„Úplně zničíte všechna místa, kde pronárody, jež si podrobíte, sloužily svým bohům na vysokých horách i na pahorcích a pod každým zeleným stromem … Kdybys uslyšel o některém svém městě, které ti dává hospodin, tvůj bůh, aby ses v něm usadil, že z tvého středu vyšli muži ničemní a svádějí obyvatele města slovy: ‚Pojďme sloužit jiným bohům,‘ které jste neznali, budeš pátrat a zkoumat a dobře se vyptávat; bude-li to jistá pravda, že se taková ohavnost ve tvém středu stala, úplně vybiješ obyvatele toho města ostřím meče, zničíš je ostřím meče jako klaté, i všechno, co je v něm, i jeho dobytek. Všechnu kořist z něho shromáždíš na jeho prostranství a město i všechnu kořist z něho spálíš jako celopal pro hospodina, svého boha.“ – 5. kniha Mojžíšova, Bible
„Poté jsme se odebrali dále do slovanské země, abychom navštívili jistého mocného muže jménem Těšimír; on nás totiž pozval. Přihodilo se však, že jsme po cestě přišli do lesa, jediného v oné zemi, která se celá rozprostírá v rovině. Tam jsme mezi prastarými stromy uviděli posvátné Duby, které byly zasvěceny bohu té země Provovi. Obklopovalo je nádvoří ohrazené plotem, který byl velmi pečlivě postaven ze dřeva a opatřen dvěma branami. Mimo domácích bůžků a model, jimiž oplývala každá vesnice, bylo totiž toto místo svatyní celé země. Byl pro ně ustanoven vlastní kněz, slavnosti a rozličné obětní obřady. Místní lid měl ve zvyku se tu každý druhý den v týdnu scházet s knížetem a knězem kvůli soudům. Vstup do nádvoří byl zakázán všem pouze s výjimkou kněze a těch, kteří chtěli obětovat, nebo lidí ve smrtelném nebezpečí. Těm se útočiště rozhodně neodpíralo. Slované prokazují svým svatyním takovou úctu, že nedovolují okrsek chrámu poskvrnit krví ani v době válek. … Když jsme tedy přišli k onomu háji a na místo znesvěcení, vybídl nás biskup, abychom se odhodlaně pustili do ničení toho háje. Sám seskočil z Koně a svou holí rozbil zdobené čelní strany vrat. Vkročili jsme do nádvoří a všecko jeho ohrazení jsme nakupili kolem oněch posvátných stromů. Rozdělali jsme pod tou hromadou dříví oheň a zapálili jsme velikou vatru, i když nikoli bez obav, aby se neseběhli domorodci a nezasypali nás kameny. Bůh nás však chránil. Potom jsme se vrátili do pohostinného domu, kde nás Těšimír velmi okázale přijal. Číše, které nám Slované podávali, nám však nebyly ani sladké, ani příjemné, protože jsme viděli okovy a rozličné druhy mučení, které působili křesťanům přivlečeným z Dánska. Spatřili jsme tam kněze páně, kteří zeslábli po dlouhém pobytu v zajetí. Biskup jim však nemohl přispět mocí ani prosbou.“ – Kronika Slovanů, Helmold z Bosau, 12. století
Erysichthón byl podle řeckých pověstí za sobeckost a zničení posvátného Dubu potrestán nikdy neutichajícím hladem – čím víc jedl, tím více měl hlad, až nakonec snědl sám sebe. Autor obrázku neznámý.
