Mezi hlohovými keři se objevil malý hnědovlasý chlapec. Pohlédl na daleká údolí, jimiž se jako horská bystřina proháněl čistý potok, zásobující svou vláhou nekonečné sady, meze a hluboké lesy. Všude byl klid, jen ptáci v korunách stromů o sobě dávali vědět tichými popěvky. Mezi nimi byl i jeden, který v odrážejících se paprscích Slunce zářil jako plamen v kovářské výhni. Jakmile pták chlapce spatřil, zapištěl a znenadání zmizel ve zlatavé záři. „Lidem není dovoleno sem vstoupit,“ promluvil přísný, leč klidný hlas. Chlapec se prudce otočil. Za ním stál muž v bílém oděvu, který zdobily bronzové ozdoby v podobě rostlin, hadů a koňských hlav. Muž se usmál. V chlapcových zelených očích spatřil rozlehlé lesy lemující podhůří vzdálených světů. „Ty nejsi z lidského rodu,“ pravil muž, „co tu pohledáváš?“ Chlapec chvíli mlčel, bál se pohlédnout muži do očí. „Hledám Zlaté srdce,“ osmělil se chlapec. Muž nevěřícně zavrtěl hlavou. „To ti řekl Mocný?“ zeptal se udiveně, „kdo jsi?“ „Říkají mi Padající hvězda,“ odvětil chlapec a znovu se zadíval na vzdálená údolí. „A kdo jste vy?“ zeptal se nesměle. Muž se hlasitě zasmál. „Tak to vypadá, že tu s námi budeš bydlet, Padající hvězdo,“ řekl muž a ukázal na Jabloně obtěžkané nespočtem zlatých jablek, které rostly nad zeleným údolím. „Jak vidíš, místa je tu dost.“ Rukou se opřel o vzrostlý Jasan. „A co se týče mě, věz, že jsem už mnohokrát navštívil jiné světy a bylo mi dáno mnoho různých podob. Naučil jsem lidi zemědělství, jak se bránit, starat se jeden o druhého a, obecně řečeno, alespoň trochu přemýšlet. Jmenuji se Přemysl.“ Chlapec pozvedl zrak a usmál se. Muž pohlédl do koruny tajemně se naklánějícího stromu. „Zlaté srdce se ukrývá v nitru posvátné hory u člověka, jemuž říkají Dědic. Pojď, Padající hvězdo, s bratrem tě tam zavedeme.“ Muž zamrkal, otočil se na patě a rázným krokem vyrazil k opodál stojícímu pahorku, před nímž ve stínu Lípy stál dřevěný domek.

Chlapec ho následoval. Stříbrný přívěsek, který měl obvázaný kolem krku, se roztřásl a donutil chlapce, aby ho vytáhl zpod košile. Znak Slunce a Květeny celý zářil. Chlapec se usmál, věděl, že tu poblíž bydlí Mocný pán Slunce, který se mu dosud zjevoval jako Jelen se zlatými parohy, se svou krásnou ženou, jíž na čele svítí jasná Ranní Hvězda. Jejich syn šel před chlapcem. Osedlal nádherného bílého Koně, vzal chlapce za ruku, vyšvihl ho do sedla a rychlostí Větru oba zmizeli vysoko ve vzduchu. Muž chlapci vyprávěl, jak daly pravda, spravedlnost a řád v jedné osobě vzniknout Zemi a bouřnému Nebi, kteří zrodili tři bratry, Slunce, Měsíc a Vítr. „No a potom uplynulo několik věků a jsem tu já. A teď dokonce i ty,“ dokončil vyprávění muž. Kůň zařehtal. Chlapce zasáhl zvláštní pocit. „Na úpatí hory roste mnoho Lísek,“ ozval se tajemný hlas, „popros otce a také Bouřného, aby mě proměnili zpět. Aby klam zmizel.“ Muž se zasmál, až chlapec zavrávoral. „To udělám,“ odvětil, „ale příště si dej pozor a nevěř bohům. Příběhy ti mají pomáhat, ne tvou mysl dočista ovládnout, bratře.“ Teprve nyní chlapci došlo, že ten tajemný hlas patřil Koni, na kterém se s Přemyslem vznášeli. Než se však stačil na cokoliv zeptat, spatřil v dáli oblouk hory, kterou dokola ohraničovalo osm sloupů. Devátý stál na vrcholu uprostřed. „Tato hora,“ začal vysvětlovat muž, „se dříve zjevovala jen za svítání v čase ubývajícího Měsíce. Pak přišel Dědic se svými předky, kteří jako duchové vnikli do nitra hory. Od té doby stojí hora na místě, ať je den či noc. Dědicovi předkové horu střeží a jen málokoho k ní ve zdraví pustí. Máš štěstí, Padající hvězdo, že jsi s námi. Nás zastavit nemohou.“ Kůň se rychlostí blesku snesl dolů k Zemi. Přistál na úpatí hory, kde se pod devatero Lískami plnila studánka s čistou vodou. Než se chlapec vzpamatoval, stál oběma nohama pevně na Zemi.

