„Láska přemáhá i bohy.“ – Seneca
Obloha byla dočista zahalena bílými hustými mraky. Venku foukal studený Vítr, který odhaloval obnažené stromy a zvadlé rostliny. Nikde nebyla žádná zvěř, všude jen pusto, zima a chlad. Najednou se však mraky rozhrnuly a přinesly trochu pohybu do této napůl mrtvé krajiny. Pluly dál a dál, až se mezi nimi vytvořila trhlina. Netrvalo dlouho a v trhlině mezi nimi zablesklo jasné bílé světlo. Z něho se vynořily odpudivé přízraky na kouzelných Koních, které cupitaly vzduchem a dopadly těsně nad Zem, ale nedotkly se jí. Jezdci hnali Koně dál vpřed těsně nad Zemí za strašlivého zvuku kravských rohů. Šero. Koně i jezdci byli zahaleni v hustých kožešinách, někteří napůl kostlivci, jiní s ohnivými koulemi místo očí. Vpředu jel jejich vůdce, který ovšem nebyl přízrakem, vypadal zdravě a zlověstně se smál. Jeho černý plášť prozrazoval původ z jiného světa, světa, ve kterém je noc tak hustá, že je z ní možné stříhat kusy látky. Jednou rukou držel otěže, tou druhou pak postavu v bílém šatu, která se třásla zimou. Bližší pohled na ni prozradil její krásu, která plála jasným ohněm nejen venku, ale i uvnitř. Byla to dívka. Na čele jí bíle svítila malá Hvězdička, taková, jež nikdy nezhasíná. Jezdec, který ji vezl, se stále smál. „Vidíte, hoši,“ promluvil hrdě ke svým kumpánům, „jak se nám to podařilo. Odnáším si nejkrásnější pannu, kterou kdy svět …“ Pozorně se podíval na dívčinu smutnou tvář a pokračoval: „Co svět, Příroda, i to, co je mimo ní, viděl.“ Znovu se škodolibě zasmál. „Tady je tvá moc k ničemu,“ promluvil k dívce, „žádná Květena tu není. Jen ty a já.“ Kdyby se byl někdo přikradl a spatřil průvod přízraků, jistojistě by oněměl hrůzou. Pohled na vůdce přízraků byl nesnesitelný, hlavně proto, že měl na obličeji připevněnou jelení lebku s parohy sahajícími až k Nebesům.
Zanedlouho všichni dorazili k vysoké dřevěné věži, kolem níž byly vyskládány kopce z kamenů. Jezdci se zastavili, ale kromě jejich vůdce a dívky nikdo nesesedl. Dotek Matky Země by byl pro ně osudným. „Tady teď budeme bydlet,“ řekl jejich vůdce a zazubil se na dívku. Ta se na něho podívala a odvětila: „Budeš litovat, Lovče.“ Vůdce přízraků, vlastně sám Lovec, dívce odpověděl: „To se ještě uvidí, Života Lado. Myslíš si, že tady máš nějakou sílu? Pche, ani ta Ranní Hvězda ti nepomůže. Nikdy tě tu nikdo nenajde.“ Znovu se upřímně zasmál a sundal si jelení lebku z obličeje. V jeho očích problesklo zelené světlo. Dívka neodpověděla, nechtěla se s Lovcem bavit. Byla to totiž sama Květinová Dívka, žena Slunce. Jeden z přízraků si důležitě odkašlal. „Ano, jistě,“ řekl Lovec a vytáhl vak s hliněnými nádobkami. „Většinou duše mordýřů,“ vysvětloval Lovec, když předával vak jednomu z přízraků, „dokonce vrazi Přemyslovy matky. Jsou pro vetřelce velmi cenné. Možná to bude dobrá posila do vaší bandy, nemyslíte?“ „Nebo dobré jídlo,“ odvětil kostlivec třesoucím se dunivým hlasem, z něhož běhal mráz po zádech. Potom se zasmál, až zuby řinčely. Jezdci se obrátili a vyrazili směrem k trhlině mezi mraky, v níž zmizeli. Všude bylo opět ticho. „To ti neprojde,“ řekla Květinová Dívka Lovci, „jak jen můžeš prodávat duše těm nestvůrám?“ „Ale,“ odvětil Lovec zvesela, „už byly napůl mrtvé. K čemu jsou Přírodě takto znečištěné a mrtvé duše? Tihle mordýři už byli více vetřelci než lidské duše. Jen ať si na nich pochutnají.“ Hvězdička na čele Květinové Dívky se opět rozsvítila. „Co ty můžeš vědět o čistotě, léčbě a soucitu?“ povzdechla si Dívka a rozplakala se. Lovec ji silně chytl za ruku a vážně promluvil. „Tak hele,“ řekl, „nejsem jako ty, léčitel, já jsem strážce světů a znám svůj uděl. Dědeček Příroda, Pravdy Vid, mi ho vyjevil na samém Počátku. Je to má síla. Přesně poznám, kdy už se duše nedá zachránit, tak se mi tu nesnaž působit na city. Nikdy nebudu čistý jako ty, ale to není můj úděl. Můj úděl je střežit vejce světů před vetřelci, a to také dělám.