„Avšak za námi již nejsou žádné kmeny, zhola nic, jen vlny a skály, a přesto stále ještě hroznější Římani, z jejichž útlaku je útěk marně vyhledáván skrze poslušnost a podřízenost. Zloději světa, kteří svým všeobecným kořistěním vyčerpali Zemi, prohledávají hlubiny. Pokud je nepřítel bohatý, jednají zběsile, pokud je chudý, touží po nadvládě. Ani Východ ani Západ nebyly schopny je uspokojit. Sami mezi lidmi touží se stejnou dychtivostí po chudých i bohatých. Loupeži, vraždění, drancování dávají lživý název říše, impérium. Vytvářejí samotu a nazývají ji mírem (ubi solitudinem faciunt, pacem appellant). Příroda si přála, aby děti a příbuzní každého člověka byli jeho nejmilejšími cennostmi. Ale tito jsou od nás odtrháváni brannou povinností být otroky někde jinde. Naše ženy a naše sestry, ačkoli se možná mohou vymanit z násilí nepřítele, jsou zneuctěny ve jménu přátelství a pohostinnosti. Naše zboží a bohatství shromažďují pro svou daň a hold, plody našich sklizní pro své sýpky. Naše ruce a těla, pod bičem a uprostřed pohany, jsou vyčerpávány namáhavou prací, kdy pro ně vymýtáme lesy a bažiny. Bytosti narozeny do otroctví jsou prodány jednou provždy.“ – gaelský náčelník Calgacus, Agricola, Publius Cornelius Tacitus, 1. století