I na podivných místech v podivných dobách si dávejte pozor, protože nikdy nevíte, kdo nebo co vás sleduje.
Rozhodl jsem se, že se tentokrát na domácí úkol podívám nikoli v teple svého pokoje, nýbrž v ohromné veřejné knihovně hlavního města. V klidu jsem se posadil ke stolu, zatímco jsem si dával pozor na to, abych svým šustěním příliš nerušil pilné studenty v okolí. Vytáhl jsem ohromný sešit a nalistoval v něm poslední stránku. Opatrně jsem stiskl tlačítko na propisce a vrhl se do rozepisování řešení zdánlivě obtížného matematického příkladu. Ze začátku se nic zvláštního nedělo. Seděl jsem na místě, jen občas jsem zvedl hlavu, abych se podíval na nově přicházející čtenáře, načež jsem se opět plně ponořil do počítání. Avšak netrvalo dlouho a já hluboko uvnitř pocítil prazvláštní přítomnost. Zvedl jsem hlavu. Kolem procházel hlouček lidí, který zaplavil celý můj výhled do okolí. Povzdechl jsem si. Jakmile jsem tak učinil, najednou jsem mezi lidmi spatřil zelenavý záblesk. Zarazil jsem se. „Určitě jsem už unavený,“ pomyslel jsem si. Opět jsem sklopil hlavu a snažil se konečně ten dlouhý příklad dopočítat. Byl jsem do toho tak zabraný, že jsem už vůbec nevěnoval pozornost tomu, co se kolem mě děje. Nepříjemný pocit. „Jak já to tu nenávidím,“ promluvil najednou tajemný hlas, „ty umělé budovy, to mrtvé prostředí. Víš, že dříve tady kolem byly jen hluboké lesy?“ Oči jsem měl otevřené dokořán. Věděl jsem, že naproti mně u stolu někdo sedí. Bál jsem se zvednout hlavu, ovšem nakonec jsem sebral odvahu a pomaličku se před sebe podíval. Napřed jsem spatřil dlouhý hnědý kabát, patrně součást nějakého moderního trendu nebo retro stylu. Když jsem se díval výše, spatřil jsem pod mužovým krkem uvnitř kabátu tmavě zelené nebo hnědé listy stromů. Teprve při pohledu do obličeje tajemného cizince jsem zůstal sedět jako přibitý. Vlasy měl dlouhé a tmavě černé, v očích mu probleskoval světle zelený plamen a na tváři se mu třpytil záludný úsměv od ucha k uchu. Začal jsem se třást. „Však jsem sem také přišel jen kvůli tobě,“ dokončil muž a napil se čaje z kelímku. Nastala chvíle ticha, soustředil jsem se jen na zvuk pomalého srkání horkého nápoje. „Nejvíce nenávidím,“ pokračoval muž, zatímco pokládal kelímek na stůl, „tyhle plastové věci.“ Upřel na mě pohled. Stále se usmíval. Já nebyl schopen jediného slova. „Máš tam malinkou chybu,“ řekl nakonec, „po integrování musíš to x na třetí vydělit třemi.“ Otevřel jsem ústa dokořán. Byl jsem sice stále překvapený, ale odvaha se mi opět zjevila v srdci. „Ty,“ zeptal jsem se koktavě, „ty znáš matematiku?“ Muž se rozesmál. „Samozřejmě, i když věci,“ začal vysvětlovat, „které jsou důležité pro vás, jsou v jiných světech naprosto nepodstatné.“ Najednou jsem ucítil vůni lesa po dešti. „Proč bych měl psát a počítat,“ dokončil muž, „když stačí, abych promluvil, abych pohnul prstem, a věci mě začnout poslouchat. Proč bych měl psát na papír, když stačí, abych vše vyčetl ze stromů a z Hvězd.“ Muž se usmál, načež z kapsy mrštně vytáhl jeden z nejnovějších modelů chytrého telefonu, na kterém si začal něco prohlížet. Po chvíli jsem poznal, že si čte zprávy. Smál se. „Nebo ty vaše zbraně,“ řekl najednou, „jsou stále vtipnější a vtipnější.“ Kolem procházeli lidé, ale nevěnovali nám pozornost. „Avšak jsou zároveň křehčí,“ dodal muž, „stačí jeden sluneční záblesk, jedná rána a vše službu vypoví.“ Náhle si všiml, jak jsem se začal zajímavě dívat na ten jeho telefon. „Líbí se ti?“ řekl muž záludně s rozjařeným úsměvem, „tak sleduj.“ Najednou se v jeho dlani zablesklo, mobil počal měnit tvar, součástky uvnitř začaly poskakovat, měnit své pozice a strukturu. Všude kolem nich panoval modravý záblesk. Netrvalo to dlouho a v mužově ruce se objevila docela malinkatá krabička. Muž se usmíval. „Co je to za věc?