“ Květinová Dívka to věděla. Věděla, že Lovec měl svá veliká trápení, protože byl v první linii a často viděl hrůzy, o kterých se jí ani nesnilo. Působily na něj síly Přírody i síly vetřelců, a aby mohl přežít, musel se naučit, jak s nimi jednat. „Dost už mravů,“ řekl Lovec a zasmál se vlastním slovům, „teď jsi moje takové menší uvolnění, spolu si užijeme, co na to říkáš?“ Květinová Dívka pocítila silné mravenčení. „To na mě nezkoušej,“ řekla, „tvoje kouzla jsou zbytečná.“ Lovec se zasmál. „To říkáte každá,“ řekl. Potom k ní blíže přistoupil a do ucha jí pošeptal: „Ale nakonec stejně podlehnete.“ Znovu se zasmál.
Zanedlouho z věže vyšli první lesní mužíci. Nebyli moc pohlední, ale stejně jako Lovec i oni uměli měnit podobu, když bylo třeba. Tři z nich nesli krásné blýskavé šaty. „Podívej,“ chválil se Lovec, „co jsem pro tebe připravil a ty si toho ani nevážíš.“ Šaty byly skutečně půvabné a pestrobarevné, až oči přecházely. Nutno však podotknout, že byly značně lehké, průsvitné a na různých místech rozpárané. Květinové Dívky se zmocnila touha, ale byla chytrá a znala Lovcovy záměry. Přistoupila k němu a odhodlaně pronesla: „Nevím, co jsi nepochopil, ale mě nikdy nedostaneš. Nikdy. To se dřív zhroutí svět a Oheň a Voda bude to jediné, co bude žít.“ V jejích očích se zablesklo. Lovec se přestal usmívat. „No jak chceš,“ řekl a rukou pokynul svým sloužícím. „Odveďte ji do nevyššího pokoje ve věži, tam bude mít čas na rozmyšlenou.“ Potom se zamyslel a s upřeným pohledem na Dívku řekl: „Abys věděla, ty krásko, nikdo tě tu nikdy nenajde. Ani on. Pro jistotu ti ještě ukážu, kdo bude tvůj strážce.“ Lovec důležitě zvedl hlavu a přikázal: „Přiveďte Ohňožrouta!“ Bylo ticho. Až za několik okamžiků začal z jedné jeskyně v uměle navršených kamenech vycházet hrozivý řev. Netrvalo dlouho a před nimi se objevil ohnivý drak, který rozhodně nevypadal přátelsky. Lovec pokynul rukou a lesní mužíčci odvedli Dívku do věže. Když ji tlačili nahoru po schodech, položila si ruku na srdce a tiše pronesla: „Za tři hory vysoké, za tři řeky hluboké …“ Zaříkadlo však nedokončila, protože to jeden mužík zpozoroval a zacpal jí ústa rukou. Když dopadla na podlahu místnosti, věděla, že ji stejně nikdo neuslyší. Rozplakala se. Mezitím venku jeden kumpán Lovci oznámil: „Pane, nedaleko je vesnice s moc pěknými děvčaty a zrovna dneska pořádají slavnost. Co se přidat a pobavit se?“ Lovec se zlomyslně usmál: „Proč ne? Alespoň někdo se umí bavit, z tamté mi naskakuje husí kůže.“ Lovec se otřásl a na chvíli zvážněl: „Ale rozestavte všude kolem hlídky. Nesmíme nic riskovat.“
Slunce, Mocný Vid, vyrazil hned, co spatřil, že Květinovou Dívku pod rouškou noci odnesli. Na zbabělé chování svých protivníků si zvykl už dávno, ale tentokrát to pro něj byla veliká rána. Kdo to mohl být? Nepřemýšlel, prostě se hned vydal na cestu po stopách přízraků. „Vznášeli se ve vzduchu,“ řekl si, „to určitě ten budižkničemu Lovec.“ Putoval tmou, ale světlo jeho záře udělalo stopu dost dobře viditelnou. Najednou zmizela, pak se zase objevila. „Chtějí mě přechytračit,“ řekl a v jeho očích se zablesklo. Čím více svítil, tím více byla stopa jasnější. Zničehonic ale zmizela, jako by ji někdo odstranil. Mocný Vid celý zoufalý upadl na Zem. Nevěděl, kudy má jít dál, ani jeho bílý Kůň si nevěděl rady. „No, Koníčku,“ řekl Mocný Vid, zatímco hladil Koníkovu tvář, „co teď budeme dělat?“ Kůň otočil hlavu a podíval se Mocnému Vidovi do očí, velmi upřímně. Mocný Vid se nadechl a sáhl si na srdce. Něco mu radilo, kudy má jet. Okamžitě naskočil na Koně a vyrazil vpřed tam, kam mu radilo srdce. Prošel mlhou, přeplaval řeky a přejel hory, rychle, ani zlomek dne mu to nezabralo. Vždyť byl zvyklý cestovat po Obloze. Šípkový keř, hlohový keř, mraky, trhlina. Neohlížel se. Záblesk slunečního světla osvětlil zmrzlou krajinu.
