Je dobré se dívat i pod povrch věcí jakoby očima Bystrozrakého, který umí propalovat skály.
Tomu, co jsem byl spatřil, jsem nemohl ani za mák uvěřit. Všude byla tma. Zavřel jsem oči. „Kde to jsem?“ ptal jsem se sám sebe, „a proč tu jsem? Není to náhodou jen sen?“ Když jsem po chvilce zoufalého přemýšlení opět pozdvihl oční víčka, kolem mě se zničehonic objevilo mihotavé světlo. Poznal jsem, že stojím na dřevěné podlaze, která se zdála být jakoby zdvižená do vzduchu. Ruce jsem měl za zády, avšak pohnout jsem s nimi nemohl. Byly pevně svázané jedna k druhé hrubým provazem, který se líně motal kolem ohromného dřevěného kůlu, jenž se studeně jako dotek smrti opíral o mou páteř. Mihotavé světlo sílilo. V dáli před sebou jsem začal rozeznávat obličeje divně oděných mužů. Jeden z nich měl oblek a kabát z devatenáctého století, druhý čistě bílý plášť a třetí domáckou teplákovou soupravu. Všichni do jednoho vypadali podivně. Měli rozcuchané vlasy, které nikdy nepoznaly dotek hřebene, a jen hrubě oholenou tvář. „Ve jménu pravého poznání,“ pravil stařešina stojící uprostřed, „kaj se, uctívači model!“ Potom hrdě, studeně a odtažitě pozvedl nos, čímž odhalil své dlouhé neostříhané nosní chloupky. Vedle něj stál poskok s pistolí zastrčenou za opaskem. Do obličeje jsem mu neviděl. „Pane,“ řekl najednou poskok, „tady je záznam z jeho výslechu.“ Natáhl stínem zahalenou ruku, ve které byly dobře rozeznatelné bílé listy. Ale stařešina svého poskoka gestem zarazil. „Neznáš desatero přikázání!“ rozzuřil se stařešina. Poskok se zastyděl a sklopil hlavu. Stařík potom hlavou pokynul dalšímu podivínovi, který stál po jeho pravici. Nastalo mrtvé ticho. Podivín mě upřeně sledoval. „První přikázání, Popperova břitva, zní:“ řekl vážně s nádechem posvátnosti, „nemá smysl zabývat se teoriemi, které není možné vyvrátit.“ Stařešina se povýšeně zasmál. „Bludy a pověry jsou bezcenné, lidé by se jimi vůbec neměli zabývat,“ dodal, načež z rukou svého poskoka spisy vytrhl a vhodil je do podivného přístroje plného ostrých břitev, který třicetistránkový zápis roztrhal na malinké kousíčky. Poskok dětinsky popotáhl nosem. „Ne!“ vykřikl jsem najednou sám od sebe, něco skrze mě začalo promlouvat, „vždyť jsem vám popsal vše, jak jsem prošel skrze šípkový keř do tohoto světa, jak jsem vyléčil …“ „Mlč, kacíři!“ okřikl mě stařešina, načež znovu prsty pokynul ostrozrakému podivínovi. „Druhé přikázání, Occamova břitva, zní:“ začal opět podivín, „pokud existuje více vysvětlení, zabývejme se tím nejjednodušším.“ „V tomto případě,“ přerušil podivína stařešina, „je nejjednodušším vysvětlením prostě náhoda, ďáblův klam … totiž, co to plácám … hypnóza, placebo, a jak se tak na tebe dívám, i dočasné pomatení.“ Na chvíli se stařík zamyslel, jako by se snažil přerovnat myšlenky. Z kapsy vytáhl nějaké podivné pilulky, které vypadaly spíše jako malé železné přístroje než jídlo, a plnou hrst jich spolkl. Oči se mu rozzářily. „Na nás je,“ začal změněným hlubším hlasem, „abychom tě soudili. Protože bráníš pravému poznání, skrze nějž lidstvo hledá věčnou spásu, a jsi tedy pro lidstvo mnohem nebezpečnější než skupina vrahů, odsuzujeme tě k trestu smrti upálením!“ Najednou mě přepadlo zoufalství. „Ne,“ snažil jsem se bránit, „to není žádný soud! A co to vlastně je to pravé poznání?“ „Naše moderní věda,“ odpověděl za stařešinu podivín, „která povstala na bedrech křesťanství, antiky, islámu a alchymistů z Blízkého východu, kde se medicína staví na užívání těžkých kovů. Rozhodně ne ty tvé pohanské modlářské bludy a znalosti, byť jsou prastarými.