Když jsem oči znovu otevřel, krajina kolem se proměnila. Průzračnou studánku s množstvím oblázků nyní nezahalovaly sluneční paprsky a stín statné Lísky, nýbrž sněhová pokrývka spolu s ledovými úlomky. Buky, Habry, Duby a Břízy ztratily své zelené odění, aby odhalily zatažené Nebe, které snad každou chvílí hrozilo, že spustí hustou chumelenici. Tu se však něco stalo. Kolem studánky, naproti Lísce, na východní, polední, západní i půlnoční straně se začaly objevovat různé obrazy. Spatřil jsem vzájemné prolínání Ohně a Vody, jak na sebe oba prapůvodní živly s hrůzným třeskotem narážely. Každý náraz způsobil zachvění, každé zachvění pak nový a nový obraz. Hnědobílý ptáček Skorec se odrazil od mokrých kamenů a ponořil se přímo do nitra lesní bystřiny. Hledal snad špetku hlíny, ze které by mohla vzniknout Země? Vlčí smečka se prohání lesem. V dáli Liška radí Skorci, co dělat, a sama skáče po hlavě do sněhu. Oba za kořistí. V dáli hučí sněhová vánice, která je stále blíž a blíž. Holé koruny spících stromů se líně pohupují. Obrazy se rozplývají, místo očekávané chumelenice přichází podivná, ale příjemná záře. Nebeská záře. Pradávné možnosti a jejich obrazy, které na pomezí Ohně a Vody vznikly, se nyní vyrovnávají a stávají skutečností. Již nejsou tak pružné, zato však dodržují přirozený řád. Nebeská záře prostupuje každou buňkou, každým prvkem, a dává jim společná pravidla. Zamrkám očima. V dáli před sebou mezi stromy spatřím postavu moudrého starce se zářivými stříbřitými vlasy. Byl oblečen do hrubého plátěného odění a nezdálo se, že by mu cokoli kolem působilo nesnáze, ani sníh, ani zima. Mezi studánkou a vrásčitým starým Dubem, u kterého se ten podivný muž zastavil, hořel oheň. Jiskry poletovaly a červeně ozařovaly okolní sníh. Uklonil jsem se. Muž se usmál. V ruce držel velikou dřevěnou hůl, na jejímž konci se jako drahé kameny blyštily ledové střípky. Věděl jsem, že to byl pán a vládce řádu, který udržoval celý svět pohromadě, pán ročních období, který dbal na to, aby se všechny vzájemně doplňovaly. Byl to pán minulého zlatého věku, král času. Dub za ním vypadal jako světový strom, který spojuje zelenou podzemní říši s tou nebeskou, který ve svých korunách drží známé světy. Ze zamyšlení mě vytrhlo až to, když se v dáli na jednom konci objevil šedý Vlk, na druhém zvědavě a záludně vypadající Liška. Oba moudří a prastaří, oba ještě v nedávných časech nenávidění, jelikož je nemůže zkrotit lidská touha vše ovládat. Tajemný muž se stále usmíval. To on mi do hlavy vyslal všechny tyto myšlenky. Sklopil jsem zrak. „Přišel jsem,“ promluvil muž vlídně, „abych ti ukázal, jak vznikl svět. Když jsem z Ohně a Vody ukul Nebe a Zemi, nevěděl jsem, že vznikne tolik krásných příběhů, i když jako pán času bych to vědět měl.“ Teprve nyní jsem si uvědomil, že jsem bosý a že stojím na místě nedotčeném zimou ani sněhem. Bylo mi příjemně teplo. „Ty víš, kdo jsem,“ pokračoval muž. Pokýval jsem pomalu hlavou. „Tvůrce prvotních zákonů,“ dokončil muž, „přírodních i lidských, strážce práva a spravedlnosti, strážce řádu.