Úvod

Zajímavý úvod a vyvrácení starých doměnek poskytuje profesor Florin Curta na Academia a v Archeologických rozhledech (původní článek zde).

„Ve 4. století n. l. byly slovanské kmeny velmi početné a zaujímaly rozsáhlá území. Protože však ještě nijak neohrožovaly Řím a římské provincie, ‚kulturní svět‘ se o ně zajímal jen málo a většina autorů o nich buď vůbec nevěděla, nebo neměla důvod o nich psát. Plinius, Tacitus a Ptolemaios v 1. a 2. století n. l. znali sice jakési Venedy nebo Venety mezi Vislou, Baltským mořem (Venedský záliv), Karpaty (Venedské hory) a před sídly Peucinů a Fennů (tj. Ugrofinů), nevěděli však vlastně, co jsou tito lidé zač – Sarmaté, Germáni, nebo někdo úplně jiný, s těžko určitelnou etnickou příslušností a neznámým jazykem?“ – Slované, Magdalena Beranová

„Náčelník germánských Ostrogótů Hermanarik ve třetí čtvrtině 4. století ‚…zdvihl zbraně proti Venetům, kteří, i když pohrdali zbraněmi, ale počtem silní, zpočátku měli snahu stavět se na odpor. Nic však nezmůže množství nebojovných lidí, zejména když i bůh dopustí a přižene se množství ozbrojených.‘ V 6. století, v době, kdy žil Jordanes, však už zbraněmi nepohrdali a byli velmi bojovní a útoční. Jordanes si povzdechl: ‚…nyní …všude řádí.‘“ – Slované, Magdalena Beranová

„A protože jsem vyložil, nakolik jsem byl schopen, dobu, kdy Ostrogóti a Visigóti ještě tvořili jeden celek (a využil jsem přitom vyprávění předků) [pozn. patrně samotných Gótů], a pak jsem jasně vyložil také osudy Visigótů, oddělených od Ostrogótů, je nezbytné, abychom se opět vrátili do jejich starobylých sídel ve Skythii a vyložili stejným způsobem rodokmen Ostrogótů i jejich činy. O těch je známo, že po smrti svého krále Ermanaricha byli odloučeni od Visigótů a poddáni Hunům. Zůstali však ve své vlasti a Vinitharius [tj. ‚vítěz nad Vinidy’] z rodu Amalů si nad nimi uchoval vládu. Statečností se vyrovnal dědu Vultuulfovi, třebaže mu mnoho chybělo do Ermanarichova válečnického štěstí. Přece však těžce nesl nadvládu Hunů, pozvolna se z ní snažil uniknout, a přitom ukázat svou statečnost. Podnikl válečné tažení proti Antům [těm původním alansko-osetským, ‚neslovanským’]. Při prvním střetnutí s nimi byl sice poražen, potom si však vedl dobře a jejich krále jménem Boz i s jeho syny a sedmdesáti předáky dal pro výstrahu přibít na kříž, aby visícími mrtvolami zvýšil strach podrobeného národa. Ale když Vinitharius vládl takto svobodně sotva rok, hunský král Balamber to nemohl snést a povolal k sobě Gesimunda, syna velikého Humimunda, jenž pamatoval na svou přísahu věrnosti a s velkou částí Gótů byl poslušen vlády Hunů. S tím Balamber obnovil smlouvu a pak vytáhl proti Vinithariovi. Dlouho trvala válka mezi nimi a v prvním i druhém střetu Vinitharius zvítězil. A nikdo si už nedokáže vzpomenout, jak velké ztráty hunského vojska tehdy Vinitharius způsobil.“ – Gótské dějiny, Jordanes, 6. století n. l.

„Na rozdíl od barbarských společností doby římské a stěhování národů [např. někteří Germáni a Hunové], vstupujících do užšího kontaktu s antickými pozorovateli, nám v dostupných písemných i archeologických pramenech pro ‚slovanskou’ sféru chybí výraznější společenská elita [dokonce i u ‚Sklavinů’, o kterých se mimochodem ani neví, jestli vůbec mluvili slovanským jazykem], v jejímž zájmu by bylo slovanství na tak rozsáhlých územích prosazovat. V pochopení náplně této identity příliš nepomáhají ani autoři textů, které začínají od 9. století vznikat uvnitř těchto společenství.“ – Doslov: Etnicita v raném středověku aneb pátrání po původu kabátu, který se už nenosí, Ivo Štefan, „Neslované“ o počátcích Slovanů, editor Przemysław Urbańczyk

„Ve čtyřicátém roce panování Chlotharova shromáždil muž jménem Sámo, původem Frank z kraje senonského, větší počet kupců a odebral se za obchodem do země Slovanů zvaných Vinidové. Slované se již začali bouřit proti Avarům a proti jejich králi Kaganovi … když Vinidové zaútočili vojensky proti Hunům (Avarům), kupec Sámo vytáhl s nimi ve vojsku a tam se ukázal v boji s Huny tak prospěšným, že to bylo až hodno podivu, a nesmírné množství z nich bylo mečem Vinidů pobito.“ – Fredegarova kronika, 7. století n. l.

„Jako reakci na historické podmínky vytvořené zbudováním Justiniánovy opevněné hranice spatřujeme tedy politickou a vojenskou mobilizaci. Ztělesňovala tato skupinová identita, představovaná emblematickými styly, totožnost, již nazýváme etnicita? Snad, jenže konstrukce etnicity byla jistě spojena s vyznačením společenského rozdílu. Jinými slovy, prostřednictvím přijetí úboru se ‚slovanskými’ paprsčitými sponami se mohli jednotlivci přihlásit k členství v nové skupině a zviditelnit svůj úspěch a pevné postavení uvnitř elity. Byla to tedy slovanská etnicita? Možná, přinejmenším v očích byzantských autorů: ‚Byzantinci vytvořili Slovany’. Byzantští autoři užili výrazů ‚Sclavenoi’ a ‚Antoi’, aby vnesli řád do procesu skupinové identifikace odehrávající se před jejich očima severně od podunajské hranice. Utváření Slovanů se tedy netýkalo etnogeneze, nýbrž klasifikace a označování skupin lidí v byzantských dílech. Skupinová totožnost označovaná jako slovanskost se nezrodila v močálech pripeťských, ale ve stínu Justiniánových pevností.“ – Utváření Slovanů, Florin Curta, „Neslované“ o počátcích Slovanů, editor Przemysław Urbańczyk

