Liška, nebo i záludný Lišák, vystupuje v nespočtu pohádek a příběhů. Lidová tradice venkova nám zachovala moc pěkný obraz chytré, důvtipné a především dětem pomáhající bytosti. Tento obraz je velmi silný například i na Sever od nás v lužickosrbských příbězích, kde je spolu s Vlkem Liška snad nejvíce zastoupeným zvířetem. Svědčí o tom i zapsaná píseň Polabských Slovanů o ptačí svatbě „kdo má nevěstou bejt“, kde Liška ke konci jako jediná neodmlouvá a nekazí zábavu. Je smutné, že se dnes mnozí na Lišku dívají s odstupem jako na nebezpečné či dokonce zavrženíhodné zvíře pod vlivem nepůvodních mytologií a způsobů myšlení. Měli bychom ten původní lidový obraz Lišky jako důvtipného a pomáhajícího spojence zachovat a udržovat. 🙂
„První postní neděle má jméno liščí (bývá tak nazývána i neděle čtvrtá) a obyčeje, v nichž figuruje Liška, se vyskytují na středozápadě a západě Čech, na Hořovicku, Berounsku, Rakovnicku, Sedlčansku, Plzeňsku. Průpovídku Liška rozdává preclíky zapsal Karel J. Erben a Václav Krolmus (1847) vypráví o matce, která v noci peče preclíky, navléká je na vrbový proutek a zrána věší na stromy. Kolik dětí, tolik proutků. Přivolané děti dostanou vysvětlení, že preclíky jim zanechala na stromě Liška. V mladších variantách obyčeje vystupuje osoba maskovaná za Lišku. V okolí Nechvalic na Sedlčansku upekly hospodyně dětem preclíky, postní pečivo, na památku ‚liščích hodů‘. Výrostek se přestrojil za Lišku a s preclíky a sušeným ovocem vylezl na půdu, kde si připravil nádobu s vodou. Děti shromážděné na dvoře pokřikovaly na ‚lišku‘. Ta jim házela z půdy preclíky a ovoce, a když se děti shlukly, polila je z vikýře vodou. V kraji kolem Plzně a Příbrami bylo Lišce připisováno, že přináší novorozence; běhá tam Liška – narodí se dítě. Liška se objevuje v dětském folkloru, v říkadlech, koledách, hrách a pohádkách, a to ve smyslu pozitivním, jako bytost pomáhající.“ – Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, Eva Večerková
