Uprostřed Křivoklátských hvozdů nastalo svítání, Slunce nad korunami vysokých Dubů, Habrů a Buků osvětlovalo širé okolí. Hle, tu s šátečkem v ruce královský lovčí roklinou jde – v hlavě si přehrává radu od mudrce. Toho, jenž se v léčivých bylinách vyzná, který žije v osamělé chaloupce a téměř s nikým se nevídá. Tomu se svěřil ohledně svého snu. Miluje vroucně dceru pána, oba se milují, že pro to cokoli obětují. Mudrc s ním měl pochopení, neb láska přemáhá i bohy. „Na mou radu dej,“ mudrc v zamyšlení děl, „šáteček si od své milé vypros – bílý, a žádný jiný! Dobře ho ukryj, dej na něj pozor, před svítáním pak hleď na obzor. Do skalní rokliny vyraz, kterou dobře znáš, a nožem udělej na Zemi kruh – tam polož šátek váš. Ty sám též v kruhu zůstaň, i kdybys spatřil Jelena či Laň. Nežeň se nikam, prones slova, která musíš zopakovat doslova!

V kruhu ochrany a moci,
je mi síla hromu ku pomoci,
lid, který v této krajině dlí,
ať opustí listí, které tlí,
ať se skála, kamení,
zřekne svého spojení,
ať se vchody otevřou,
duše na mě zanevřou,
za mou prosbu nečestnou,
hnanou láskou bolestnou!
Ta má prosba takhle zní:
Přijďte, lidé podzemní!

Skála pak zaduní jak hrom, před tebou se zjeví zlom. Tu se z puklin vynoří hadi, kteří by do kruhu rádi. Ty však na nic nemeškej, a oheň jasný rozdělej! Ať plane jako samo Slunce, nad něj pak napřáhni ruce, a hned vhoď do něj byliny, které ti mohu dát já jediný. Hady kouřem omámíš, jich královnu vymámíš. Ta na šátek bílý korunu vzácnou složí! Ta ti splní tvůj sen, to si přej jen, abys mohl vzácnou dceru získat tak, že si za korunu postavíš hrad. Korunu si vezmi, nic neříkej a honem pryč utíkej!“ Muž tu radu poslechl, vše vykonal a po provedení obřadu rychle utíkal! Královna se probudila, všechny věrné zburcovala, muže hnala skrze lesy, chtěla ho vzít za pačesy, v ostružinách podrápat, kůži jemu rozdrásat. Všechno bylo ale marné, muž byl rychlý, nohy švarné. Korunu tu pevně držel, nepustil ji, jenom běžel! Měl docela naspěch, musel zmizet z lesů těch – jinak by se hadi jistě mstili a duchové krajiny rozzlobili. Za hranicí hvozdů královských, za korunu od lidí hadích, vystavěl hrad a val, který Smečno nazval. Když byl pánem hradním s vysokým postavením, odvahou svou, slovem i mečem stal se rytířem, svou milou si na hrad přivezl a byl šťasten, že ta slova tehdy pronesl – vždyť láskou i bohové vzplanou.

Jiné převyprávění této pověsti je například dostupné zde. Kouzelná korunka a hadí král/královna se hojně vyskytuje i v jiných západoslovanských pohádkách a pověstech.

Je zajímavé, že podobný obřad podle Plinia Staršího a jeho Naturalis Historia vykonávali i galští druidové – akorát místo kouzelné koruny hadům brali kouzelné vejce. Cestou zpět pak museli prchat na Koni a překročit řeku, za kterou se je pronásledující hadi neodvážili.