Přízračný jed srdce světa zaplavil,
po Červené tepně pak k moři dorazil.
Na nejsevernější výspě dálného ostrova,
obklíčil poslední paprsky slunečního světla.
V té zlaté záři stál Sluneční Hrdina,
v rukou roh s medovinou, meč ze železa.
S medovými vlasy na Nebi ve dne bdí,
v noci pak na Koni lesem se prohání.
Kdysi chránil celé srdce světa,
ale teď ho chce jed vypudit zcela.
Na této poslední výspě u skály,
jeden jed chce vládnout všemi:
„Je konec křišťálových potoků,
studánek, víl a hlubokých lesů,
vše se v pouhé mlze rozpustí,
ale krutost jen podobu změní!“
Sluneční Hrdina se směle usmívá,
skála se časem do moře propadá.
Slunce by zachránilo celý svět,
kdyby jen lidé měli zdravý úsudek.
