Báseň O přírodě (De rerum natura), kterou sepsal římský básník a filozof Titus Lucretius Carus (15. 10. 99 př. n. l. – cca 55 př. n. l.) dodnes udivuje i přední vědce na svou dobu neobyčejně rozvinutým poznáním světa, které uchovávali následovníci Démokrita a Epikúra. Bohužel s nástupem křesťanství a novoplatonismu, jež netolerovaly učení, která by vyvracela například nesmrtelnost a „božskou“ podstatu duše, byla většina děl nadobro zničena. Samotná báseň O přírodě byla znovuobjevena až ve středověku.
„Máš-li kdo za to, že větší rychlostí letí prostorem tělíska těžší, a spějíce kolmo, padají na lehčí shora, čímž vznikají srážky, ze kterých mohou vzít počátek pohyby tvůrčí: notně si zašel a zbloudil od pravé vědy. Padá-li něco skrz řídký vzduch nebo vodu, úměrně váze to musí zrychlovat pohyb, protože voda a vzduch, ta nebeská hmota, nemůže překážet každému tělesu stejně, nýbrž poddá se těžším a rychleji couvne; naopak prostora prázdná se nikdy a nikde žádnému tělesu nemůže do cesty stavět; každé si putuje dál, kam je povaha pudí. Proto se musejí všecka, ač o váze různé, skrz nehybné prázdno nést dolů rychlostí stejnou.“ – O přírodě, Titus Lucretius Carus, 1. století př. n. l. (předpověď Galileových pozorování o volném pádu a tření)
Autor obrázku: Michael Burghers
