Nastal klid, čas snění,
květy divoké Máty po cestě voní.
U lesa nad Mlžnou řekou,
světy se spojují s mlhou dalekou.
V tichém vznášejícím se proudu,
hlasy vypráví o našem původu.
Nedotkne se proud Nebe ni Země,
zjeví se jak sen, nadmíru tajemně.
Mluví mnoha řečmi, jedním však dechem,
k nitru mému jako vánek vlnící mechem.
Kdo jsem? Kam jdu? – K šumícímu potoku.
Vodou mi tvář omládne, vzdušný proud povzdechne,
ukáže mi cestu tam, kam se už dlouho nikdo nevydal.
