Mlynář: „Nevzdám se té Lípy, protože je mým dědictvím po dědu a pradědu; je našeho rodu od nepaměti. Rostla staletí, a kdybych vám ji vydal, padla by chvilkou. A jak mohl bych dopustit, aby klesla poražena, aby padla její koruna, kdež ptactvo nocuje a spí a zpívá. A co pod ní, v jejím stínu, za parna v poledne i podvečer, co tam lidí odpočívalo a odpočine, co hovorů tu, rozprávek, starých pamětí o divných dějích. Pokolení jde za pokolením, a Lípa pořád chrání je a stíní!“
Babička: „To je jako svatý strom a je mu rozumět, když v noci svatojánské jeho listí zašustí.“
Vrchní (s úsměškem): „Pěkné povídačky o pokladu, o zlaté koruně a zpěvu.“
Dvořan: „Samé výtvory tmy, pověry a nevědomosti!“
Mlynář: „To si jmenujte, jak chcete. Tomu neporozumíte, protože to necítíte. To je staré dědictví i naše outěcha a věříme, že dokud ta Lípa vznáší svou korunu, že (ukáže na mlýn) tento krov je bezpečný.“
– Lucerna, Alois Jirásek
