Ivanův kámen v jeskyni/kostele

V 9. století do skalami protnutých tehdy hlubokých pralesů dnešního Českého krasu zavítala jedna zajímavá a pověstmi opředená osoba. Byl to muž, který se usadil v jeskyni nedaleko bývalého keltského hradiště u potůčku Kačák/Loděnice. Tento potok sem přitéká z Křivoklátských lesů, a ještě dále z okolí Mšeckých Žehrovic, odkud mimochodem pochází nález kamenné hlavy keltského velmože, a po jehož délce se „Keltové“ usazovali. A kdo byl oním tajemným mužem, který do těchto odlehlých míst zavítal? Jmenoval se údajně Ivan a byl synem knížete Gostomysla. Letopisy Xantenské uvádějí, že Gostomysl byl vladyka z kmenového svazu Obodritů na dolním toku Labe v dnešním Německu, který zemřel v roce 844 v bitvě proti východofranskému králi Ludvíku II. Němci. Gostomysl, a tedy i jeho syn Ivan, byli nejspíš oba Polabští Slované. Ostatně není to nic zvláštního, například na rozsáhlém území české kotliny zanechali stopu i sousedící Lužičtí Srbové – jako vzpomínka na ně slouží mnoho našich vsí s názvem odvozených od nich, ať už to je třeba Srbská Kamenice, Srby nebo nedaleko Ivanovy jeskyně se nacházející Srbsko, které s Lužickými Srby stále udržuje styky. Nejen, že jsme všichni západní Slované, ale zároveň mezi námi docházelo k dalšímu promíchávání a proplétání příbuzenských vazeb. Jinak je ale osoba poustevníka Ivana skutečně opředena mnoha tajemnostmi. Podle pověsti se setkal s knížetem Bořivojem, jehož k němu zavedla Ivanova ochočená kouzelná Laň, která poskytovala tolik mléka a v něm ukrytého života, že ho nikdy neubývalo (v příbězích a pohádkách je často velmož Jelenem nebo Laní zaveden do jiných světů, viz i velšský Mabinogi). Ivan Bořivojovi pověděl o tom, jak musel z jeskyně zahnat čerty, a to s nadpřirozenou pomocí získanou od Jana Křtitele skrze vidění. Možná se jedná o dávné, z pradávných dob pocházející příběhy o přírodních silách, jejich získávání a používání, a i kdyby ne, celá krajina kolem tímto dojmem rozhodně působí, doslova o tom zpívá. Kníže Bořivoj pak na tomto místě na počest svatého Jana Křtitele údajně založil kapli, a odtud pochází i dnešní název celého místa – Svatý Jan pod Skalou.


Autor: Antonín Mánes

Místo působí tajemně i v zimním období, kdy se za mlhavého počasí člověku zdá, jako by kolem dokola žili duchové, víly a bohové, kteří šeptají své písně. Písně o krajině, o zvycích a pradávných obřadech, které k této krajině a ke zde žijícím duchům patří. Zpívají o tom, že my a celý náš lid, naše rody jsou jejich dětmi. Zpívají o Přírodě, se kterou jsou pevně a neoddělitelně spojení stejně jako my, pějí písně v šumění potůčků a vyvěrajících studánek uprostřed skal a lesů. Na těchto místech, v těchto písních se nachází skutečná síla.

Z lidových písní našeho lidu čerpala celá řada velkých umělců, aby dokázali vystihnout jeho jedinečnost. Například Antonín Dvořák a spousta velikánů jeho doby dokázali dokonale spojit nádech, ducha lidových písní s vážnou hudbou. A i dnes se o to spousta lidí a skupin pokouší, ne vždy samozřejmě to dokáží, ale pokud ano, stojí to za to. Například to dokázala Českomoravská hudební skupina (Čechomor), a to asi nejvýrazněji v albu Proměny, kde se k lidovým písním kromě jejího vlastního provedení přidává i orchestr. Lidové tajemné písně jsou součástí tradice, zvyků i celé krajiny. Važme si jich.