Jednou šla Liška lesem a hledala, co dobrého by snědla. Bylo krátce po poledni a už měla docela hlad. Vítr jemně foukal a roznesl všude po okolí vůni lesa, květů a starého dřeva. Liška došla k jedné mýtině a spatřila tam odpočívat Zajíce. „Konečně něco k jídlu,“ rozzářily se Lišce oči, „mám docela štěstí.“ Využila husté houští k tomu, aby se opatrně a neslyšně přiblížila k okraji mýtinky. Když už byla od Zajíce jen malý kousíček a věděla, že jí už nemůže uniknout, se záludným úsměvem k němu promluvila: „Milý hochu, ani nevíš, jak jsem ráda, že tě vidím.“ Zajíc se vylekal. Chtěl pláchnout, ale věděl, že je u něj Liška už příliš blízko. „Je mi to hrozně líto,“ pokračovala, „ale to víš, jeden musí jíst.“ „To je pravda,“ odpověděl Zajíc a nenechal na sobě znát ani ten nejmenší kousek strachu, „proto nic nenamítám a dobrovolně se nechám sníst.“ Lišku to zaskočilo. „Avšak,“ pokračoval Zajíc, „jelikož mi na tobě a na našem přátelství skutečně záleží, dovol, abych ti dal poslední radu.“ „Jakou radu?“ zeptala se zvídavě Liška. Zajíc odpověděl: „Není zdravé jíst Zajíce, když se předtím nenapiješ vody. Žaludek by tě pak mohl pěkně bolet, to víš, zaječí maso je už takové.“ Liška se zamyslela. „Asi to tak bude,“ odvětila, „jen doufám, že to není záminka, abys mohl utéci.“ A ukázala své bílé zuby. „Ale kdepak,“ odpověděl Zajíc klidně, „rád tě k potoku doprovodím a půjdu celou dobu vedle tebe.“ „Dobrá,“ řekla Liška udiveně, ale zároveň spokojeně.
Když oba přišli k potoku, Liška se poblíž místa, kde rostl Rozrazil, Máta a Kyprej, sehnula a pomaličku se napila. Přitom jedním očkem sledovala Zajíce, který však vůbec nejevil známky toho, že by se v nejbližší době chystal pláchnout. Když Liška dopila, obrátila se k Zajíci a promluvila: „Víš, je mi to opravdu líto, protože jsi tak hodný a čestný, ale to víš, jíst se musí.“ „Vůbec se neomlouvej,“ odvětil Zajíc, „chápu to, jíst se musí.“ Potom se zamyslel a dodal: „Víš co? Abych dokázal, že jsem smířen se svým osudem, klidně otevři tlamu a já ti do ní sám skočím. Alespoň se před smrtí proskočím a ty se nebudeš muset namáhat.“ „Dobrá,“ zasmála se Liška a otevřela tlamu tak moc, že zároveň musela zavřít oči. To však byla zásadní chyba. Zajíc na nic nečekal, popadl veliký kámen, který ležel u potoka, a hodil ho do Liščiny tlamy. Liška se celá zamotala, zakuckala a spadla do potoka. Snažila se udržet na povrchu a zbavit se toho těžkého kamene, který jí uvízl v hrdle. „Snad se poučíš,“ volal za Liškou smějící se Zajíc, který rychlostí Větru běžel hluboko do lesa, „nevěř všemu, co ti ostatní napovídají. Pít vodu před snědením zaječího masa je totiž naprosto zbytečné.“ Zasmál se a zmizel v neprostupných houštinách, v kterých měl své tajné cestičky.
Už se stmívalo, když se Liška konečně zbavila kamene a dostala se zpět na břeh. Byla vyčerpaná, hladová a potupená. Pořádně se roztřásla, aby se zbavila vody, která jí úplně promáčela kožich. „Tohle nemám zapotřebí,“ řekla si pro sebe, „doběhlo mě vlastní jídlo.“ Celá rozlámaná se pak odplížila zpět do své nory.
