„V eddické básni Vědmina věštba je Tór opisován jako ‚Fjörgynin syn‘ (Fjörgynjar búrr), přičemž dotyčné femininum je obdobou mužského jména Fjörgvin (či Fjörgyn), patřícího otci Ódinovy ženy Friggy. Etymologicky jde o pozoruhodnou paralelu k balto-slovanským teonymům hromovládných bohů (lit. Perkūnas, lot. Pērkons, čes., pol., rus. Perun) – možná reliktní dědictví po předgermánském indoevropském populačním substrátu, příbuzným jazykově nejspíše právě balto-slovanské větvi … Na uvedenou dichotomii ve vývoji germánské větve Indoevropanů ukazují jednak jazykové analýzy, dokládající interpozici germánských jazyků mezi jazyky kelto-italickými (kentumovými) a balto-slovanskými (satemovými), a jednak genetické výzkumy, které u Germánů (nejvýrazněji u Norů a Islanďanů) prokazují vysoké zastoupení jak Y-DNA haploskupiny R1b (převládající v západní Evropě), tak i R1a (typické pro východoevropské země) – viz souhrnné studie Maciama Haye … Nelze vyloučit, že souboj obou postav svedený v podobě tuleňů o Freyjin náhrdelník, připomínaný Snorriho Eddou (Skáldskaparmál 15), může být ozvěnou archaického mýtu o dvojici antagonistických bytostí, potápějících se v podobě vodních ptáků či savců do primordiálního oceánu pro zárodky Země, který je doložen ve velké části severní Eurasie. Podle ruského etnologa Vladimíra Napolského byl zmíněný dualistický mýtus šířen po severní Evropě především uralskými etniky, přičemž v prostředí Indoevropanů se uchytil zejména u sousedících Baltů a Slovanů. Jeho výskyt ve Skandinávii by bylo možné případně spojovat buď s působením uralského kulturního prostředí, anebo s předgermánským indoevropským osídlením (patrně blízkým balto-slovanské větvi), jehož substrátovými vlivy lze mj. vysvětlovat satemové stopy v jinak kentumových germánských jazycích.“ – Předkřesťanská náboženství severních Indoevropanů: Tradice Keltů, Germánů a Baltů v kritické perspektivě humanitních věd, Jan Reichstäter

„V úvahu se hypoteticky nabízí zejména střet předindoevropských zemědělců s indoevropskými polokočovnými dobyvateli, analogický například situaci vpádu kočovných Árjů do oblasti povodí Indu, již zachycuje v mytologizované podobě védská tradice. Moderní genetické výzkumy Y-DNA v tomto ohledu ukazují, že v protogermánském prostoru (tj. nejspíše mezi Harzem a Skandinávií) došlo zjevně k asimilaci minimálně tří velkých populačních skupin, z nichž minimálně jedna byla zřejmě neindoevropská – a to nejspíše právě ta nejstarší (což je bezpochyby paradoxní zjištění vzhledem k obsesivně udržovaným hypotézám o germánské populační homogenitě a autochtonismu, zastávaným před 2. světovou válkou). Šlo patrně o severoevropský substrát z doby kamenné (jazykově nikoli nutně ugrofinský), jehož potomky jsou z velké části především současní obyvatelé Fennoskandie (od 27 % u Dánů po 40 % u Norů, v některých subregionech však až polovina populace) – viz Hay, Maciamo, Haplogroup I1 (Y-DNA) … Silné zastoupení genů těchto praevropských obyvatel u germánských národů vcelku dobře koresponduje s lingvistickými názory zastávanými již v 1. polovině 20. století Sigmundem Feistem či Henrim Hubertem, že germánské jazyky vykazují v indoevropském kontextu nápadná morfologická zjednodušení a hláskové změny, zdající se se dosvědčovat, že indoevropské jazyky přišly do prostoru severní Evropy historicky zvenčí a byly zde uzpůsobeny relativně početnou substrátovou populací – viz Lincoln, Bruce, Theorizing Myth: Narrative, Ideology, and Scholarship … [další vlivy lze spojovat s] předgermánským indoevropským osídlením (patrně blízkým balto-slovanské větvi), jehož substrátovými vlivy lze mj. vysvětlovat satemové stopy v jinak kentumových germánských jazycích.“ – Předkřesťanská náboženství severních Indoevropanů: Tradice Keltů, Germánů a Baltů v kritické perspektivě humanitních věd, Jan Reichstäter