Pojednání o „původu“

„Nechybějí ovšem teorie některých lingvistů, které by ztotožnění ‚vislanských‘ Venetů/Venedů s Praslovany podporovaly. Sovětský jazykovědec V. V. Martynov došel k názoru, že slovanské jazyky obsahují exkluzivní italicko-slovanské izoglosy, které se do vyvíjející se praslovanštiny dostaly již někdy mezi 12. a 10. stoletím př. n. l. Později na praslovanskou oblast působily rovněž vlivy íránské (6.-5. století př. n. l.), keltské a germánské (5.-3. století př. n. l.). Italicko-slovanské izoglosy se týkají především vývoje původních osobních zájmen, která jsou pro italické a slovanské jazyky překvapivě podobná, ale liší se ve srovnání s bližšími jazyky baltskými. Z toho Martynov vyvodil, že předpokládaná baltoslovanská jednota neexistovala, že se praslovanština formovala v sousedství či součinnosti s nějakým protoitalickým živlem (Venedové?) a že na ni dlouhodobě působily germánské dialekty … Domnělá dněperská pravlast nevykazuje totiž v oblasti hydronymie žádné jiné prvky než baltské. Navíc pokud by se praslovanština zformovala jako jazyk nového etnika zde, musela by být blízko k východobaltským dialektům – tak to však není. Praslovanština, jak ji známe, má daleko blíže k západobaltským jazykům (stará pruština), které se ovšem vyvíjely na jižním břehu Baltského moře od ústí Visly k Němenu a Bugu … díky přesídlení středoevropských Venetů a nositelů pomořanské kultury se v praslovanštině objevují stopy italických a západobaltských dialektů.“ – Kyjevská Rus: Dějiny, kultura, společnost, Michal Téra

„Stejně tak indoevropeista Krysztof Witczak poukazuje na skutečnost, že nejstarší indoevropská vrstva polské hydronymie je satemová, a nikoli kentumová, tj. názvy nemohly pocházet od Germánů, kteří hovoří kentumovými dialekty, spíše od obyvatelstva blízkého Slovanům, neboť to hovoří jazyky satemovými. K těmto hlasům se v poslední době přidala i polská antropologie.“ – Kyjevská Rus: Dějiny, kultura, společnost, Michal Téra

„Celý tento rozsáhly komplex [lužických popelnicových polí] nebyl patrně etnicky ani jazykově jednotný. Pouze jeho východní a jihovýchodní části snad zasahovaly na území, kde se rozvíjely praslovanské prvky, a část těchto skupin se mohla rozšířit i na území Venedů, jejichž jazyková a etnická příslušnost nebyla dosud spolehlivě objasněna. Ti jsou připomínáni během 1. – 2. století n. l. Pliniem Starším, Tacitem a geografem Klaudiem Ptolemaiem na území východně od Visly mezi Baltským mořem a Karpaty. Za dosavadního stavu bádání nelze však spolehlivě prokázat, zda Venedi připomínaní těmito antickými autory byli přežívajícím starým plemenem, či již slavizovanou populací.“ – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., Zdeněk Měřínský

„Stará slovanská jména se soustřeďují především v povodí Odry, Visly, Pripjatě a částečně i Dněpru. Severně od této oblasti leží již areál s názvoslovím baltským. V tomto prostoru se objevuje v době kolem přelomu letopočtu několik kultur, o nichž bývá uvažováno, že sehrály určitou roli v procesu slovanské etnogeneze. Především to byla kultura převorská (przeworska podle Przeworsku v Malopolsku), která vystřídala v 2. – 1. století př. n. l. komplex ‚podkloszowych‘ hrobů (popelnice byla překryta zvonovitou nádobou – polsky klosz), ale její nositelé obsadili poněkud větší oblast než předchozí kultura zaujímající hlavně povodí střední i horní Visly a Warty a odtud se šířící na západ ke střední Odře a na východ do Volyně a pripeťského Polesí. Převorská kultura se rozšířila podél Karpat ještě více na východ až po horní Dněstr a do maďarského Potisí a na západě nacházíme menší enklávu i na soutoku Sály a Labe. Její vývoj končí až na počátku 5. století a na jedné straně je ztotožňována s Pliniovými a Tacitovými Venedy, na druhé potom zdůrazňují někteří badatelé možný podíl východogermánských Lugiů či Vandalů na této kultuře. To vede k její charakteristice či označování za kulturu dvou etnik. Germánský element měl převažovat na západě v Poodří, kdežto venedsko-slovanský na východě v Povislí … Pro celou oblast mezi Odrou a Vislou severně od Sudet i Karpat a dále na východ k Dněstru a Dněpru je charakteristické, že koncem 4. či nejpozději na počátku 5. století zanikají všechny vyvinuté kultury s pozdně římskými tradicemi, ať již výše jmenovaná převorská, zarubiněcká a černjachovská, či další skupiny a kultury, např. lipická, karpatských mohyl, koločinsko-akatovská atd., a vlastně teprve po zhruba sto letech se objevují nejstarší památky, které je možno bezpečně považovat za slovanské. S výše uvedenými kulturami převorskou, pozdně zarubiněckou (tzv. kyjevský typ) a černjachovskou mají sice řadu dílčích spojitostí, ale bezprostřední návaznost zde postrádáme a žádnou z nich nelze podle dosavadních znalostí označit za čistě praslovanskou. Kvalitativně se tedy jedná o zcela nový jev.“ – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., Zdeněk Měřínský