“ V tu chvíli jsem zvedl zrak. V mé mysli se rodil tisíc a jedna otázek. Koruny stromů se stále v kmitu času houpaly ze strany na stranu. Odvážil jsem se zeptat. „Co je vlastně pravda,“ začal jsem nesměle, „a jak ji poznám?“ Pravdy Vid, pán práva, okamžitě odpověděl: „Ta leží v upřímnosti, přímosti. Ne ve vědomostech.“ Jeho stručná a jasná odpověď mi na dlouho zamotala hlavu. Ale otázky z mých úst nepřestaly vycházet. Cítil jsem se poctěn touto jedinečnou příležitostí. „Proč,“ zeptal jsem se, „vás předkové zobrazovali beze zbraně?“ Pravdy Vid zablýskl očima. „Protože je nepotřebuji,“ dokončil. Poslední slovo znělo dunivě, což bylo umocněno tím, že Pravdy Vid zvedl svou hůl a rázně s ní bouchl o Zem. Okamžitě se na vrcholu hole objevil zelený výhonek. Nejbližší okolí v tomto posvátném háji se začalo proměňovat. Jeho hlas se nesl všude kolem mě, jako by jich snad bylo pět, sedm, dvanáct? „Kolik tváří myslíš, že mám,“ pokračoval v projevu, „kolikrát se mě a ostatní z kmene bohů lidé snažili napodobit? Naše schopnosti, oděvy, zbraně a vědomosti?“ Přímo u mých nohou zavoněly plody lesních Jahodníků. Nemohl jsem uvěřit svým očím, koloběh času v kruhu kolem mě ubíhal jinak, rychleji či pomaleji. Koloběh Přírody. Pomaličku jsem se sehnul a ochutnal sladkou jahodu, která ve mně probudila touhu po pozdním jaru, po červeném červnu. „Děkuji,“ odpověděl jsem stydlivě. „Když se různé přízraky,“ pokračoval jsem samovolně, „krvepijci a jiní snažili narušit čas a řád, jak jste opět nastolil právo?“ Pravdy Vid znovu okamžitě odvětil: „Zahnal jsem s pomocí ostatních bohů jejich vůdce, zčernalého obra Křivdy pána, za hranice světů. On se snad zmůže jen na to, aby hřměl pod zemským povrchem tam, kde je tato hranice slabší. Každá urážka mu ukáže, kde je jeho místo. Veškerou moc již ztratil.“ Mé otázky nepřestávaly. „To po jeho porážce začal na Zemi zlatý věk?“ zeptal jsem se. Pravdy Vid se jen usmíval. „Ano,“ odvětil, „veškerý kouř a prach, který onehdy po té bitvě halil Nebesa, dopadl na Zem po tom, co jsem ho jakožto Nebeskozářivý svou mocí rozmetal. Úroda tak byla nepředstavitelná. A kde je dostatek, tam je klid, avšak skoro žádné nápady.“ Zamrkal jsem očima. Každá jeho další odpověď se zdála být složitější na pochopení. Dřevo v ohni příjemně praskalo. Svěží vzduch mi bystřil mysl. „Jaké tři věci,“ ptal jsem se dále, „mám dělat, abych vám činil radost?“ Posvátná záře všude kolem byla silnější. „Buď přímý,“ odpověděl Pravdy Vid vlídně, „važ si přírodních zákonů a tvoř pěkné příběhy. Ať můžu být na příběh tvého života hrdý spolu s tvými předky, ať může být na tebe hrdá krajina, jejíž písně předkové tvého rodu vnímali po tisíciletí. Když budeš svým dětem vyprávět moudré příběhy, mnohé samy pochopí.“ Pravdy Vid se naposledy usmál, než spolu s nebeským zábleskem zmizel v otevřeném ohni, který stále vesele plápolal mezi studánkou a vysokým vrásčitým Dubem. Teplo plamenů se mísilo s čerstvým vzduchem a vytvářelo tak pocit posvátnosti. Pocit štěstí. Věděl jsem, že pokud budu přímý a laskavý, možná Pravdy Vida jednou uprostřed lesa potkám a on mi ukáže nejskrytější taje světa. Ukáže mi, jak být lepším člověkem. Ukáže mi, jak si vážit svých předků a zdraví své krajiny.