„Je nemožné uvěřit, že by jediná skupina lidí stála za souhrnnou [przeworskou] ‚kulturou‘, jež pokrývala takový veliký rozsah země, zatímco rozličné prvky hmotného vybavení vypovídají o širokém záběru styků s okolím. Venedi zde mohli hrát svou roli, ale jsou zde i jiní pravděpodobní přispěvatelé: Vandalové, Burgundi, a dokonce Sarmati.“ – Germáni (The Early Germans), Malcolm Todd

„Bójové a Skordiskové byli dostatečně silní na to, aby v pozdním druhém století před naším letopočtem odrazili Kimbry a další severní skupiny na západ, nicméně stále neodbytnější germánský tlak krátce poté způsobil velké přeuspořádání obyvatel střední Evropy.“ – Germáni (The Early Germans), Malcolm Todd

„Vzestup Gótů ve 3. století nemáme doložen lépe, než vzestup Franků a Alamanů. Gótové pocházeli podle vlastního podání z Gothiscandzy, situované jen neurčitě do jižní Skandinávie, a měli za sebou dlouhé boje se svými sousedy Vandaly a Lugii. Legenda uvádí, že příčinou jejich migrace do severního Černomoří bylo přelidnění oblasti mezi Odrou a Vislou, v níž předtím sídlili. Protože tak rozsáhlé stěhování archeologické nálezy nepotvrzují, jedná se velmi pravděpodobně o mýtus. Pozorovatelný je od konce 2. století jen pozvolný postup kulturního okruhu z kraje mezi Odrou a Vislou směrem na Ukrajinu. Tento proces trval bezmála sto let. I když je pravděpodobné, že šlo o přesun obyvatelstva, nemuselo se jednat o stěhování celého kmene. Spíše zde operovaly oddíly válečníků, které na jihovýchod přitahovala úrodná ukrajinská půda a bohatství pobřežních měst. K nim se asi přidávaly další hloučky rekrutující se převážně z národů západních stepí. Gótové přišli do kraje, který v předchozích stoletích zažil mnoho vpádů z východu a měl tedy značně nesourodé obyvatelstvo. Národ, označovaný v římských pramenech jako Gótové, byl patrně od počátku velmi nejednotným konglomerátem a nelze tedy určit, co na něm bylo výlučně ‚gótského‘. Je ale jisté, že v polovině 3. století byli tito Gótové velmi obávanou vojenskou silou v dolním Podunají.“ – Germáni (The Early Germans), Malcolm Todd