„Slované, jejichž rozsáhlou expanzi na počátku druhé poloviny 1. tisíciletí zachycujeme archeologicky i historicky, byli národem nespočetným. Jejich kolonizace nespočívala ve vylidnění původní pravlasti (jako tomu bylo u Germánů). Bylo jich tolik, že se doma neuživili, a dokázali zaplnit a ovládnout velikou část Evropy. Přesto je dobře známe teprve z doby jejich stěhování a zabírání nových sídel. V 5.-6. století se nám Slované vynořují takřka pohádkově, jakoby nově zrození, bez předchůdců, bez vysvětlení. Archeologie už odedávna pátrá, odkud se vzali, kde byla jejich pravlast, ale výsledky bádání jsou rozporné a většinou se neshodují. Někteří archeologové, zmateni touto skutečností, dospěli k názoru, že Slované do té doby neexistovali, že se zrodili z různých navzájem smíšených etnických skupin. I jednotný slovanský jazyk je proti ostatním indoevropským jazykům poměrně pozdní. Kdyby šlo o menší oblast se sevřenějším územím, kdyby šlo o oblast, kde budoucí Slované převrstvili stálé obyvatelstvo a tam pak řadu desetiletí i staletí zůstali, bylo by to asi možné, ale Slované se stěhovali do různých míst, stýkali se a sžívali vždy s jinými etnickými skupinami, rozložili se na obrovské prostoře bez vzájemných pravidelných styků a bez reálné možnosti takových styků. A přitom již nejstarší zprávy mluví o jednotném jazyku a společném původu. Chyba bude asi na straně archeologie, ve stavu poznání a zkoumání, v obtížích, které archeologům vznikají, když chtějí určit a etnicky vymezit tu či onu kulturní skupinu. Archeologická kultura se totiž mění a vyvíjí v čase a prostoru a pojem kultura a etnikum znamenají někdy téměř totéž, jindy jsou naprosto rozdílné. Sledování určitých rysů do minulosti se daří jen málo, protože se vždycky najde nějaký skutečně závažný důvod, jak argumentaci oslabit nebo zpochybnit, anebo najít nějaké jiné vysvětlení. Zkoušejí se různé cesty a postupy, ale zatím bez obecně přijímaných výsledků. Nebývalý rozsah kolonizace, změna dlouholetých zvyků a sídel, jistý důraz na rozchod starých společenstev a na pohyblivý způsob života u některých z nich, války a loupeže, to vše se patrně odrazilo v hmotné kultuře Slovanů a staré výrobní tradice, zvyky a kulturní svéráz se dočasně rozplývaly nebo upadaly v zapomenutí. V době stěhování se udržely pouze výrobní postupy a rituály nezávislé na konkrétním prostředí. Jednoduchý pohřební ritus – spalování mrtvých bez bohatých milodarů – rovněž neumožňuje stanovit jakékoli zobecňující znaky pro jednotlivé kultury či skupiny. Také mnozí Germáni v době stěhování národů vyráběli místo krásných nádob předchozího období hrubě lepené hrnce, ale u nich jme ve výhodě: historických zpráv je více a v jejich původní pravlasti mohl žít sotva kdo jiný než oni. Zato Slované ve východní a střední Evropě měli kolébku na křižovatce různých útoků a přesunů, etnika se střídala a vzájemně převrstvovala. Historické zprávy mluví o Skytech, Sarmatech, Germánech a jiných, na severu žili Baltové, v mnohém se Slovanům podobající, vedle nich a za nimi Ugrofinové, ve střední Evropě mohly být zbytky Ilyrů a Keltů. Jestliže víme, že na určitém velkém území jedné archeologické kultury žilo více etnik, že se všichni vnějškem přizpůsobovali a že po určitý čas žili téměř stejně, používali stejné výrobky a stejné ozdoby, jak najít tu pravou slovanskou složku? Řešení se jisté najde, ale bude zapotřebí ještě hodně práce, kritičnosti a vědecké odvahy. Zatím se musíme omezit na to, co většina badatelů nejčastěji přijímá, na to, co se nám zdá nejpravděpodobnější, a na to, k čemu dospěli v oficiálních publikacích reprezentanti těch zemí, v nichž ležela a musela ležet kolébka starých Slovanů.“ – Problematika etnogeneze, Slované, Magdalena Beranová

„Zdálo se, že novodobé archeologické výzkumy budou schopny vyřešit otázky, na které hledání předků v antických pramenech nedovedlo odpovědět. Koncem 19. století archeologové objevili svébytnou kulturu doby bronzové a rané doby železné s centrem na území Lužice a Slezska. Vyznačovala se pohřby žehem, rozsáhlými pohřebišti žárových hrobů s předměty věnovanými mrtvým, keramikou s výraznými a nezaměnitelnými znaky a mohutnými hradišti. Byla nazvána kulturou lužických popelnicových polí. Ti, kdo hledali kolébku Slovanů ve střední Evropě, viděli v lidu lužických popelnicových polí Praslovany. Postupně se však ukazovaly rozdíly mezi rysy kultury lužické a kultury prvních Slovanů ve střední Evropě. Obě kultury byly od sebe odděleny několika staletími na přelomu letopočtu, v nichž se nenašly stopy, které by svědčily o návaznosti těchto kultur. Vývoj lužické kultury ve slovanskou nelze dokázat. Přesto byli (a jsou i dnes) někteří polští historikové a archeologové přesvědčeni o autochtonnosti Slovanů na východ od Labe a na území Polska. Jiná teorie klade kolébku Slovanů do pohraničí dnešního Polska a Ukrajiny, úžeji do povodí řeky Pripjet. Na jejím utváření se významně podíleli čeští vědci. Pavel Josef Šafařík odmítl ve Slovanských starožitnostech panonský i sarmatský původ Slovanů a přiklonil se k utváření slovanských společenství na východě v nepříliš přesně vymezené oblasti mezi Dunajem, Dněprem, Baltickým mořem a Odrou, nikoliv však v Asii, do které v jeho době někteří autoři Slovany vykazovali. Šafaříkův výklad slovanské kolébky přijal a rozpracoval Lubor Niederle. Avšak ani tuto, u nás obecně přijímanou, představu nebylo možno archeologickými důkazy jednoznačně prokázat. Hledání původu Slovanů v kultuře przeworské v severovýchodním Polsku anu v kultuře oksyvijské na území Ukrajiny nedalo uspokojivou odpověď na otázku původních sídel, protože tyto kultury se shodují se znaky kultury slovanské jen některými rysy.“ – Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii, Libuše Hrabová