“ Stařešina se pousmál, načež si dal další dávku pilulek. Najednou vypadal chytřeji. „Ano,“ dodal, „šipkový keř říkáš … hm … asi to využiji a vytvořím dokonalejší teorii červí díry, tím to vymaním z pohanských rukou a přenesu do světla pravého poznání v tom pravém vědeckém kabátě. Třeba dostanu Nobelovku.“ „Jste zloději!“ rozkřikl jsem se, „navíc nic nechápete!“ Stařešina opět pokynul podivínovi. „Třetí přikázání, Humeova břitva, zní:“ dodal podivín, „zázrak nelze doložit, každý svědek může být oklamán.“ „Ďáblův klam,“ odsekl naštvaný poskok, který celý den zbytečně trávil přepisem výslechu. V tu chvíli podivín vstal, z podlahy sebral pochodeň, která okamžitě po dotyku s jeho dlaní zaplála jasným plamenem, a pomalým krokem se vypravil směrem ke mně. „Jsi pro lidskou podstatu nebezpečný,“ začal potichu mluvit, „jsi kacíř, což je horší, než kdybys byl mordýřem. Mordýř vraždí jenom tělo, nikoli však podstatu, kterou lze vymanit z rukou tohoto bídného světa pravým poznáním.“ Stále se ke mně blížil. Až nyní jsem spatřil, že má na ruce připevněný nějaký drát. „Nebo,“ zamyslel jsem se, „že by snad byl přímo součástí jeho paže?“ Podivín se zastavil těsně před dřevěnou hranicí, na které jsem byl chycený jako ptáček v kleci. „Kosmos ti snad odpustí,“ promluvil podivín vážně, „neboť čtvrté přikázání, Hanlonova břitva, zní:“ Na chvíli se zarazil, pak pokračoval: „nepátrejte po zlém úmyslu tam, kde je postačujícím vysvětlením hloupost.“ Zavřel jsem oči. Věděl jsem, že podivín pomaličku přikládá pochodeň k smolou a olejem navlhčenému dřevu, aby mě plameny pohltily a dle mého chápání přenesly do jiného světa v krutých bolestech. Avšak konec to být neměl. „Ničeho se neboj,“ uslyšel jsem najednou v hlavě známý smělý medový hlas, „a utíkej.“ Hrubý provaz povolil. Na nic jsem nečekal, nepátral jsem po vysvětlení, prostě jsem se jen rozběhl a seskočil z hořící hranice. „Běž, dýchej, nezastavuj se,“ slyšel jsem v hlavě. A tak jsem běžel a běžel, co mi nohy stačily. Netrvalo to dlouho a v dáli před sebou jsem v té tmě kolem spatřil jasně zelený šípkový keř. Všude byla tma, smrad a poušť, nikde jinde v té pustině žádný jiný keř nebyl než tam na tom jediném místě. Ani mě nenapadlo se zastavit. Běžel jsem dál přímo proti keři, zatímco jsem pronášel známá zaříkání. Trny, listy … a skok. Jako bych proletěl skrytými dveřmi, tak jsem všem zmizel z dohledu. „Nelogické,“ zakřičel podivín, načež v běsnivých křečích ze sebe začal strhávat kusy umělé kůže. Když bylo dílo dokonáno, nestál tam už celkem mladý rozcuchaný člověk, ale plesnivý stařec, který byl všude obalen přístroji a dráty, které mu vystupovaly z hlavy. Odhadem byl starý přinejmenším sto padesát let. Jako mladý totiž toužil po věčném a bezstarostném životě po boku svého spasitele, pravého poznání, pokroku a obecné pravdy, čehož mohl dosáhnout jedině technologickými a genetickými úpravami, a aby byl chytřejší a svěžejší, musel se stát napůl robotem. Bál se smrti, protože věřil, že smrtí vše končí. „Nelogické,“ zopakoval po podivínovi stařešina, „tohle se nikdy nestalo, rozumíte?“ Potom se zamyslel a vzpomněl si na Occamovu břitvu. „Už vím,“ řekl, „stalo se to jen v našich hlavách, asi jsme byli chvilkově pomatení. Určitě to celé byla jen důmyslná hypnóza.“ Podivín se uklidnil. Já jsem se s prudkým nádechem probudil.
