„Tři životy člověka, jeden život Jelena. Tři životy Jelena, jeden život Dubu.“ – prastaré přísloví
Na počátku byla celá Země zalita vodou. Všude, kam se jeden podíval, našel jen modré vlny. Ty vlny skákaly sem a tam a snažily se bezvýsledně najít břeh. Vody byly plné chtíče, plné možností. Když už bylo jejich hledání bezvýsledné, zasvítilo světlo a odhalilo malý ostrůvek uprostřed tohoto obrovského jezera, které tehdy pokrývalo celou Zemi. Duch byl všude kolem ostrůvku a uvnitř něj, a kde je duch, tam jsou duchové. „Co bude dál?“ zeptal se Vlk a nastražil své šedé uši. Liška jen pokrčila rameny a obrátila svůj zrak k Dědečkovi Přírodě, Pravdy Vidovi, jak v zamyšlení seděl a rozhlížel se kolem. Zavál jemný vánek. Po chvilce Dědeček Příroda promluvil, upíraje zrak na Lišku: „Tobě jsem daroval důvtip. Řekni podle svého uvážení, jak mám pevnou zemi pod nohama stvořit?“ Liška se zamyslela a řekla všem přítomným, aby poslali na dno toho velikého jezera někoho, kdo najde písek a hlínu. Nápad se všem zalíbil. Jako první se nabídla Kachna a sestoupila na dno vod, avšak ty na ni byly příliš hluboké. Jen tak tak se stihla vrátit na povrch. Poté to zkusila Potápka, ale ani ta se nedostala až na dno. Nakonec se o to pokusil Skorec, který se dlouho nevracel, ale nakonec se přeci jen vynořil. Málem uvnitř těchto vod vydechl, ale přežil a mezi drápky na nožičkách přinesl zrnko písku. Z tohoto zrnka pak Dědeček Příroda stvořil Zemi, hory, kopce a údolí. Když se Země poprvé nadechla, spatřila, jak nebeský oheň chladne a z jeho středu Dědeček Příroda mocným kladivem kuje Nebe. Země se usmála a vydechla dech života. Totéž učinilo Nebe a skrze jejich spojení povstal veškerý život v podobě, jakou dnes známe a o které vyprávějí následující příběhy. Od té doby nazýváme Zemi Matkou a Nebe Otcem, protože oni jimi opravdu jsou. Také si pamatujeme, že život vznikl díky odvážným a důvtipným duchům, které ctíme v jejich těle i bez něj.