„Ve 3. – 1. století př. n. l. a na počátku našeho letopočtu byla na Ukrajině a v Bělorusku rozšířena kultura zarubiněcká, nazvaná podle velkého a slavného pohřebiště Zarubincy na Ukrajině, které zkoumal již v roce 1899 český archeolog-amatér Vincenc V. Chvojka. Tento badatel, který pracoval v carském Rusku, byl jedním ze zakladatelů ukrajinské archeologie. Zarubiněcká kultura byla rozložena ve středním a horním Podněpří a v Polesí. Hranici jejího rozšíření tvoří přítoky Dněpru Pripjať, Sož, Desna a na jihu Ros a Tjasmin, ale v určitém období pronikala až do oblasti jižního Bugu a dolního Podněpří. Měla několik místních variant, ale jejich zvláštnosti zatím neumíme uvést do souvislosti s určitými možnými odlišnostmi etnickými. Obyvatelé této kultury žili v neopevněných osadách, které obvykle ležely na přírodou chráněných místech, jakýchsi přirozených hradištích; v konečné fázi této kultury bývaly některé z nich opevňovány pomocí valů nebo příkopů. Sídliště se koncentrovala do menších okruhů asi 15-20 km vzdálených, v nichž bývalo vždy několik vesnic. Osady se rozkládaly na prostranství 0,5-2 ha a mívaly značné množství domů. Tak např. na jednom z nejlépe prozkoumaných sídlišť ve středním Podněpří zvaném Pylypenkova Hora bylo vykopáno 38 domů. Předpokládá se, že původně jich bylo kolem 150, z toho asi polovina stála současně, další pocházely z druhé fáze kultury. Na horním Podněpří, na sídlišti u vesnice Čaplyn, bylo prozkoumáno 25-30 obydlí z jedné fáze. Ve vesnicích žilo tedy 100 až 400 obyvatel zároveň. Obydlí byla pravoúhlá, asi 0,5 m zahloubená do země, se základnou 9-24 m2. Jen vzácně byla postavena srubovou technikou, většinou to byly domy z kůlů propletených proutím a vymazaných hlínou. Kromě hliněných ohnišť uvnitř domu bývaly poblíž stavení samostatné pece z kamenů a zásobní jámy. Pohřebiště byla v blízkosti osad a mívala několik set hrobů. Nositelé zarubiněcké kultury své mrtvé spalovali a ukládali do země buď v popelnicích, nebo dávali popel přímo do mělké jamky. V tom byl pohřební ritus velmi blízký pohřebištím z doby tzv. pražského typu, ale v zarubiněckých hrobech bývaly různé milodary – dvě nebo tři pěkné leštěné nádoby, spony, prsteny, náramky a zbytky masité potravy. Vzácně pochovávali tělo nespálené. O zarubiněcké kultuře se od začátku uvažovalo, že byla slovanská nebo praslovanská, ale bezpečné důkazy chybějí. Většina badatelů zastává tento názor dodnes, i když připouštějí, že pod některými okrajovými částmi se mohli skrývat např. Baltové nebo že Baltové mohli být spolutvůrci této výrazné kultury a kulturní oblasti. V. V. Sedov se dokonce vrací ke starší myšlence baltoslovanské jednoty. V Bělorusku se tamní archeologové, zejména L. D. Pobol, snaží zachytit pozdní etapu této kultury, která tam má, jak se zdá, své přímé pokračování až do 5.-6. století n. l. Ne všichni ale tuto teorii přijímají. I když souhlasíme se slavinitou zarubiněcké kultury nebo s teorií baltoslovanskou, z jejího geografického rozšíření je zřejmé, že to nemohla být jediná slovanská kultura počátku 1. tisíciletí n. l. a že se pod ní nemohli ve vší úplnosti skrývat starověcí Venedi-Veneti, o nichž alespoň od 4. století víme, že byli Slovany. Musíme tedy pátrat také v nynějším Polsku, v Povislí a odtud dále na východ směrem k zarubiněcké kultuře. V této oblasti, ale ještě dále na západ, kde již pravděpodobně Slované nesídlili, se od 2. století př. n. l. formovala tzv. kultura przeworská, která se vyvíjela až do 3.-4. století n. l. Przeworská kultura má četné společné rysy s kulturou zarubiněckou, ale v mnohém se odlišuje. Tak např. nositelé obou kultur koncem 1. tisíciletí př. n. l. své mrtvé spalovali a ukládali je do plochých hrobů bez mohyl; pohřebiště mívala i několik set hrobů. Popel sypali do jamek v zemi, někdy ho dávali do popelnic. V 1.-4. století byly pohřby v urnách stále častější, v ranějším období naproti tomu vzácné. Ve starším období přidávali k popelu do hrobů z rituálních důvodů i rozbité nádoby, ale jen vzácně jiné milodary. V mladším období naopak vkládali nejenom urny, ale někdy i další nádoby, snad s potravou, a předměty denního užívání, ozdoby, dokonce i zbraně. Pohřby nespálených těl se vyskytovaly vzácně. Sídliště bývala v úrodných oblastech, často blízko sebe, u řek, na přírodou chráněných místech. Domy byly větší, někdy polozemnice, častěji však stály nad zemí bez zahloubení; měly konstrukci založenou na sloupech, vypletených zřejmě proutím. Obytná plocha se pohybovala mezi 30-34 m2, někdy měly domy i dvě místnosti, přístavek nebo síň. Obdobný způsob života, pohřbívání, ba ani keramiky ještě nemusí znamenat totožnost etnickou, tím spíš, že podobné rysy měly i jasně germánské kultury. Pokud jde o keramiku, velmi blízká je např. některá keramika ze Slezska a nádoby z Jutského poloostrova, kde žili bezpochyby Germáni. I pohřební zvyky měli Germáni v určitém období podobné. Historické zprávy nás informují o pohybu některých germánských kmenů a o jejich pobytu v oblasti przeworské kultury. Přesto je zřejmé, že Germáni byli z větší části novým elementem, že se tu nezrodili a že tu nežili trvale. Trvalý substrát alespoň východní části této kultury tvořili Slované, kteří byli jejími spolutvůrci. Na przeworské kultuře se podíleli i germánští Vandalové (především Silingové), Gótové a další, ale zatím se nepodařilo odlišit pozůstatky jedněch nebo druhých. Celá kultura byla jaksi nivelizovaná, založená na starých tradicích laténského období, na keltských vlivech i vlivech z římských provincií a v neposlední míře na vzájemném ovlivňování Germánů a Slovanů.“ – Pozná archeologie Slovany již v době kolem zlomu letopočtu?, Slované, Magdalena Beranová

„Pokud přijmeme teorii o počátku slovanské etnogeneze ve východním cípu lužické kultury, kde se svébytné etnikum zformovalo pod silným vlivem západobaltské pomořské kultury a po expanzi Keltů do středovýchodní Evropy v rámci przeworské kultury, pak lze vymezit slovanské archaické náboženství velmi přibližně od 4./3. století př. n. l. přes existenci przeworské a čerňachovské kultury a velkou slovanskou expanzi v 5. – 7. století do počátků christianizace slovanského prostoru v 9. století. V tomto období docházelo bezpochyby k pronikání výrazných vnějších vlivů – naznačili jsme výše přítomnost íránských prvků v kultuře praslovanského obyvatelstva čerňachovské kultury, jejichž relikty byly patrné i v pohanské epoše kyjevské Rusi … Navíc velká migrace na Balkán, do západních částí střední Evropy a do severních oblastí Evropy východní vedla ke značnému promíšení slovanského obyvatelstva, které se rozvíjelo v rámci kultur przeworské a čerňachovské, tudíž se mísily a splývaly možné lokální odlišnosti … Co ze srovnání těchto informací vyplývá? Předně pro naše téma již výše konstatovaný fakt, že jména božstev z oblasti Polabí a staré Rusi si neodpovídají až na jedinou výjimku – teonym Svarožic. Za druhé je to patrný íránský vliv na kyjevskou oblast. Za třetí lokální odchylky v kultu – polabská oblast zná pohanské kněžstvo a chrámy … Při [analýzách] se třeba může prokázat solární podstata polabských božstev nebo jejich značná vzdálenost od staroruského panteonu. Může se prokázat, že vliv středoevropského keltského obyvatelstva v době slovanské etnogeneze na periferní oblasti značně vzdálil polabské Slovany a jejich kulturu ostatním slovanským oblastem.“ – Perun: historie a typologie slovanského hromovládce, Michal Téra