„Bohužel nedisponujeme dostatečně tvrdými a ověřitelnými daty o ekonomické a demografické kondici Římské říše ve všech fázích jejího vývoje. Přesto lze obecně konstatovat, že je od závěru 2. století zřetelná sestupná tendence obchodu a prosperity a úrovně starší fáze principátu již nikdy nebylo znovu dosaženo. Přispěly k tomu mj. i mohutné ztráty pracovních sil v důsledku mimořádně rozsáhlé epidemie, ale i skutečnost, že přes určitou vyspělost (zvláště ve srovnání s barbarskými kmeny) ani Římská říše nemohla disponovat adekvátními nástroji, které by jí dovolily účinně reagovat na předpokládané výrazně se zhoršující tendence klimatických poměrů. Ještě výraznějším negativním faktorem, možná dokonce tím nejdůležitějším, byla vnitřní nestabilita systému vlády, která se od roku 217 projevila ve formě prakticky nepřetržitých občanských válek. Dnes již vidíme, že byly nevyhnutelným symptomem systému principátu a zásadně vyplývaly z dlouhodobě systémově neřešeného způsobu nástupnictví na císařském trůně. A jak dějiny vždy a všude ukazují, toto je právě kruciální otázkou a zásadní podmínkou stability monarchisticky nebo autoritářsky řízených státních útvarů. V těchto občanských válkách neustále proti sobě i proti politickým a společenským elitám válčili samozvaní, většinou vojskem provolávaní císaři. Některé spory byly velmi krátké či regionálně omezené, jindy zabíraly i většinu doby vlády některých panovníků. Nikdy se přitom nenesly v duchu snahy o zničení samotné říše, sledovaly jen zájem o převzetí moci. A vítězové se pokaždé mstili poražené straně, nejen protivníkovi či uzurpátorovi, ale i celému jeho společenskému zázemí, klientům, přátelům a partnerům. O život tak přicházelo množství lidí včetně těch, kteří by měli představovat politickou, ekonomickou a společenskou základnu státu. Občanské války stály obrovské množství prostředků. Nesmírně významně oslabovaly stavy vojska i jeho bojeschopnost proti vnějšímu nepříteli. Jejich dopad však byl velmi destruktivní i v duchovní rovině, z níž se u většiny obyvatel státu vytrácela víra v smysluplnost práva a stabilitu jeho institucí. Uchování vlastního života se stávalo nejdůležitější motivací, jeho ohrožení zároveň obrovské množství lidí od veřejných aktivit odrazovalo. Již v průběhu 3. století se tak z vedení státu prakticky vytratila tradiční římská senátorská vrstva. Spolu s tím do pozadí ustoupil i samotný Řím, čímž říše ztratila i svoje přirozené a kontinuitu představující ideové centrum. Senátorská aristokracie přišla o vliv, do politické sféry se dostávali bohatí provinciálové, příslušníci nižších společenských stavů, a především zkušení vojáci. A v důsledku neustálého válčení – především mezi sebou – se postupně přestalo vládnout. Principátní hierarchie výkonu státní správy se v důsledku obrovské nedůvěry okruhu císařů vůči komukoliv s vyššími pravomocemi rozpadla, resp. ztratila účinnost. Přitom ale byl paradoxně byrokratický aparát pozdní éry říše mnohonásobně početnější, než tomu bylo v prvních dvou staletích našeho letopočtu.“ – Příběhy civilizace a barbarství: Pod nadvládou Říma, Balázs Komoróczy, Marek Vlach


„Jakmile však přemohl [král germánský] Ariovistus jednou sbory galské, v bitvě u Magetobrigy, od té doby zpupně a krutě vládne, za rukojmí žádá právě jen děti nejurozenějších šlechticů a uvaluje na ně pro výstrahu všechny možné tresty a muka, není-li co vykonáno zrovna podle jeho pokynu a vůle. Surovec to je, prchlivec a zaslepený vášnivec. Zkrátka jeho zvůli a pánovitou panovačnost nelze už déle snášet. Nepomůže-li nějak Caesar a národ římský, nezbude Galům, než aby učinili všichni totéž, co učinili Helvéciové: vystěhovat se z domova, hledat si jinde střechu nad hlavou, jiná sídla, daleko od Germánů, a zkoušet štěstí, ať už přijde, co přijde. Vyzradí-li se tohle Ariovistovi, umučí nepochybně všecka rukojmí, jež u něho jsou, co nejkrutěji. Jenom Caesar může buď váhou své osobnosti a svého vojska, nebo vítězstvím právě dobytým nebo slávou jména římského národa zabránit, aby se už větší množství Germánů nepřevádělo přes Rýn; jen Caesar může uchránit celou Galii od Ariovista a jeho příkoří.“ – z proslovu Diviciaka (podle Cicera druida), Zápisky o válce galské, Gaius Julius Caesar

