„Udeřil do ní třikrát po sobě třemi údery. Vtom se stal div! V Borovici něco zašramotilo, zaharašilo, kmen se otevřel a z dutiny stromu vyšla babka ve dvanácti kožiších.“ – Stříbrná mošnička, Za lesy a za horami – polské národní pohádky, Janina Porazińska
Roční koloběh se ani neotočil, šípky zdaleka neopustily svá místa na trnitých keřích a v mém životě proběhlo tolik změn, pravda, pomalých, ale stále směřujících k vysoké modrající se hoře v dáli, na jejímž vrcholu pevně leží pokrývka bílého sněhu, ať je parno či mráz. Například tento týden jsem se účastnil několika pěkných událostí, prvně koncertu skupiny Lidová muzika z Chrástu, která opatruje sesbírané lidové písně z Plzeňska. Bylo to spojeno se křtem nové sbírky a nahrávek. Ještě před tím, než začalo samotné představení, jsem si prošel tajemná zákoutí Prahy, napil se trochu jablečného vína a popřemýšlel sám nad sebou a nad svou cestou. Hned další den v knihově na Mariánském náměstí přednášel spisovatel Otomar Dvořák o slovanské mytologii, kdy jsem byl rád, že shrnul i některé myšlenky Karla Jaromíra Erbena, jak se celý pohled na bájesloví v průběhu staletí zkoumání od dob národního obrození vyvíjí a vyvíjel, a nakonec i za jeho vlastní pohled a názory. Ani jsem nevěděl, že jezdí na chatu k Velízu, do míst, která dobře znám již od dětství. V sobotu se pak v Lužickém semináři díky Společnosti přátel Lužice, mezi jejíž členy se také oficiálně počítám, konalo povídání o známém lužickosrbském spisovateli Jurijovi Brězanovi, který mnohými svými úvahami také do bájesloví, lidové tradice a současného dění zasahoval, třeba svým zpracováním příběhů o Krabatovi – známém čarodějově učni. Při té příležitosti byl představen nový překlad jeho knihy s názvem Příběhy o vodě. Pak jsem poslouchal hudbu, nechal se ovívat studeným Větrem, pozoroval začínající zimní Přírodu, barevnou tmavě modrou Oblohu s Měsíčkem a Hvězdami, která přecházela do zlatavé záře zapadajícího milosrdného Slunce. Životní cesta bude ještě dlouhá, hora je téměř v nedohlednu, ale směr cítím, jako kdyby mě něco posouvalo, něco mi radilo, kudy se dále vydat.
„V poli mnoho bylin stojí,
snad některá tebe zhojí.
Pakli v býlí není síly,
mocné slovo neomýlí.
Mocné slovo mračna vodí,
v bouři líté chrání lodi.
Mocné slovo ohni káže,
skálu zdrtí, draka sváže.
Jasnou Hvězdu strhne z Nebe:
slovo mocné zhojí tebe.“
– Vrba, Kytice, Karel Jaromír Erben