„Vývoj v Polsku, i když etnicky nejasný a pro archeology nerozlišitelný, má alespoň tu výhodu, že můžeme sledovat kulturu po celou první polovinu 1. tisíciletí n. l.; v oblasti zarubiněcké kultury je tomu právě naopak. Jak jsme již uvedli, v severnějších částech se uvažuje o existenci pozdně zarubiněcké etapy a o její návaznosti na kulturu 5.-6. století, ale nálezů je zatím málo. V jižnějších oblastech zarubiněcká kultura prostě mizí a je překryta novou kulturou černjachovskou. Černjachovská kultura, stejně jako zarubiněcká, byla objevena v roce 1889 V. V. Chvojkou a nazvána podle pohřebiště u vesnice Černjachiv. Její centrum leží na středním Dněpru, podobně jako centrum kultury zarubiněcké, ale nesahala tak na sever jako předešlá kultura, zato dále na jih, na východ a na západ. Přímou kulturní archeologickou návaznost vysledovat nelze, i když je zřejmé, že nejde o lid, který by odněkud přišel a usadil se na Ukrajině, ale že zde sídlil už dávno. Kultura je datována od 2. do 4. století. Od počátku se soudilo, že i černjachovská kultura souvisela se Slovany – vždyť byli v této oblasti bezpečně doloženi historickými prameny 6. století. Čím více se badatelé věnovali podrobnostem a čím víc bylo nálezů, tím se situace stávala spletitější. Ukazovalo se, že jde o kulturu zřetelně víceetnickou. Stejný kulturní projev a stejné zvyklosti tu měli Slované, část pozdních Sarmatů, část tráckých kmenů, byli zde i germánští Gepidové, Gótové a další. V šedesátých letech se dostaly do popředí názory, které slovanskou účast na této kultuře téměř popíraly nebo ji považovaly za nezjistitelnou. Dnes se v ukrajinské archeologii obecně soudí, že centrální část, tedy část na středním Dněpru, byla nejspíš slovanská. V. V. Sedov považuje za slovanskou oblast podolsko-dněperskou. Výrazné lokální varianty na periférii, volyňská, naddněsterská, bužsko-dněperská a sejmodonská, jsou archeologicky po etnické stránce smíšené. Velmi výraznou skupinou je naproti tomu oblast na západní Volyni, nazvaná podle pohřebiště u vesnice Dytynyči, která je patrně germánská a ukazuje na soužití příchozích skupin z Pobaltí s domácím obyvatelstvem. A jak to bylo v 1. tisíciletí př. n. l. a ještě dříve? I tato otázka se zkoumá, ale zde jsme skutečně jenom v oblasti dohadů. Uvažuje se o různých archeologických kulturách časné doby železné a pozdní doby bronzové, o jejich možné slavinitě, kontinuitě a dalším přežívání, ale vesměs bez závažných důkazů. Stále živé zůstávají úvahy českého vědce Lubora Niederla, že některé kmeny na sever od Černého moře (přibližně mezi Kyjevem a Volyní) v 6. století př. n. l., které uvádí Hérodotos při popisu tehdejších Skytů, mohly být Slovany či jejich předky. Jsou to např. Budinové nebo Neurové, o jejichž etnické příslušnosti se nic bližšího nevědělo. Uvažovalo se i o Skytech-oráčích a Skytech-rolnících, lišících se od ostatních Skytů, kteří byli kočovnými dobytkáři, protože Slované se od pradávna považovali za zemědělce. Budinové a Neurové, budiž. Rolnické zaměstnání však není žádným důkazem ani projevem etnicity. I někteří Skytové byli rolníky. Podle skytské legendy, kterou zaznamenal Hérodotos, spadly z nebe na skytskou zem zlaté předměty – dary bohů, a to rádlo, jho, sekera a číše, a tyto předměty se staly symbolem královské vlády.“ – Otazníky kolem Slovanů ve 2.-4. století & Slované zemědělci, Skytové kočovníci?, Slované, Magdalena Beranová

„Časovou mezeru v osídlení celého rozsáhlého území během 5. století až k nejstarším památkám ze 6. století, které lze bezpečně považovat za slovanské, nelze prozatím spolehlivě vyplnit. S výše uvedenými kulturami převorskou, pozdně zarubiněckou (tzv. kyjevský typ či kultura) a černjachovskou mají sice nejstarší slovanské památky řadu dílčích spojitostí, ale bezprostřední návaznost zde postrádáme a žádnou z nich nelze podle dosavadních znalostí označit za čistě praslovanskou. Kvalitativně se tedy jedná o zcela nový jev.“ – Stěhování národů a východ Evropy, J. Bednaříková, A. Homola a Z. Měřínský; problém spojování „etnik“ z určitých období s archeologickými „kulturami“

„V několika případech se jak u severozápadních Slovanů, tak ve středním Podunají vyskytují skupinová označení jako Srbové nebo Obodriti, která byla zjevně přenesena. Tato značení však zřejmě nereprezentovala velké, etnicky homogenní skupiny, ale spíše jednotlivá, snad vojensky nebo mocensky strukturovaná ‚jádra tradic‘. Okolo nich se formovala etnicky pestrá nestálá uskupení. Tyto skupiny k sobě nevázaly ‚etnické‘ vztahy ve smyslu společného původu jako biologické příbuznosti, ale subjektivní vymezování: skutečné či domnělé společné tradice jako mýty o původu nebo pocit vzájemné sounáležitosti. Teprve druhotně byly takové názvy přeneseny na velké skupiny, z nichž se v dlouhé časové perspektivě v nově osídlených oblastech formovaly historicky známé ‚kmeny‘. Svědčí pro to také pozorování, že naprostá většina etnických označení u severozápadních Slovanů představuje nově vytvořené názvy odvozené od přírodních jevů a krajů. Tato jména tedy měla svůj původ v lokálních, případně regionálních reáliích a je nepravděpodobné, že by souvisela s domnělými výchozími regiony. Archeologické rekonstrukce slovanského ‚putování‘ bude i v budoucnu sotva dosaženo, neboť posuny obyvatelstva a jeho nové formování se odrážení v hmotné kultuře jen okrajově. Další okolností, která komplikuje poznání, je postupné ‚vytrácení se‘ osídlení doby stěhování národů a skromné počátky raně středověké hmotné kultury.“ – Byli slovanští přistěhovalci jednotnou skupinou, nebo se regionálně odlišovali?, Sebastian Brather, „Neslované“ o počátcích Slovanů, editor Przemysław Urbańczyk

