„Kdysi dávno,“ řekl dědeček, načež ukázal na krajinu kolem sebe, „tady všude byly jen Oheň a Voda, mezi nimi pak chtíč a tma.“ Dědeček přivřel oči. „Jistě si dovedeš představit,“ pokračoval, „jak to všude muselo vřít a bouřit. Oheň a Voda se chtěly dotknout, ale nemohly. Ve tmě a chtíči byly jen možnosti, které vytvářely všelijaké obrazy, víš, jako ve snu.“ Dědeček se opřel o vysoký strom. Zahleděl se na jasnou denní Oblohu. Přemýšlel. „Najednou,“ rozesmál se, „se uprostřed toho všeho vynořil Pravdy Vid s ostatními v podobě nebeské záře. V ruce držel prazvláštní kladivo, které obdržel darem od svých rodičů.“ Zavál Vítr. Vedle dědečka se zničehonic objevila dvě zvířata, byli jimi šedý Vlk a zrzavá Liška. „Některé napadlo,“ řekl, „že Země leží hluboko pod vodami a jedinou možností je ji vytáhnout na povrch.“ Vlk s Liškou se hrdě vzpřímili. „Nuže,“ pokračoval dědeček, „tak z Vod povstala Země. Pravdy Vid pak vzal své kladivo a z nebeského Ohně vytvořil Nebe. Nyní se Matka Země s Bouřným Otcem mohli konečně políbit.“ Chlapec, který dědečka poslouchal, se nenápadně usmál. Přišlo mu to roztomilé. „Z hlubin,“ pokračoval dědeček, „pak povstal Lovec, který měl co dělat, aby Bouřnému Vidovi unikl, neboť Lovec rád a s velikou dávkou záludnosti překračoval nebeské zákony. A tak zatímco se Bouřný Vid s Lovcem honili, s pomocí Země tvořili hory a údolí, Pravdy Vid vytvořil Slunce a jeho bratry Měsíce a Vítr. Každému z nich pak Bouřný Otec Nebe s Matkou Zemí porodili ženy, tedy, musím říci, že Květinová Dívka s Ranní Hvězdou na čele byla tou nejkrásnější pannou, jakou kdo kdy spatřil.“ Dědeček tleskl dlaněmi. „Víš,“ pokračoval, „vždy to byly síly, všechno je síla, jen teď získaly podoby.“ Listí zašumělo. „Lesy se spojily s nocí,“ navázal dědeček, „síly byly divoké. Mocný Vid jako Jelen se zlatými parohy svým slunečním světlem zazářil a oděl stromy listím, přišly kameny, nejmoudřejší, spolu se stromy, pak rostliny, zvířata a víly, a nakonec i ti nejméně moudří, lidé, kteří u velikého jezera vyšli ze stromů, z Dubů a Líp, muž a žena bok po boku.“ Chlapec se zhluboka nadechl. „Všechny světy a říše,“ pokračoval dědeček, „ve vejci světů upevnil veliký Dub, ten, u kterého právě sedíme.“ „Ale,“ přerušil dědečka chlapec, „to je vše? Opravdu to je tak jednoduché?“ „Ne,“ zasmál se dědeček, „pokaždé někdo závidí a ani na Počátku otáčení koloběhu tomu nebylo jinak. Do vejce světů přišli vetřelci neboli běsové, ďasy, krvepijci a zlí obři včele s obrem Křivdy pánem, kterého ale Pravdy Vid porazil a navždy vyhnal pryč. Nezaslouží si ani, abychom o něm mluvili.“ „A krvepijci?“ nechápal chlapec, „proč je bohové nevyhnali? Proč nezničili přízračné lidožravé obry?“ „Copak,“ odpověděl chlapci dědeček, „jsou bohové všemocní? Ne, ti nabízí jen pomoc, pokud jsou lidé poslušní jejich záměrům, neboť každá síla má záměr, ať už je jakákoli.“ „A Mocný Vid?“ nepřestával se ptát zvědavý chlapec, „a víly, zvířata a rostliny? Copak oni lidem nepomáhají?“ „Ale ano,“ odvětil dědeček vlídně a trpělivě, „jen si jejich pomoc musí lidé zasloužit, upřímně se s nimi spojit, neboť jejich pomoc lidé na počátku odmítli. Když k nim Mocný Vid přiletěl v podobě slunečního Kohouta, lidé ho vyhnali, neboť nechtěli, aby jim říkal, co mají dělat.“ Ve vzduchu byla cítit vůně letních květin. „Aby bohové lidem přiblížili svou vůli,“ dokončil dědeček, „promluvili k nim prostřednictvím hrdinů, především pomocí Přemysla a Nezamysla. Rostlinka Rozrazil, lipové víly sudičky, skřítkové a trpaslíci, kteří obývali tuto krajinu před lidmi – ti všichni ukazují moc Přírody. Dokonce i božkamy, ty dobré od bohů i ty špatné od obrů, mají takovou moc … a přírodní zákony, například ten, že musíš udržovat čistotu domácího krbu …“ Chlapec se rozesmál. „Není toho na tebe už dneska moc, dědečku?“ začal si dědečka dobírat, „nedokončuješ myšlenky.“ „Máš pravdu,“ opětoval dědeček smích, načež se postavil, poklonil se statnému Dubu a do ruky vzal dřevěnou hůl, kterou měl o něj opřenou. Na holi rostly letní květiny, které zářily jako jasný den. Abyste věděli, nebyla to jen obyčejná hůl, nýbrž hůl samotného koloběhu. Vítr zavál. Dědeček, oblečený v plátěném hrubém obleku s lískovou hůlkou zastrčenou za opaskem, upřel svůj dvanácti-silný vlídný pohled na mladého chlapce, který před dědečkem uctivě, vděčně a s úsměvem sklopil zrak. Dubové listí zašumělo. Dědeček nebyl nikdo jiný než sám Pravdy Vid.