První hlídka ani nevěděla, co se vlastně děje. Tihle lesní mužíci moc rozumu nepobrali. Když je Mocný Vid uviděl, zasmál se a prohlásil: „Tak co, přátelé? Pustíte mě po dobrém nebo …“ „Nebo?“ zeptal se nechápavý šotek. Mocný Vid se nepřestal smát a z pochvy vytáhl obrovský meč. Zvedl ho nad hlavu a lesní mužíčci poznali, že září ohněm. Jako by byl z ohně vykován. „Dobře,“ řekl nechápavý šotek, „po dobrém.“ A ustoupili mu z cesty. Mocný Vid spěchal, proto se, když potkal druhou hlídku, ani neobtěžoval s vysvětlováním a pohybem ruky vytvořil obrovskou zlatožlutě zářivou kouli, která smetla z cesty všechny překážky. S třetí hlídkou to bylo podobné, jen bylo sražení nepřátel mnohem slabší. Mocný Vid poznal, že mu v tomto světě ubývají síly. „Rychle,“ popohnal svého Koně, „běž!“
Lovec byl právě uprostřed nejlepší zábavy, obklopen svůdnými tanečnicemi, když k němu dorazil posel se zprávou. „Pane,“ řekl posel, celý udýchaný, „Mocný Vid je tady.“ „To není možné,“ rozkřikl se Lovec, „hrome, ani jsem si neužil! Musíme ho zdržet, pak mu vyprchají síly a zavřeme ho, až zčerná.“ V tu chvíli vytáhl obrovský ohnivý bič a rozběhl se směrem k věži. „Rychle,“ zakřičel, „než ublíží drakovi!“
Když Mocný Vid uviděl draka, na chvíli se zarazil, ale pak se odhodlaně vydal vpřed. „Běž,“ řekl Koníčkovi, „musím se k němu dostat blíže, až udeří, zrychli. Nemám už moc síly.“ Koník poslechl. Drak zasyčel a rozběhl se směrem k Vidovi. Ten zrychlil a nechal draka, ať zaútočí. Jakmile se drak chystal udeřit, Koník zrychlil ještě více a Mocný Vid se dostal k drakově hrudi. Sek. Drak sebou mlátí. Všechny jeho tři hlavy chňapají po Koníkovi, ale ten obratně uniká. Sek. Jedna hlava dole. Sek. Druhá. Lesní mužíci kolem se nestačí divit. Rychlý sek. Drak leží na Zemi v smrtelných křečích. „Ani hnout,“ rozkřikl se Vid na šotky, „nebo dopadnete ještě hůř!“ Lesní mužíci ustoupili, už ho znali a věděli, že nemůžou vyhrát. Nyní se ale něco změnilo. Mocný Vid padl na Zem vyčerpán, jen těžce oddechoval. V tu chvíli dorazil Lovec a zdálky začal volat: „To byl jeden z mých nejlepších draků. Za to budeš pykat.“ Když uviděl, že Mocný Vid sotva stojí, rozesmál se a s práskáním biče vyrazil naproti němu. Mocný Vid sebral poslední zbytky síly a rozeběhl se k věži, otevřel dveře, zavřel, zamkl závoru. Strážní se schovali pod stůl. Mocný Vid vyrazil nahoru po schodech, přesně tam, kam mu velelo srdce. Nohy ho bolely, věděl, že už moc dlouho nevydrží a zhroutí se. Avšak vytrval. Otevřel dveře a tam na posteli ležela jeho milovaná, úplně vyčerpaná. Jen stěží pootevřela oči. Snažila se samou radostí usmát, ale nešlo jí to. „To bude v pořádku,“ řekl Mocný Vid, když se celý udýchaný svalil na kolena k její posteli, „zažili jsme horší věci.“ Dívka nemohla mluvit, ale souhlasně pomalu pokývala hlavou. „Víš, co jsem ti slíbil,“ Mocný Vid začal lapat po dechu. Závora se roztrhla, Lovec vyrazil nahoru po schodech. „Víš, co to bylo?“ pokračoval Mocný Vid, nevšímaje si zvuků. Hluboce se nadechl a dokončil: „Až navěky.“ Jeho hlava povolila a dopadla na ústa Květinové Dívky. Poslední věc, kterou stihl udělat, byl polibek, nevinný a upřímný.