„Do rámce kaganátu příslušelo tedy i výše zmiňované slovanské obyvatelstvo pravděpodobně teprve nedávno – před zhruba půlstoletím – osídlující některé, zejména okrajové, oblasti karpatské kotliny na jejím severu, severozápadě a západě. V těchto souvislostech současné bádání již vyvrátilo starou nacionálně laděnou teorii často zneužívanou zejména některými německými a maďarskými badateli, počítající s příchodem slovanského obyvatelstva do karpatské kotliny až společně s Avary, kteří je s sebou měli přivést jako podřízené zotročené kolonisty. Lze pouze předpokládat a částečně také postihnout na základě archeologického materiálu, že náraz způsobený pohybem Avarů směrem do nitra karpatské kotliny i jejich prvé výpady na západ uvedly do pohybu, jak již jsme se několikrát zmiňovali výše, příslušníky některých slovanských kmenů, a trvalé usazení Avarů v karpatské kotlině vyvolalo migraci zde či v jejím nejbližším okolí usazených slovanských kmenů – tzv. druhou slovanskou osídlovací vlnu. Předpokládá se o ní, že zasáhla především Moravu a postupovala dále přes Čechy na severozápad až do středoněmecké oblasti na Labi a Sále a možná ještě dále k severu. Jejím projevem v rámci hmotné kultury má být právě výskyt nového dokonalejšího obtáčeného hrnčířského zboží – keramiky tzv. podunajského výrobního okruhu či tradic i některých dalších předmětů hmotné kultury majících bezesporu vztahy ke karpatské kotlině. Otázkou ovšem zůstává přesné určení doby, kdy tato další migrace proběhla, či nejednalo-li se spíše o několik vln počínajících v poslední třetině 6. století, kdy se Avaři trvale usazují v karpatské kotlině, až po druhou polovinu 7. století spojenou s úpadkem kaganátu a přechodem k předvelkomoravské periodě na sever od jeho hranic.“ – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., Zdeněk Měřínský

„Kultura s tzv. keramikou pražského typu, šířící se podle názoru většiny badatelů od severu Moravskou bránou a karpatskými průsmyky přes Slovensko, reprezentovala s největší pravděpodobností zemědělskou složku slovanského obyvatelstva. Podle některých badatelů to nebyla jediná představitelka nejstarší hmotné kultury moravských Slovanů. Jak již bylo výše řečeno, předpokládána je ještě další, mladší vlna osídlení, postupující přes karpatskou kotlinu, která obsahovala i neslovanské prvky obohacené mimo jiné uměleckým řemeslem karpatské kotliny a zahrnující i vyšší společenskou složku, jejíž přítomnost podmiňovala počátky geneze opevněných sídlišť. Tato vlna je spojována s okruhem slovanského osídlení středního Dunaje po Přičernomoří, připisovaného historickým Antům, sídlícím původně v Podněpří. Části různých kmenů tohoto původu se daly do pohybu směrem na západ a dostaly se až na území na středním Dunaji.“ – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., Zdeněk Měřínský

„Již výše jsme se zmiňovali o problematice tzv. druhé slovanské vlny. Jednak je to možný průnik východoslovanských Charvátů do východních Čech a s nimi i Dulebů někdy v šedesátých letech 6. století, eventuálně průnik druhého z těchto slovanských kmenů přes střední Podunají do jihočeské oblasti, a dále se potom v souvislosti s příchodem a definitivním usazením Avarů v karpatské kotlině v letech 567-568 měla dát do pohybu masa zde usazených Slovanů počítaných k východoslovanským Antům a proniknout přes naše území až do středního Poodří a dále k Baltu. V moravském prostředí však musíme především počítat s příchodem oněch vojenských jízdních družin z Podunají do dolního a středního Pomoraví v době poslední třetiny až čtvrtiny 7. století. Ty stály u zrodu etatizačního procesu v tomto prostoru i vzniku opevněných sídlišť a dalšího rozvoje hospodářského a společenského. Právě v těchto souvislostech se klade do protikladu rozsáhlá oikumena se žárovými nekropolemi, reprezentující původní slovanské zemědělské obyvatelstvo prvé vlny expanze charakterizované kulturou s keramikou pražského typu, a druhá vlna přicházející z jihu ze středního Podunají přes karpatskou kotlinu. Tato druhá vlna obsahovala i neslovanské prvky, obohacené mimo jiné právě uměleckým řemeslem karpatské kotliny, a zahrnovala i vyšší společenskou složku. Právě její přítomnost podmiňovala počátky geneze opevněných sídlišť. Tato druhá vlna slovanského osídlení je, jak již bylo výše řečeno, spojována s okruhem slovanského osídlení od středního Dunaje po severní Přičernomoří, připisovaného Antům sídlícím původně v Podněpří. Také ruská Povesť vremennych let, za jejíhož autora je považován mnich kyjevského pečerského kláštera Nestor, popisuje shodně příchod Slovanů do povodí Moravy z jihovýchodu proti proudu Dunaje, a to v době přibližně současné založení Kyjeva, tj. k roku 898/906 (toto datum je samozřejmě špatné a pozdní; pozn. ZM). Je nutno zdůraznit, že vedle naší řeky Moravy existuje ještě řeka Morava v Srbsku a k ní přiléhající oblast zvaná Horní Moesie. Poukazuje se na možnost, že názvy obou Morav jsou, podobně jako je tomu i u jiných slovanských kmenových názvů opakujících se v různých oblastech Slovanstva, výsledkem rozchodu jedné etnické či kmenové jednotky z původního teritoria. Někde v dolním Pomoraví pak nově příchozí kolonisté založili ústředí nesoucí název Morava. Etnický název však nelze spojovat jen se jménem řeky, známým již od antických časů, které je předslovanského původu.“ – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., Zdeněk Měřínský

„Podle současných názorů reprezentovaných například D. Třeštíkem byla celá akce příchodu slovanských osadníků do našich zemí nikoliv jakýmsi pozvolným prosakováním mírumilovných sedláků, nýbrž byla součástí jednoho velkého tažení, jež vedlo k usazení Slovanů v pásmu při jižních svazích Karpat. Tento pochod musel vyjít z Malopolska a Zakarpatí (tam ovšem přes Verecký průsmyk šel jiný proud, což naznačuje i další vývoj na území Nitranska a odtud dále na východ). Již před rokem 535 se tento proud dostal do sousedství Langobardů a v roce 548 navázali jeho vůdci spolupráci s východněji sídlícími Gepidy. Sledujeme zde souvislosti s nájezdy Slovanů na západní provincie byzantské říše ležící na Balkánském poloostrově v letech 548-551, kdy Slované stáli na straně Gepidů a hlavní nápor směřoval na Sirmium (Sremska Mitrovica v Srbsku). Podle D. Třeštíka z těchto pohybů vyplývá, že tyto prvé slovanské osadníky a jejich sídla musíme hledat na jižní Moravě a jihozápadním Slovensku a nelze vyloučit ani horní Potisí. Do sousedství Langobardů se pak tento proud měl dostat již před rokem 535, eventuálně již před rokem 530. Zde je dáváno do vzájemných souvislostí, že Langobardi odcházejí do Panonie již před rokem 526/527 a nejspíše hned po roce 508/510 (jižní Morava však bezesporu patří k jejich sídelnímu území i po tomto datu). V tomto období a možná i v souvislosti s odchodem Langobardů dochází pak v důsledku durynsko-franského zásahu i k etnogenezi Bavorů (nikoliv až po pádu Durynské říše v roce 531). To je jeden z názorů. Většina badatelů však uvažuje o postupném pronikání a výše uvedená D. Třeštíkem dedukovaná hypotetická akce mohla být, tak jak to známe v řadě případů při etnických přesunech, pouze počáteční fází obsazení Čech, Moravy i dalších oblastí Slovany, po němž pokračovalo další postupné osídlování celého prostoru.“ – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., Zdeněk Měřínský