Starší lidé, kteří prošli branami moudrosti, znají mnoho věcí, o kterých se nám ostatním ani ty nejhlubší sny nezmíní. Avšak ani oni nevědí, co se na samém Počátku, než se začal kruh světů otáčet, vlastně přihodilo. V té době prý žili v neznámých světech zvláštní duchové, jedním z nich byl syn dvou velmi mocných a krásných lidí. Miloval příběhy, jeho úmysly byly kupodivu vždy dobré a jeho laskavost neznala hranic. Proto také od svých rodičů obdržel kladivo Přirozenosti a Rovnováhy, které mělo moc tvořit a vytvářet. Když tento dar obdržel, měl nesmírnou radost. Našel si vhodné místo a na něm kladivem nakreslil kruh, tento kruh se stal jeho myslí a jeho mysl tímto kruhem – a nejen mysl, ale i pocity, tělo a veškerý jeho duch. On se stal kruhem a kruh se stal jím. Kdyby se tak nestalo a ke spojení nedošlo, nemohl by vzniknout žádný život. V tomto kruhu pak duch nakreslil kříž, čímž vznikly Čtyři Síly, nejmocnější síly dnes známé Přírody, proti kterým nic nemůže obstát. A tyto síly zářily, jeho mysl zářila. Doprostřed těchto sil pak položil vejce, do něhož sám, jako semeno do lůna, vstoupil a v němž započal snít. Vejce začalo růst. V tu chvíli získal vidění, které ukázalo světy, jenž měly být teprve stvořeny. Všude planula opravdová krása, tak přirozená, upřímná a nevinná, jaká sama žila uvnitř tohoto mocného ducha v podobě lady v bílém, jíž ochraňoval hrdina před strašlivým vodním drakem. Duch uviděl zelené stromy, zlatá jablka a další věci, které ho mátly, protože ještě nebyly. Jeho vidění přišlo od něho samotného, z hloubi jeho duše. Ze začátku však bylo všechno rozmazané a ztrácelo se v mlze možností, a proto promluvil pravdivé slovo, aby se Čtyři Síly vyrovnaly a spolupracovaly.
Když to uviděli ostatní duchové, někteří z nich se rozhodli spojit s tímto mocným bohem uprostřed vejce světů a začít mu pomáhat v tomto díle, které nemělo obdoby. Jeho duch sám jako vzduch proudí vejcem, v kterém bylo ze začátku málo řádu, zato plno možností. Takto vznikly světy Přírody, jimiž duch proudí. O tom, co mocný bůh a ostatní duchové, kteří se rozhodli mu pomoci, udělali, vypráví následující příběhy. Bylo by však sobecké nezmínit zde alespoň jeho jméno. Jak mu říkají jeho rodiče a ostatní „jiní“, to nevíme. V řeči předků jeho jméno je Dagodeiw, v bílé řeči asi Deivas. My Vindové ho nazýváme Dědeček nebo Pravdy Vid, občas také Veliký Daga. Krásné lady mu pak někdy říkají Babička Příroda, neboť je těžké ho od Přírody oddělit, protože vejce se stalo jím a on se stal vejcem, Dagodeiw se stal Přírodou a Příroda se stala Dagodeiwem, aby vůbec mohl vzniknout život. Kdyby z vejce odešel, plození života, které trvá dodnes, by přestalo.
Pravdy Vid pak svým kladivem ukul ve vejci z Vody a Ohně náš svět. Tvrdí se, že na Počátku do jeho úmyslu a díla vstoupili duchové, zvaní vetřelci, jejichž záměry se nedají považovat za nejlepší, a kteří chtěli jen škodit ze závisti a žárlivosti. O všech zmíněných bude ještě mnohokrát řeč. I ti nejmoudřejší, kteří sami jedli lískové oříšky z úst bílého hada, o původu Dědečka Přírody a všech „těch jiných“, kteří žijí mimo vejce světů, pramálo vědí. Velmi dobře však znají jejich práci a úmysly.
