„Ale ten dávný věk, jejž sami jsme nazvali zlatým, toliko stromů plody a rostlinstvem ze Země vzešlým docela šťastným se cítil a ústa si netřísnil krví. Pernatci za oněch dob si létali bezpečně vzduchem, Zajíc, prost vší bázně, se proháněl uprostřed polí, v liché důvěřivosti se nechytla na háček ryba. Bez nástrah bývalo všechno a nebylo třeba se báti podvodu, všude byl mír. Když jakýsi škodlivý rádce, nechať to kdokoli byl, se bohům jal závidět jídlo, a když masitou stravu si v hltavý žaludek spustil, zločinu otevřel cestu. Snad hubením divokých šelem zahřál se nejprve kov, když teplou krví se třísnil, a připouštím, nebylo hříchem, byla-li zabita zvěř, jež život náš ohrožovala; avšak zabíjet měla se jen, ne předkládat k snědku!“ – Proměny (XV. kniha), Publius Ovidius Naso
Již víme, že od samých počátků lidstva se zvířata rozhodla lidem pomáhat. Každý člověk získal svého spojence a ochránce. Nad někým tak ve výšce poletoval Orel, který viděl vždy vpřed a člověka varoval a naváděl. Někomu pomáhal Datel, nositel štěstí a zdraví, jinému Vlk, mocný lovec a bojovník. Ze začátku byli lidé se zvířaty zajedno, vážili si jich a často si spolu povídali. Když lidé potřebovali tělo zvěřiny nebo ryb, vždy dané zvíře poprosili o odpuštění, obětovali mu dar a ulovili ho pokaždé podle prastarých zvyků, kdy se před vlastním lovem očistili jalovcovým dřevem nebo Pelyňkem. Avšak jednoho mlhavého dne to nějakému člověku přišlo zbytečné a řekl ostatním: „Vždyť jsme jako hloupé Ovce, které se nechávají ovlivňovat nějakými smyšlenými pověrami.“ „Správně,“ odvětil druhý, který právě dojídal tučné sousto z uloveného Jelena, „každý včetně Přírody se nás snaží jen využít a zneužít.“ Na to si říhl a napil se medoviny. Někteří lidé byli proti tomuto nyní většinovému názoru, ovšem nemohli nic dělat.
Tak se stalo, že lidé přestali dodržovat zákon úcty a začali lovit zvířata bez obřadů, očisty a omluv. „Takhle je to mnohem účinnější,“ pravil jeden, „ulovíme mnohem více zvířat a jídla budeme mít habaděj.“ „Ale co když,“ pokusil se odporovat druhý, „takhle všechna zvířata vyhubíme? Co když narušíme Rovnováhu?“ „Kušuj,“ odsekl první, „žádná Rovnováha není, je to jen nástroj, jak nás ovládat.“ Avšak bez ohledu na to, co si lidé mysleli, myslí a budou myslet, koloběh se stále otáčí. Zvířata svolala sněm. „To snad není možné,“ řekl Vlk, „ti lidé si naší pomoci vůbec neváží, ba co víc, znesvěcují naše bratry a sestry.“ „Ale co budeme dělat?“ zeptala se Liška. „Počkáme,“ odpověděl po dlouhém přemýšlení Medvěd, „uvidíme, co se jim honí hlavou, třeba nakonec přestanou.“ Jenže lidé nepřestali, naopak, dokonce po zvířatech začali šlehat pruty, aby je zmrzačili a zabili až doma. Dokonce začali pít jejich krev a někteří zvrhlíci s nimi počali i ulehávat do houští. Zkrátka a dobře, takovou ohavnost od dob Křivdy pána Příroda nepoznala. „A dost,“ rozčílil se Medvěd, „líbí se jim mrzačení, nepřirozenost a smrt? Tak to taky dostanou! Podle zákona koloběhu se jim vrátí to, co sami činili.“ Všechna zvířátka byla pro.
Jako první přišli na řadu zvrhlíci. Najednou je začalo dole svědit, dostali hrozné horečky a nepřirozeně kašlali. Na kůži jim vyskákaly skvrny ošklivosti, které odrážely jejich vlastní špinavost. Co víc, po chvíli každý ve vesnici, s kým se vyspali, onemocněl stejným způsobem. Lidé začali umírat, protože léčitelé tyto nemoci ještě neznali a nevěděli, jakou sílu proti nim použít. Lidi, kteří nečistě a neuctivě lovili zvěřinu, rozbolelo srdce, jako by krev, kterou znečistili, znečistila i jejich vlastní. Rozbolely je játra a ledviny, celí jakoby zežloutli. Ti, co pili krev, pak byli sami požíráni, protože začali zvracet a měli průjmy. Lidem naskákaly na kůži boláky a začali umírat ve velkém. Prosili o pomoc Přírodu, ale pomoc se nedostavovala. „Něco musíme vymyslet,“ řekl ten, který jako první přišel s myšlenkou na lov bez úcty, „jsme přece nejchytřejší tvorové.“ Ještě než to stačil dořeknout, vydechl naposledy.
Zemřelo obrovské množství lidí, to vše trestem za jejich neuctivost a nečistotu. Když se ten, který odporoval myšlence způsobovat nerovnováhu, celý rozbolavělý doplazil k lesu, uviděl, jak pod ním leží malá rostlinka, která ho svými roztomilými lístečky hladila. „Ještě není vše ztraceno,“ promluvila rostlinka, „máš-li v sobě dostatek úcty, můžeš utrhnout mé lístečky a sníst je.“ Člověk samou bolestí ani nebyl schopen přemýšlet. S pokorou utrhl pár lístečků a vložil si je do pusy. Když je žvýkal, všiml si, jako by mu něco v hlavě radilo, aby se v rostlinkách vyválel a potřel jimi svůj obličej. Potom okamžitě usnul a zdálo se mu, jako by mu duch rostlinky předával léčivou sílu. Když se probudil, cítil se trochu silnější, poděkoval rostlince za pomoc a odplazil se celý rozbolavělý dále do lesa k malému jezírku. Byl malátný, takže ani nevěděl, jak dlouho tam ležel. Za několik dní byl už skoro úplně zdravý a mohl chodit. S úctou natrhal rostlinky, nabral do nádobky vodu ze studánky a vydal se zpět do vesnice. Tam promluvil k matkám: „Vaše děti jsou zachráněny, protože nám Příroda poskytla pomoc.“
Ten den se na sněmu sešla nejen zvířátka, ale přišly tam i rostlinky. „Když jste je potrestali podle koloběhu za jejich vlastní ošklivost,“ promluvil Řebříček, „my jim od jejich trápení pomůžeme, projeví-li úctu při sběru.“ „Také vás znesvětí,“ odvětil Vlk, „dříve nebo později. Použijí vás tak, jak nemáte být použity.“ „To necháme na koloběhu,“ odvětila Třezalka, „pokud nám s úctou nabídnou něco na oplátku za naše životy, rádi jim pomůžeme a budeme je léčit.“ Tak se také stalo. Od té doby mají sice lidé se zvířaty lehce vyvrácené vztahy, ale jejich zvířecí spojenci jim nepřestali pomáhat a vést je. Když lidé onemocní, hledají pomoc nejen u zvířat, ale také u rostlinek, keřů a stromů, těch nejmoudřejších a nejsilnějších léčitelů Přírody, kteří se lidí zastali.
Autor obrázku: Ján Vrabec