„Jméno [Čechové] odolává všem pokusům o výklad, což svědčí o tom, že patří do stejné starobylé vrstvy slovanských kmenových jmen, jako jsou podobně nejasná jména Srbů, Charvátů/Chorvatů, Doudlebů, které jsou, jak se zdá cizího, íránského (Charváti, Srbové) nebo i germánského (Doudlebové) původu. V Čechách narazili tito pestře složení nově příchozí na starší osadníky, nositele keramiky pražského typu. Muselo tedy dojít k nějakému narovnání mezi všemi těmito skupinami, mírnou nebo násilnou cestou. Jak to proběhlo, nevíme, některé skutečnosti však naznačují, že úplně pokojně asi ne, výsledkem však bylo usmíření a vznik nového gens Čechů, který se připojil k Samovu svazu. V 9. století ho francké prameny znaly jako gens Bohemanorum. Tyto děje odráží tak či onak naše pověst [o „praotci Čechovi“]. Ne, že by na její shodě s historickou skutečností nějak příliš záleželo – pro její funkci to nehrálo roli, důležité to může ale být pro posouzení jejího stáří a celkové autentičnosti. Jestliže jsme si ukázali, že v podstatných rysech odpovídá skutečné historické situaci 6. a 7. století, znamená to, že její zformulování nebylo této době příliš vzdáleno. Zdánlivě v rozporu se skutečností je tvrzení pověsti, že osadníci přišli do liduprázdné země. Výslovně to uvádí Kosmas, plyne to však i z Dalimilova textu. Pověsti o stěhování ale měly v tomto ohledu vlastně jen dvě možnosti, buď zdůvodnit vlastnictví nové země právem dobyvatele, popřípadě její získání lstí, nebo tvrzením, že to byla res nullius, pustá země. Chorvatská pověst užila první možnosti, když vyprávěla o bojích s Avary po příchodu do Dalmácie, lstí zdůvodňovala získání země saská nebo maďarská pověst, česká pověst užila možnosti druhé. Byla to zřejmě tendenční nepravda, která plynula ze snahy představit zaujetí země nejrůznějšími skupinami jako smírné a rovnoprávné. Nebylo přece vhodné vyprávět, že část Čechů dobyla svou zemi na jiné části Čechů nebo ji přechytračila záludnou ‚koupí‘. Porazit a vyhnat nebo přelstít bylo možno nepřátele, ale ne své vlastní lidi. Místo toho mluvila pověst o ‚sedmi‘ potomstvech ‚sedmi‘ bratří, tedy různých, avšak příbuzných a tedy rovnoprávných skupin podílejících se na vzniku kmene. Stejnou jednotu, avšak vztaženou na získanou zemi, zakládal současný a rovný příchod těchto skupin do ideálního centra země, k Řípu. Žádná ze skupin při tom neměla přednost, byli to všichni zároveň, kteří vzali ve své vlastnictví prostřednictvím rituálních postavení ‚dědků‘ [zosobnění duchů předků, viz dědina, dědici atp.] v jejím středu. Pověst má dvě hlavní koordinanty, vztahuje se současně na zemi i na lid. To je typické pro slovanské pospolitosti, které měly jak teritoriální, tak osobní aspekt, zatímco u Germánů převažoval rozhodně aspekt osobní. Germánské kmenové společnosti byly svazky osob, slovanské byly ale navíc ‚zeměmi‘. Již u Kosmy, pro něhož je země ústředním politickým pojmem a pak dále v konceptu ‚země české‘ jako svazku ‚zeměnínů‘, žije tato představa zřejmě jako zděděná z předstátní doby. Slované byli i v dobách svého stěhování především zemědělci, kdežto značná část germánských stěhujících se skupin se stala vlastně ‚vojskem na pochodu‘ žijícím převážně z kořisti, osobní aspekt tu proto musel převažovat. Slovanská spořádaná lidská společnost byla zároveň zemí i lidmi, světem i lidstvem. Označováno to bylo jako ‚mír‘. Neznamenal jenom ‚pokoj mezi lidmi‘, ale také ‚svět‘ (jako dodnes v ruštině) a vůbec ‚uspořádanou lidskou společnost na daném území‘. Mír vznikal smlouvami, kompromisy, narovnáními mezi lidmi – tedy tím, na co pověst stále naráží. Pověst tak vlastně mluvila o konstituování se nového míru jakožto nového ‚světa‘ i nové ‚smlouvy mezi lidmi‘. Moderně řečeno: pověst byla jakousi preambulí ‚ústavy‘ nového českého kmene.“ – Počátky Čechů, Mýty kmene Čechů (7. – 10. století), Dušan Třeštík