“ zeptal jsem se zvědavě. Muž se ještě více usmál, položil krabičku na stůl a zmáčkl tlačítko. V tu chvíli celou desku stolu mezi námi zaplavil obraz, na němž bylo krásně vidět několik okýnek s videi, obrázky a různými otevřenými programy. Najednou se muž dotkl jednoho okýnka, načež ho jediným hmatem odeslal na mou stranu. Video se ihned natočilo do mého pohledu. Okamžitě jsem poznal, že se asi jedná o záznam z určitě placené verze milostných hrátek. Chtěl jsem se videa dotknout a spustit ho, jenže v tu chvíli se celý obraz rozplynul a stůl začal zarůstat nejrůznějšími rostlinami a houbami. Vůbec jsem nechápal, co se děje. Zamrkal jsem očima. Stůl byl opět jako předtím. Muž se usmál a opatrně vzal krabičku do ruky, kterou natáhl směrem ke mně. „Chceš ji?“ zeptal se tiše a záludně, „tak si ji vem.“ O takové věci se mi nikdy ani nesnilo, neboť jsem si myslel, že je technologicky nemožné něco byť jen vzdáleně podobného vytvořit. Natáhl jsem ruku, muž se usmíval víc a víc. Když jsem spatřil výraz na jeho obličeji, ihned jsem ucukl zpět. Zamotala se mi hlava. Náhle jsem spatřil, že muž již v ruce nemá tu podivnou krabičku, nýbrž pořádně rozpálený kus železa. Muž ale nevypadal, že by ho to pálilo. Naopak jen lehce sevřel dlaň, načež se vše v ní jen rozplynulo v horký vzduch. Povzdechl jsem si. „Musíš se rozhodnout,“ začal muž tajemně, „co je pro tebe důležité. V tomto životě sice budeš navždy ovlivněn touto dobou a vším, co přináší, nicméně je jen na tobě, čemu budeš věnovat pozornost a s čím se spojíš.“ Muž odsunul židli a postavil se. „Je jen na tobě,“ dokončil, „jaký život si zvolíš, kde, jak a proč budeš žít.“ Pohlédl jsem do jeho očí. Byl jsem zmatený. „Musím jít,“ dodal muž s úsměvem, „uvidíme se v lesících, co ještě v této zemi zbývají. Sem už nepřijdu.“ V tu chvíli, zničehonic, se muž naprosto vypařil. Zůstal jsem jen nehybně sedět. Avšak netrvalo dlouho a uslyšel jsem kroky, jak běží po schodech do patra, ve kterém jsem seděl. Jako první se objevil člen místní ochranky, načež ho doběhla těžce oddechující uklízečka v modrém kabátě. Dívali se po podlaze. Teprve nyní jsem si uvědomil, že se všude po zemi válejí různobarevné listy stromů. Člen ochranky se na mě podíval, načež se vypravil k mému stolu. Upřeně mě sledoval. „Kdo to udělal?“ zeptal se mě prostě a ukázal na cestičku z listí. Byl jsem stále zmatený a zaražený. „Leši,“ odpověděl jsem nepřítomně. „Kdo?“ zeptal se muž poněkud nevrle. Když však viděl, že mám na stole sešit s rozepsaným příkladem, kterému on naprosto nerozuměl, jen mávl rukou. Uklízečka začala listí zametat. „Ten kelímek patří vám?“ zeptal se muž a ukázal na stůl. Nesouhlasně jsem zakroutil hlavou. „To se ještě nestalo,“ říkala si uklízečka nahlas pro sebe, „aby nějaký uličník roznášel takový hnus po knihovně.“ Zarazil jsem se. „Hnus?“ zeptal jsem se stále poněkud nepřítomně. Uklízečka na mě upřela svůj docela rozzuřený pohled. „Ano,“ potvrdila, „hnus a smetí.“ Vzala mop, ponořila ho do plastového kbelíku, načež začala vytírat nablýskanou podlahu. Zdi byly z betonu, všude pobíhali jen lidé, ale nikdo jiný z přírodní říše. Obrazy na zdech, umělecký styl … mrtvo. Všude bylo mrtvo. „… a sajrajt,“ dokončila uklízečka. V tu chvíli jsem si sundal brýle a položil si hlavu do dlaní. Na místě jsem se rozbrečel jak malé dítě. Lidé kolem dělali, že si mě nevšímají, nicméně jsem věděl, že po mně pokukují. Uklízečka pomaličku přikročila k tomu členovi ochranky, který jen nevěřícně kroutil hlavou. „Co mu je?“ zeptala se uklízečka. „Ale,“ odpověděl muž, „programátor. Určitě je z té IT školy naproti.“ Rozhlížel se kolem. „Navíc začne zkouškové období,“ dokončil, „takže je ve stresu. Bude lepší, když ho necháme být.“
