Každý jsme jiný a s tím souvisí i docela jiné osobní zájmy. Třeba mně snad všechny sporty, vyjma mé oblíbené lukostřelby a projížďkách na Koni, přišly už od dětství naprosto nezáživné (to je ještě slabé slovo), nemluvě o míčových hrách, chození do posilovny, ba i šachách. Nicméně když mně byl v létě roku 2011 navrhnut horolezecký výlet do rakouských Alp, konkrétně do známého a půvabného Halštatu, řekl jsem si proč to nezkusit. Horská krajina v těch místech je úžasná, průhledná jezera, křišťálové potůčky, ohromné hory plné skal a jeskyň slibujících dobrodružné vycházky. Musel bych být mrtvý, aby to na mě neudělalo dojem. I naučné stezky ozvláštněné cedulemi s obrázky a různými tradovanými zvířecími příběhy bylo něco pro mě. Takové zpestření jsem potřeboval, nicméně byl jsem tam hlavně proto, abych si zkusil lezení po skále pomocí železného lana, kterými byly mnohé zdejší hory obepnuty. Přímo u Halštatu se pak nacházela velmi vysoká skála, jejíž celkový výstup nám trval něco málo přes pět hodin. To bylo něco. Především proto, že bylo horko a já jsem zvyklý pít hodně vody i bez zátěže. Když voda došla a v puse se mi udělaly místo slin lepkavé kuličky, začala se mi motat hlava. Už jsme byli skoro na vrcholu, když vtom mi noha na strmé skále podklouzla. Nebýt toho, že jsem se včas zachytil provazu, pravděpodobně bych strhl i lidi pode mnou a zůstali bychom viset všichni. V tu chvíli se čas zpomalil. Podíval jsem se dolů. Kolik to bylo, dvě stě metrů, nebo snad tři sta metrů? Dračí hora. Všude jen bílé skály, úplně dole stromy, v dáli rozlehlé jezero a u něj městečko. Nedostatek vody a přehřátí. Vtom jsem pocítil jedno z nejstrašlivějších vnuknutí, jaká jsem kdy měl. To vnuknutí pravilo: „Ještě jednou po mně polezeš, a roztříštíš se o ty špičaté kameny!“ Zpanikařil jsem, nevědomě jsem volal pro záchranu, ústa se mi sama pohybovala. Mámin přítel mě pomohl na provaze vytáhnout nahoru. Během toho se úlek změnil v zoufalý smích. Zbytek cesty jsem trávil v myšlenkách, skály se změnily v lesík, který odhalil vrchol hory, kde se nacházela restaurace. Po vypití litru limonády jsem opět plně přišel k sobě. Řekl jsem si, že některé věci pro mě zkrátka nejsou. Od té doby mám před horami nesmírnou úctu.
