Obrázek: Igor Ozhiganov

Skrytý popis mého putování.

V této chvíli,
kdy se vše mění,
spolu jsme připili
na naše přání.

Jak dující Vítr přichází,
s osudem si pohrává,
životem mě provází
skrytá vůle tvá.

Už od samých začátků,
kdy jsi mi ukázal
spojení krajiny a předků,
sílu svou dokázal.

Pamatuji si cestu po poli,
za zvony, co zahnaly lužické ludky,
ať jsem zmatený byl jakkoli,
hleděl jsem na „tvé“ obrázky.

Ony nebyly tak úplně tvoje,
jen představy spojené s nimi,
pocházející z časů boje
lidového s cizími.

Přivedls mě na cestu,
s přístroji a výzkumy,
abych se vyhnul trestu,
šel jsem za přírodními rozumy.

Po rýmách jsem her nechal,
po úrazu se chtěl zajímat,
o léčivé rostliny, tam spěchal
můj osud, co musel jsem vnímat.

Vyslal jsi mě daleko,
za domorodci, knihami,
co nevěděli všecko,
ale ukázali kořeny.

Doma jsem pak začal hledět
do dávné minulosti,
o svých vlastních předcích chtěl jsem vědět,
znát všeho do sytosti.

Pelyněk po ledu době,
jako první přišel k nám,
mně stejně jak tobě
k pomoci, jak, se ptám.

Chrpa v době kamenné,
Buk se vrátil „nedávno“,
Slunečnice mořem znané,
Netýkavka nastálo.

Neptej se však proměn věků,
na skon Polabských Slovanů,
vždyť jsou jedněmi z předků,
ptej se Drahomíry – a jezerních měšťanů.

Tak se vrátil do Lužice,
za Srby a Charváty,
Čechové slaví „letnice“,
ludkové, ti ničí zvony.

Pak pouto Země promlouvá,
vícehlavá božstva hledá,
Koně, dávné představy,
od národů – jak loď připlouvá.

To bylo kdys v dobách dávných,
Stopy zapomenutého lidu mluví,
když se v našich krajinách slavných,
usídlil duch Margewid – co různé věci ví.
(Však Jestřába ve mně vidí.)

Celou dobu jsi mě vedl,
přes Vinidy po Čechy,
co pohádek, pověstí četl,
pět set málo bylo mi.

Teď když spolu pijeme,
jablečný, medový nápoj,
bavíme se, myslíme,
v pití veliký je náboj.

(Vindové v podobě Labutí.
Nejlíp tě zná Dívka Květeny.)

Tehdy mě chtěl zlý muž divný,
přivést na cestu zvonů,
tys jak Jelen zlatorohý,
ho odrazil, shodil dolů.

Síla tvojí záchrany,
veliká je, mocný jsi,
tvář Slunečního Hrdiny,
stále je v té mojí mysli.

Kdy to bylo poprvé?
Co jsem tě tím jménem nazval?
Říkal jsem, Mocný Vide?
Svętъ/jarъ Vitъ hádal?

Jak Velšané Griffith-Gripuid?
U nás Knovid z Knovíze?
Potom znovu jen Morgetwid?
Ptal se Perut z Peruce.

Nejvíc v křivoklátských lesích,
právo pravъ, hledal jsem,
v záři očí zelených,
Čьrnъ golva spatřil jsem.
(Drozd si hrával se Smrkem.)

Teď k tobě, Vide, přicházím,
hlavně o zdraví moc prosím,
také štěstí, ty víš v čem,
vše se mění každým dnem.

Babička i Ovidius praví jen:
„Není na světě ten,
co by se zalíbil všem.“
V tom je cítit lid i Zem.

Tvá záře sluneční,
prosvítá skrze listoví,
Duby, Břízy čekají,
plody červenají.

Jsou to jeřabiny milé,
květy však má Jeřáb bílé,
Rozrazil teď přichází,
znovu Vindy zachrání.

Třezalka zlé vyhání,
Slunce volá na dozrání,
ty tu stojíš, Mocný Vide,
přistupuji pouze k tobě.

V minulosti mám kořeny,
hledím na budoucí činy,
na věci nové, nevídané,
vše se mění, neuvadne.

Jsem předkem i potomkem,
stejně jak ty – tys navíc bohem.

Krajina zpívá naše písně,
odhaluje smích i tísně.

Děkuji ti celým srdcem,
někdy zase se napijem.