„Motiv vtělení duše do stromu nacházíme v mýtech, ve slovesném a písňovém folkloru. Často se vyskytuje představa, že strom má vlastní duši nebo že je provázán s celým životem člověka, který jeho podetnutím zahyne. Proto měl dřevorubec před kácením prosit strom za odpuštění, aby se duše nemusela v jeho pařezu dál soužit … Podle lidového podání se duše nebožtíků stěhovaly do stromů, keřů a květin, vyrostlých na hrobech, aby rozmlouvaly s příbuznými. Známá je např. tklivá pověst o Mateřídoušce, do které se vtělila duše matky a rozmlouvala se sirotky. Stromy a byliny se měly objevovat zejména na hrobech nevinně zavražděných lidí, aby prozradily zločin a žádaly jeho pomstu. Z Erbenovy Kytice známe pověst o bílé Lilii, která vyrostla na hrobě nevinné panny. V jiných českých pohádkách a pověstech se objevuje podobný motiv o Rozmarýně, která vyroste v krásnou pannu … Posmrtný osud těla a duše byl odlišný. Tělo se mělo rozpadnout – pokud nezetlelo, byl zemřelý špatným člověkem nebo se při jeho pohřbení nedodržely potřebné úkony. Nejednotné byly představy o duši: buď se zdržovala poblíž pozůstalých, časem se převtělila a spojila s Přírodou nebo pobývala na věčné blaženosti či v trestu … Přesvědčení o spojení duše a těla vedlo ke snaze je definitivně oddělit hned po smrti. Projevovalo se v negaci těla, přičemž nejúčinnějším způsobem bylo jeho spálení. Oheň nesehrával v tomto případě očistnou úlohu, jaká se mu připisovala v jiných souvislostech, ale byl účinným prostředkem k zapuzení duše. Tělo, které nezetlelo, bylo nebezpečné.“ – Narození a smrt v české lidové kultuře, Alexandra Navrátilová
Autor obrázku: Konstanty Górski
