Omluva

Bylo, nebylo,
prý někdy na počátku,
snad o stříbrném věku,
lidé odmítali právo, zákony,
i dohody se zvířaty.

Bohové, duchové krajiny,
ti nám poskytli obřady,
jak udržet řád, čistotu,
zavrhnout šílenost, vraždu.

Lidé to odmítli,
se zvířaty smilnili,
bez obřadů pobíjeli,
úctu dále nevzdávali.

Tehdy v lese na sněmu,
zvířata chystala mstu:
Dokud bude tráva růst,
dokud Slunce svítit,
tehdy bude lidem z úst,
dech života cítit
jejich vlastní zkažeností,
pohrdáním a hloupostí.
Krávy sešlou spalničky,
(neštovice snad Slepice,
v to předkové věřili!)
Psi pak psinku,
Koně rýmu,
Jelen srdce nemoci,
Kur od chřipek pomoci.

Dlouho lidem trvalo,
než jim něco bylo líto,
mnohé trvá dodnes,
horší než tehdy, věz!

Než pak všichni umřeli,
na nemoci, choroby,
hodným z nich vypomohli,
nejmoudřejší rostliny.
Bylo jim těch lidí líto:
Vzdejte úctu, pomůžeme,
léčivou tu sílu máme!

Avšak dodnes mnohé trvá,
křivda po předcích nesená,
po našich pak vlastních činech,
nevědomých v dnešních chovech.
Pšikám, smrkám, nelze skončit,
však muži Koně začli mučit,
na ženy jsou mírnější,
na mě o to drsnější.

Omlouvám se, krásní Koně,
ano, je to vina moje,
já jsem předkem, potomkem,
vinu rodu nesu sem:
Odpusťte mi, prosím vás,
vždyť jste přeci jedni z nás!
Bytosti od Matky Země,
vaše síla proudí ve mně.
Pochopení přeji nám,
nedovolím ublížit vám!