Současné bádání

„Přijetí výše diskutované ‚etnogeneze’ Slovanů a migračního modelu mnoha archeology jen málokdy doprovází hlubší reflexe mechanismů a příčin postulované ‚migrace’. Na první pohled je samozřejmě migrace nejjednodušším modelem objasňujícím rozšíření slovanských jazyků, současně však vytváří jisté problémy, z nichž nejpodstatnější je tázání se po demografickém potenciálu migrující populace. Již to samo stačí ke zpochybnění jednoduchého modelu migrace v takové podobě, jak jej navrhovali polští archeologové počínaje kategoricky formulovanými koncepcemi Kazimierze Godłowského. Část autorů interpretuje počátek slovanských jazyků v Polsku jako důsledek migrace etnik, která tyto jazyky užívala. Ty měly nahradit jinou populaci hovořící jazykem, který náležel k jiné jazykové skupině. V textech těchto badatelů by se však měla projevovat větší znalost obsáhlé literatury vzniklé od 60. let, týkající se nejen archeologie, ale i řady spřízněných odvětví. Jiné mechanismy, jako např. rozpad systémů, byly zatím – jako alternativa k migrační hypotéze – brány v potaz jen výjimečně. Již dávno Thompson varoval, že ‚koncepce migrace je jedním z nejnebezpečnějších interpretačních nástrojů dostupných badatelům o lidských dějinách.’ Bohužel ti, pro které se archeologie omezuje především na otázku lokalizace a přemísťování ‚kulturních oblastí’ či etnonym na mapě, si toto nebezpečí neuvědomují. Tato totální koncentrace na jeden model zcela ignoruje jiné možnosti objasnění procesu šíření jazyka, které vznikly na základě jiných vědeckých odvětví, jako např. sociolingvistiky. Je zřejmé, že v budoucích pracích bude třeba podstatně více pozornosti věnovat modelům objasňujícím kulturní a jazykové změny v kategoriích jiných mechanismů než pouze v rámci zjednodušeného migračního modelu, který dosud naprosto dominuje. V posledních letech bylo vyvinuto několik přírodovědných metod, které dovolují objasnit a interpretovat přemísťování dávných etnických skupin. Tyto techniky mohou být využity k ověření migračního modelu. Izotopová analýza zubní skloviny umožňuje průzkum putování určitých skupin, které se přesouvaly z oblastí charakterizovaných určitým složením izotopů [v půdě – pozn. překl.] do jiných. Lze vyslovit domněnku, že takové izotopové rozhraní tvořily Karpaty. Výzkum se však bude nadále potýkat s jiným problémem; tato metoda dovoluje identifikovat pouze první migrující generaci, přičemž její využití silně komplikuje naprostý nedostatek kosterních pozůstatků Slovanů z období před prosazením mohylového pohřbívání. Jinou metodou, která je nadále rozvíjena a byla jí již věnována obsáhlá literatura, jsou různé paleogenetické postupy analyzující vzorky několika typů současného DNA, které se následně snaží interpretovat v kategoriích změn dávných populací. Tyto metody byly využity např. v nedávné debatě o ‚etnogenezi’ Britských ostrovů. Dnes je možno jejich výsledky použít k posouzení ‚genetického vkladu’ osadníků z kontinentu v různých momentech britské historie. Přestože je samozřejmé, že využívání těchto metod je spojeno s četnými komplikacemi (jednou z nich je určení času a stanovení charakteru předpokládaných změn), je třeba pokusit se o jejich aplikaci i za předpokladu, že by se pouze měly otevřít další nové otázky.“ – Pochopit neznámé: Archeologie a šíření slovanských jazyků, Paul Barford, „Neslované“ o počátcích Slovanů, editor Przemysław Urbańczyk

„V dosti obtížné situaci jsou badatelé počátků raného středověku, kteří bolestně pociťují ‚náhlý’ nedostatek různorodých a dobře datovaných pramenů. Nutí je to často ke spolupráci se specialisty na lépe poznané sousední epochy. Zatímco jedni hledají podporu spíše u badatelů specializovaných na dobu římskou, druzí nacházejí pochopení spíše u medievalistů disponujících již jistým penzem písemných pramenů. Mezi nimi se z důvodu prohlubujících se historiografických a metodologických důvodů vytvořilo těžko vyplnitelné prázdno, které je dělí na dvě ‚frakce’. Badatelé zabývající se přechodným obdobím stojí před obtížným úkolem nalezení adekvátního jazyka pro jeho popis. Dřívější období jsou na základě chronologické a geografické rozrůzněnosti identifikována pomocí jasně definovaných archeologických kultur, kterým je v poslední době čím dál častěji přisuzována etnická identifikace odvozovaná z písemných pramenů, i když se současně uniká diskusi o interpretačních důsledcích takového ztotožňování. Slovanské kulturní sjednocení počátku raného středověku se na druhé straně vzpírá vytvoření precizní a obecně srozumitelné archeologické klasifikace. Základní metody dobře ověřené při zkoumání starších epoch tak náhle selhávají, aniž by bylo současně možno užít metod vyvinutých pro bádání o období, z něhož už známe písemné prameny. Dlouhou dobu bylo za řešení považováno užívání archeologické koncepce ‚kmene’, i když v podstatě nikdy nebyla definována. Ještě problematičtější je koncepce ‚vzájemné komunikujících společenství’, která je natolik obecná, že nic neobjasňuje. Absence srovnatelné metodologie a dokonce i společného systému definice analytických pojmů má bohužel za následek, že polští badatelé zabývající se ranými Slovany ‚vzájemně komunikující společenství’ nevytvářejí.“ – Gordický uzel slovanství v Polsku, „Neslované“ o počátcích Slovanů, editor Przemysław Urbańczyk

M458

„Zajatci, které si Slované přivedli domů, byli na tom na tehdejší dobu velmi dobře. Slované nebyli otrokáři a otroky pro své hospodářství nepotřebovali. Zajatci zůstávali ve slovanském prostředí jako otroci jenom na určitou dobu. Potom dostali na vybranou, chtějí-li se vrátit za náhradu, nebo žít se Slovany jako svobodní lidé a přátelé … V listnatých lesích byli Slované byzantskému vojsku obzvláště nebezpeční, protože houštiny vyhovovaly jejich způsobu boje a Slované se v nich dokázali velmi dobře ukrýt. Proto tzv. Pseudo-Maurikios koncem 6. století doporučoval, aby se výpravy proti Slovanům vedly raději v zimě, kdy jsou stromy bez listí a neposkytují dobrý úkryt. Byzantským vojskům dělaly jisté potíže přechody přes řeky, stavba mostů a přeprava na lodích. Slované naproti tomu přecházeli řeky snadno a dokonale snášeli pobyt ve vodě. Jestliže byli překvapeni nepřítelem, uměli prý se ponořit pod vodu, lehnout si v hloubce na záda a dýchat dlouhou dobu pomocí dutého stébla, které drželi v ústech a které vyčnívalo nad hladinu.“ – Slované, Magdalena Beranová

„Ačkoli byla nenávist ke křesťanům a podhoubí pověr u Ránů silnější než u jiných Slovanů, přece vynikali i mnoha přirozenými dobrými vlastnostmi. Byli totiž velmi pohostinní a rodičům prokazují povinnou úctu. Nikdy byste u nich nenašli žádného nuzáka ani žebráka. Jakmile někdo z jejich řad buď zeslábne nemocí, nebo sejde věkem, je svěřen péči dědicově, u něhož má být opatrován se vší laskavostí. Pohostinství a péče o rodiče jsou u Slovanů první ze ctností. Země Rujanců jinak oplývá plodinami, rybami a zvěřinou. Hlavní město té země se nazývá Arkona.“ – Kronika Slovanů, Helmold z Bosau, 12. století

Pro další informace viz: Pradávná doba (předkové po krajině a po krvi)