„Pokud snad živí odejdou z bitvy poté, co jejich vůdce padl, znamená to pro ně doživotní stud a hanbu. Bránit ho a ochraňovat, dát své vlastní hrdinské činy v jeho prospěch je tím, co si oni představují pod slovem ‚věrnost‘. Vůdci bojují pro vítězství, družina pro svého vůdce. Mnoho mladých urozených mužů v případě, že jejich země zůstává ve vleklém míru, dobrovolně vyhledává jiné kmeny, kde se nějaká válka již rozběhla. Germáni nemají zálusk na mír – proslulost se snáze získává v přímém nebezpečí, a vlastně ani nemůžete udržet velikou družinu jinak než násilím a válkou. Družina je marnotratná ve svých požadavcích na štědrost vůdce. Vždycky je to ‚dej mi válečného Koně‘ nebo ‚dej mi to krvavé a vítězné kopí‘. Co se týče jídel s jejich hojným, byť domáckým, stravováním, považují je prostě za platidlo. Taková poptávka musí mít válku a kořistění, aby byla uspokojena. Shledáte těžším přesvědčit Germána, aby se chopil pluhu a počkal na jednoroční sklizeň s trpělivostí, než aby vyzval protivníka a ranami získal výnos. Považuje za bezduché a slabé získávat potem to, co si může koupit krví.“ – Germania, Publius Cornelius Tacitus, 98 n. l.

„[Sasové] se neradi mísili sňatkem z jiných kmenů nebo z nižších lidí. Snažili se vytvořit vlastní, zvláštní a jen sobě podobný kmen. Proto měli také i při tak velkém počtu lidí téměř všichni stejný vzhled, tělesnou výšku a barvu vlasů.“ – Činy biskupů hamburského kostela, Adam Brémský, 11. století

„Po těchto slovech se Mstivoj vrátil do Slavanie a vydal se ze všeho nejdřív do hradu Rethra, který leží v zemi Luticů. Shromáždil tu všechny Slovany, kteří žijí ve východních oblastech, a oznámil jim, jaké potupy se jim dostalo a že Sasové označují Slovany za psy. Oni mu však na to řekli: ‚Po právu jsi utrpěl tuhle urážku, když jsi opovrhl svými soukmenovci a ctil jsi Sasy, kmen věrolomný a nenasytný. Proto nám přísahej, že je opustíš, a postavíme se na tvou stranu.‘ A on jim přísahal.“ – Kronika Slovanů, Helmold z Bosau, 12. století

„Tím se totiž dají Germáni nejlépe přemluvit, protože mají rádi peníze a neustále za ně Římanům mír prodávají.“ – Dějiny císařství po Marcu Aureliovi, Héródiános

„Nakonec se římskými žoldnéři stali samotní Germáni, proti kterým římští císaři tak urputně bojovali. Germánští žoldnéři zachovávali většinu domácích návyků, včetně nedbalé péče o čistotu (řečeno hodně diplomaticky). I když se na věrnost germánských legií příliš spolehnout nedalo, rozpadající se římské impérium jinou možnost nemělo. Tlak nepřátelských germánských kmenů na Řím sílil, až v polovině 5. století tito špinaví a neupravení dobyvatelé rozvrátili tisíciletou říši kultivovaných a čistoty milovných Římanů.“ – Hygiena a mytí, Intimní historie od antiky po baroko, Vlastimil Vondruška

„Starověký Řím se oddával ušlechtilým vůním tak dlouho, až ho rozvrátili Germáni, kteří nejen netušili, co je parfém, ale byli na štíru i s mytím a osobní hygienou vůbec.“ – Líčení a kosmetika, Intimní historie od antiky po baroko, Vlastimil Vondruška

