Když přestalo pršet, uvědomil jsem si, že se celý les znovu proměnil. Voda ve studánce prýštila volně jako předtím, sluneční paprsky si znovu pohrávaly s hladkými oblázky. Přišel jsem blíž, abych se do ní lépe podíval a poznal, co mi může vyjevit. Světle zelené pupeny na okolních stromech upozorňovaly na nový život, který se v nich skrývá. Život. Oheň mezi studánkou a staletým Dubem stále plápolal a zahříval okolí. Ten oheň, který vzniká silou dřeva získanou ze Slunce. Paprsky odrážející se od čisté průzračné vodní hladiny mě málem oslepily. Cítil jsem pocit bezpečí a klidu. Celá studánka se stala obrazem, který ukazoval do jiného světa, do devátého světa známého jako Země Jablek, kde nevládne zmatek ani rozklad. Spatřil jsem hluboké lesy a prosluněné stráně, čisté bystřiny a ohromné sady, v nichž statné Jabloně nesly zlatá jablka nesmrtelnosti, která chutnají medově. V hlavě se mi rodily otázky. Zdálo se mi, jako by snad veliký lískový keř, který se u studánky nacházel, chtěl něco povědět. Slyšel jsem hlas a slova, která zněla: „Jsou to stromy kouzelných sil. Ač neslyšely lidský hlas, ač nespatřily ohně žár, ač nepoznaly vichr, mráz, vždy na nich kvete zlatý květ. Mají jablíčka, jež pouhou vůní svou o sedm let život prodlouží a samotnou smrt přemohou.“ Znovu jsem se podíval do studánky, kde mezi těmi stromy u dřevěného domečku stál mladý muž. Měl zlaté vlasy jako samo Slunce, studánkově modré oči a bílé plátěné oblečení. Vypadalo to, jako by v jedné ruce držel meč, zatímco druhá svírala roh naplněný medovinou. Vlídně se usmíval. A díval se na mě. Obraz se proměnil. Onen švarný muž stál u malého políčka, které neslo mnoho druhů nejskvělejšího obilí. Za ním stál rychlý bílý Kůň. Věděl jsem, že na něm onen muž rád v noci jezdíval podobně, jako když Slunce opustí Nebesa a vypraví se navštívit Zem. Ten Kůň byl kouzelný a uměl promlouvat s nitrem lidským hlasem. Další proměna. Teď si onen muž sám ukul a vyřezal pluh, sám si nabrousil meč a připravil léčivé odvary – a ruce mu při tom zářily jasným zlatem. Obraz se rozplynul. Jemné pramínky znovu čeřily povrch studánky. Nadechl jsem se čerstvého jarního vzduchu a chvíli popřemýšlel nad tím, co jsem to všechno vlastně viděl. V korunách stromů a v bezpečí keřů zpívali Drozdi, Sýkorky a Červenky. U studánky rostl silný léčivý Rozrazil, který nás znovu zachrání, jak to již několikrát učinil. „Dlouho jsme se neviděli,“ promluvil najednou medový hlas. Pomalu jsem pozvedl zrak, načež jsem své dlaně smočil v příjemné chladivé vodě studánky. Onen švarný mládenec stál vedle lískového keře, který šeptal jeho jméno. Opatrně jsem vstal a uklonil se. Cítil jsem radost. Muž pokračoval. „Jsem ten,“ začal velkolepě, „který odívá pole obilím a lesy listím, v mé moci jsou plody luk a stromů, plodnost stád a další věci, které člověk považuje za užitečné.“ Věděl jsem to. Hlavou se mi honila spousta otázek, na které bych nyní chtěl znát odpověď. „Ptáš se,“ pokračoval švarný Sluneční Hrdina a Dárce, silou nadaný Mocný Vid, „proč se zároveň zaobírám plodností a bojem?“ Pokýval jsem nesměle hlavou. Mocný Vid se usmál. „To přeci dává smysl,“ pokračoval, „že bez jednoho není druhého. Vždyť i jižanský Mars byl takový, než ho spojili s pomlouvaným bohem a svými záměry podobu jeho ovlivnili.