Když Lovec vrazil do jejich pokoje a uviděl, jak oba zhrouceně leží, škodolibě se rozesmál. „To že je ten Mocný Vid, sám sluneční Vítěz?“ poznamenal. „Podívej se na sebe,“ dodal, „teď se na nic nezmůžeš. Moji sluhové tě dovedou do tvého pokoje, tam tě na nějaký čas zamknou, a až si užiju s tvojí milou, budete oba zase volní. Ale dřív ne.“ Opět se rozesmál. „To víš,“ zašeptal, „moje kouzla jsou v tomto světě silná.“ Najednou se Lovec lekl. Uviděl, jak se hlava Mocného Vida zvedá a pomalu se k němu obrací. „Víš, co je mocnější než všechna kouzla?“ zeptal se Mocný Vid. Lovec udiveně zíral. „To ani nemůžeš vědět,“ pokračoval Vítěz, „protože jsi to nikdy nepoznal.“ V tu chvíli se Mocný Vid postavil a stál pevně, upřeně sledujíc Lovce. V jeho očích se zablesklo, vlasy opět začaly zářit. Mocný Vid tam stál v plné síle. Lovec začal koktat. „Ale,“ vykoktal nakonec, „přece by ses na mě kvůli tomu nezlobil. Kolik jsme toho spolu prožili, bok po boku bojovali.“ To se ale už postavila i Květinová Dívka, na jejím dosud prázdném čele zasvítila Hvězdička. Její zlaté vlasy zrudly a zaplály jasným ohněm. Lovec začal pomalinku couvat ke dveřím. „No,“ poznamenal na zápraží, „teď jsi ještě hezčí.“ Ale to už Mocný Vid i Květinová Dívka vyrazili vpřed a hnali Lovce i jeho kumpány zpět k trhlině. „Za mnou, vy nohsledi!“ rozkřikl se Lovec na své kumpány, „výlet skončil.“ Ještě předtím, než stačil zmizet, dostal od Mocného Vida pěknou ránu mečem. Bylo to jen škrábnutí, ale velmi bolestivé. Mocný Vid a Květinová Dívka byli plní života. Objali se, měli slzy v očích. Všude, kam došlápli, vyrostly nové květinky, Pampeliška, Jitrocel, Sedmikrásky i ostatní. Uslyšeli dokonce ptačí zpěv. Tamní svět začínal získávat tu nejčistší sílu Přírody. Vid a Dívka se stále objímali. „Tak až navěky,“ řekla Květinová Dívka, pořádně otevřela oči a s vedlejším úmyslem ukázala hlavou zpět k věži. Oheň plál v jejich srdcích. Když dorazili vesničané a uviděli, co se stalo, všichni začali jásat. „Jaro je tady,“ volali, „jaro!“ Květinová Dívka se snažila záludně usmát po způsobu Lovce, ale tak dobře jí to nešlo, i když to bylo docela přesvědčivé. Vzala Mocného Vida za ruku. Ten se usmál, napřed na Dívku, pak na svého Koníka, který stále prozkoumával mrtvého draka, a pak na vesničany. „Pojď,“ řekla Dívka, „Lovec mi nechal vyrobit pěkné šaty, ukážu se ti v nich.“ Poté stiskla Vidovu ruku ještě pevněji. „No,“ prohlásil Slunce, Mocný Vid, s úsměvem, „všechno špatné je k něčemu dobré.“