„Vztah k opilcům se ve starověkém Římě začal měnit až v pozdním císařství, kdy se ve Věčném městě objevili Germáni, najímaní do vojska jako žoldnéři. V letopisech se objevuje povzdech, že Germáni pijí nemírně, ale protože jsou barbary, jejich kroky nevede Bakchus, nýbrž některý z nesnášenlivých germánských bohů. Proto se často dopouštěli násilí.“ – Opilství, Intimní historie od antiky po baroko, Vlastimil Vondruška


„Slibuji tady a teď, že pomstím smrt naší matky, a nebudu odpočívat, dokud tito Seveřané nebudou z Irska navždy vytlačení!“ – Brian Bóruma mac Cennétig (941-1014) podle stejnojmenné irské pověsti


Autor obrázku: Angus McBride


Edda je jediný důležitý písemný doklad pravé germánské kultury. Nicméně se jedná o umělecké literární dílo od islandského státního úředníka Snorri Sturlusona (1179-1241), působícího na Islandu 200 let po obrácení jeho obyvatel na křesťanskou víru. Sturluson se narodil ve stejném roce, kdy zemřela Hildegarda von Bingen (1087-1179). Pozdně germánská kultura na Islandu tedy rozhodně není reprezentativní pro předkřesťanskou, pohanskou kulturu v zalesněné střední Evropě. Další zdroj, archeologické vykopávky, však také často byly nesprávně interpretované. Nezřídka byly keltské nebo i slovanské nálezy pokládané za germánské a naopak. Písně o hrdinech a legendy o bozích, které napsal Snorri Sturluson, slavní bardové zpívali a recitovali na dvorech šlechty. Jednalo se o vyspělou dvorskou kulturu, vzdálenou každodenní kultuře prostého rolnického obyvatelstva … Na falešnou stopu nás také může zavést dnešní nadšení pro Kelty. Většina toho, co se o jejich kultuře dovídáme, pochází ze středověkých pramenů z britských ostrovů nebo z Bretaně. Ačkoli to jsou pěkné příběhy, nemůžeme počítat s tím, že by se shodovaly s původní vírou, původními zvyky Keltů, žijících v rozlehlých částech Evropy před víc než 3 000 lety.“ – Léčivé rostliny prastaré bohyně: jak se v pohádkách vrátit k pradávným duchovním kořenům, Wolf-Dieter Storl

„Avšak za námi již nejsou žádné kmeny, zhola nic, jen vlny a skály, a přesto stále ještě hroznější Římani, z jejichž útlaku je útěk marně vyhledáván skrze poslušnost a podřízenost. Zloději světa, kteří svým všeobecným kořistěním vyčerpali Zemi, prohledávají hlubiny. Pokud je nepřítel bohatý, jednají zběsile, pokud je chudý, touží po nadvládě. Ani Východ ani Západ nebyly schopny je uspokojit. Sami mezi lidmi touží se stejnou dychtivostí po chudých i bohatých. Loupeži, vraždění, drancování dávají lživý název říše, impérium. Vytvářejí samotu a nazývají ji mírem (ubi solitudinem faciunt, pacem appellant). Příroda si přála, aby děti a příbuzní každého člověka byli jeho nejmilejšími cennostmi. Ale tito jsou od nás odtrháváni brannou povinností být otroky někde jinde. Naše ženy a naše sestry, ačkoli se možná mohou vymanit z násilí nepřítele, jsou zneuctěny ve jménu přátelství a pohostinnosti. Naše zboží a bohatství shromažďují pro svou daň a hold, plody našich sklizní pro své sýpky. Naše ruce a těla, pod bičem a uprostřed pohany, jsou vyčerpávány namáhavou prací, kdy pro ně vymýtáme lesy a bažiny. Bytosti narozeny do otroctví jsou prodány jednou provždy.“ – gaelský náčelník Calgacus, Agricola, Publius Cornelius Tacitus, 1. století