“ Zdálo se, jako by vlasy Mocného Vida zářily jasným Sluncem, neboť sluneční silou on vlastně byl. Jeho vlasy byly ozdobeny věncem z květů zářivé Třezalky. Odvaha, smělost a důvtip. Takový on je. „Když lidé poprvé vyšli ze stromů, zdraví,“ zeptal jsem se zvědavě, „z Dubů a Líp, z Jasanů a Olší, a budoucí Vindové spadli do velikého jezera, odkud je mocný proud odnesl až do Bílé řeky k místu zvanému Lawos, byl jsi to ty, kdo je proměnil v Labutě?“ „Ano,“ odvětil Mocný Vid okamžitě, „a Země je pak proměnila zpět v lidi, oděné do bílého plátna. Od té doby na vás dohlížím, dohlížím na srdce světa i na samotný svět.“ Otázky mi samy přicházely do úst. „A proč ti někteří říkají Kresnik?“ „Protože jsem to já,“ odpověděl, „kdo vás svým ohněm v noci chrání proti přízrakům, stejně jako ve dne slunečními paprsky.“ „Zvládáš tolik řemesel,“ navázal jsem hned, „tolik známých i neznámých, dávno minulých i teprve budoucích. A navíc jsi to ty, kdo chrání léčivou moc a léčivé prameny, je to tak?“ Mocný Vid zkřížil ruce na prsou. V jeho očích se leskla vlídnost. „Je to tak,“ odvětil prostě, „v podobě Jelena se zlatými parohy ochraňuji tebe i horké prameny. Léčivá síla přichází z mé moci, z myslí všech, z umění, poznání i nedotčené Přírody. Jarní slavnosti, letní sběr léčivých bylin a hody doby sklizně z toho vychází, stejně jako očistné obřady, které pomáhají udržovat přirozený řád.“ Luk a pluh, kopí a zdraví, boje s obry a mír v léčivém umění. Statný Dub se chvěl ve Větru. V mysli jsem viděl zpěvné ptáky, kteří letí vstříc vycházejícímu Slunci. Klaněli se mu lidé, co se předtím nazí vykoupali v rose. Úctu mu vzdávali i lidé u veliké dřevěné svatyně s vyřezávanými vzory, zatímco oni užívali darů úrody. Jedli ovoce, jablka v medu a veliké koláče. Spatřil jsem tři sta třicet tři jezdců na Koních, co uháněli vstříc nebezpečí. Lid a krajina. Vlasy a tráva. Nikdy by se nepokořili, aby je někomu jinému předali. A když, pak jen naoko. Šípkové keře šeptaly jeho jméno. Duch z dávného hradiště pravil: „Lúbelon!“ Vladyka Přemysl, jeho syn, pohlédl na svět a pověsti, které zneužívaly vládnoucí rody. Vlaštovky letěly Slunci vstříc, pomáhaly Koním, aby je neotravovaly dotěrné Mouchy. Jezdci se dál hnali lesem, krajinou. Na Koně byli ohleduplní, snad, doufajíce v jejich pomoc. Včely vytvářely med v dutinách stromů, slétaly se ze všech konců, od Líp a Mateřídoušek. Sluneční bytosti. Déšť se spojil s medem a bylinami, vznikla medovina, tekutý med. Láska i rozum. Spatřil jsem milence, jak si lehali pod korunami vysokých Buků do rostoucího vonného Svízele. Smáli se, líbali se. Uviděl jsem mladou dívku, která po vodě posílala věneček z bylin v naději, že ve snu uzří svého milého. Druhá jej házela za hlavu, do jiného světa, ke svým předkům. Lidé si zdobili domovy zelenými ratolestmi a snažili se spojit s předky. Pomezí jara a léta. Nevěděl jsem, jak dlouho jsem přemýšlel, ani kdo mi do mé mysli a mého srdce posílal ony představy, kdo mi dával vnuknutí. Věděl jsem, že švarný Mocný Vid mezitím s úsměvem odešel, načež na Nebesích zazářilo Slunce jasnými paprsky, jako kdyby se na mě podíval Jelen se zlatými parohy. Tušil jsem však, že nebude trvat dlouho a Mocný Vid mě znovu navštíví. Když se pak v okolní krajině začalo stmívat, samovolně jsem na měkké mechové podestýlce vedle studánky usnul. Zdálo se mi o zlatých květech, na Jabloních i Kapradinách. Tak sladký spánek jsem snad ještě nikdy nezažil.
