„Parohy nosí Vítěz a má je i Lovec, aby silní byli. Oběma jim je nasadila Květinová Dívka v době Rozkvětu. V době Rozkvětu!“ – dětská říkanka
Žil byl jeden mladý Vind, který bydlil v krásné malé vesničce mezi kopci. Tamní obyvatelé byli velice pracovití a laskaví. Svědomitě obdělávali svá políčka a žádný jiný kmen nemluvil do jejich záležitostí, byli to lidé svobodní. Náš mladý Vind již dávno nebyl dítětem, i když stále rád běhal po zelených vršcích jako lodička, která pluje po rozbouřeném severním moři. Jednoho dne se však přihodilo něco velmi zvláštního. Když obcházel kolem domečku svého kamaráda, spatřil, že mu jeho matka přinesla takové zvláštní zlaté a stříbrné kuličky. Mladý Vind po nich okamžitě zatoužil a přemýšlel, jak by je mohl získat. Dlouho ho nic nenapadalo, protože Vindové jsou od Přírody upřímní a přímočaří lidé, alespoň co se týče přístupu k ostatním lidem z jejich vesnice, hostům a starším. Tu však zavál Vítr a v jeho hlavě se zrodil nápad. Počkal si, až jeho kamarád vyjde z domečku, a s předstíraným brekem a s krásnými slovy se na něj obrátil: „Drahý příteli, vidíš, jak jsem zubožený. Dneska v noci se nám přihodilo neštěstí, protože Vlk sežral naši nejmilejší Ovečku. Ach, ani nevíš, jak jsme ji všichni milovali. Moji rodiče a já bychom jí chtěli poskytnout alespoň nějakou útěchu na její cestě k Zemi Matce. Bohužel ale nemáme žádné šperky, všechny jsme rozdali již dříve našim známým jako svatební dar, aby si mohli vyzdobit dům a užívat si manželské lásky. Ale co teď moje ubohá Ovečka? Kdo ji utěší na cestě do zelené říše?“ Mladý Vind si povzdechl tak smutně, až to jeho kamaráda dojalo. Už se chystal dát mu nějaké ze svých kuliček, když tu najednou uviděl, jak mladému Vindovi něco hýbe nohavicemi. Byl to jeho chuj, který povstal a promluvil: „Tebe nepohání lítost, ale žádostivost. Chceš oklamat přítele svého, abys získal stříbro a zlato. Já jsem mluvící chuj a mluvit budu stůj co stůj!“ V tu chvíli se jeho kamarád ušklíbl, pohrdavě odhodil hlavu a odešel směrem k lesu, kde se pochopitelně o této příhodě neopomněl zmínit ostatním. Od té doby měl mladý Vind vážné starosti, protože se mu každý v jeho půvabné vesničce posmíval. Kdykoli si vymyslel nějakou lest, chuj povstal, promluvil a jeho snažení zmařil. Nakonec celý zoufalý vyhledal jednoho mocného léčitele, který ho přijal s otevřenou náručí. Když ten prozkoumal jeho nesnáze u šípkového keře, pravil: „To je zvláštní chuj. Ve tvé lsti by ti měl, jako každému dospělému muži, spíše pomáhat, ale on tě od ní místo toho odrazuje.“ Tu staříka osvítila myšlenka, s vděčností utrhl malou větvičku šípkové růže s trny a přitiskl ji k chuji mladého Vinda. Jak chuj, tak Vind zakřičeli bolestí. Stařík mezitím nasadil vážný výraz a promluvil: „Slib mi, chuji, že od teď nebudeš mluvit, jinak tě rozpárám.“ Chuj však klidně odvětil: „Já jsem mluvící chuj a mluvit budu stůj co stůj!“
Záchrana pro mladého Vinda dlouho nepřicházela, ale jednoho dne se nad ním sudba přeci jen slitovala. Během jednoho večera v době Rozkvětu probíhala ve vesnici veliká slavnost, při které se jedlo, pilo a tancovalo. Kolem planuly ohně a ve vzduchu byl cítit pyl a vůně čerstvě rozkvetlých rostlin, stromů a keřů. Tu k mladému Vindovi přišla velice krásná dívka, škodolibě se usmála a chytila ho pevně za ruku. Na hlavě měla věneček z Pampelišek a voněla stejně půvabně jako Příroda kolem. Tato směs je pro vindské muže velmi nebezpečná, protože Vindové jsou od Přírody velice plaší a nesmělí, alespoň co se týče rozhovoru s vindskými dívkami. Mladý Vind tedy nemohl mluvit ani ovládat své tělo, jen se odevzdaně nechal vést dále a dále od středu slavnosti směrem k hustému keři na kraji vesnice. Avšak i tam byl slyšet hluk a všeobecné veselí, že ani neslyšel, jestli mu dívka něco říkala nebo ne. Oba dokonce neslyšeli ani chuje, který se násilným a nečekaným povstáním probudil a začal křičet ze všech sil, že se mu tato situace ani trošku nelíbí. Mladý Vind nevěděl, jak se to stalo, prostě tam najednou stál nahý, jeho oblečení se válelo vedle něj. „Mmoocnýý Viiidee,“ vykoktal nakonec, „pomóóc.“ V tu chvíli již ležel na Zemi a dívka obkročmo klečela nad ním. Škodolibý úsměv stále zdobil její nádhernou a neodolatelnou tvář. Teprve teď si mladý Vind začal všímat jejích předností a při pohledu na její dmoucí ňadra a široké boky se mu z hlavy vytratily všechny myšlenky, rozplynuly se ve Větru. Chuj stále křičel, ale nebylo mu to nic platné. Při vstupu do pochvy té dívky pocítil něco, o čem se mu nikdy předtím ani nesnilo. Oheň a Voda se spojily a chuj se rozplynul v náručí slasti a požitku. Od té doby již nikdy více mladému Vindovi neskákal do řeči, ba co víc, již nikdy nepromluvil.