Přemysl se jemně dotkl lískových prutů, zašeptal zaklínadlo a proměnil svého bratra Nezamysla zpět z podoby Koně do podoby člověka. Poté se všichni tři napili vody z čistého pramene a vyrazili vzhůru po cestě, kterou lemovaly mladé stromy. Chlapci zvonilo v uších. Zdálo se mu, že toto místo ani není skutečné. Necítil se vůbec zadýchaný. „Podívejte,“ řekl Nezamysl a ukázal na vrchol hory. Přímo pod velkým dřevěným sloupem postával starý vousatý muž, který příchozí pozorně sledoval. Vzdaloval se. Slunce nepřirozeně pálilo. Stařec tleskl dlaněmi a rychle se i s celým vrcholem hory vzdálil. Cesta působila nekonečně. Přemysl něco zašeptal a v tu ránu se všichni tři objevili přímo naproti starci. Stařec se vylekal a chtěl se dát na útěk, ale Přemysl ho bleskurychle chytil za rameno. „Chceš vzdorovat vůli bohů, Dědici?“ zeptal se vážně. Stařec si odkašlal. „Nebýt pomoci Mocného,“ odpověděl tichým hlasem, „nebýt ohně Slunce, který nalomil má kouzla, nikdy byste se sem nedostali. Tato hora patří mně a mým předkům. Co vlastně chcete?“ Přemysl ukázal na chlapce. „Ukaž mu, kudy vede cesta do nitra hory.“ Stařec tleskl dlaněmi. Přímo uprostřed dřevěného sloupu se objevily dveře spoutané třemi železnými zámky. Stařec na ně upřel svůj pohled. Zámky se zatřásly a rozletěly jako po úderu kladiva. Dveře se otevřely dokořán. Chlapcův přívěsek se rozpohyboval, šestilístek na něm zazářil jasným stříbrem. Nezamysl se posadil na Zem a sledoval drobné rostliny, jak se naklánějí ve Větru. Chlapce nemusel nikdo pobízet. Zhluboka se nadechl a vyrazil skrze dveře do nitra hory, odkud ho volaly neznámé hlasy.

Cesta podzemím byla zprvu nepříjemná, nicméně netrvalo dlouho a celé okolí zahalilo světle šedé světlo. Mlha. Chlapec se ji snažil odehnat. Z jejího nitra vycházel strašlivý řev. Kdyby se chlapec nechránil dlaněmi, pravděpodobně by hlavou narazil do špičatého kamene, který vystupoval z tmavé, vlhké stěny. Po nějakém čase mlha zmizela a před chlapcem se objevil strašlivý špinavý obr, který měl ruce i nohy spoutány ohnivými řetězy. Chlapcův přívěsek se přestal třást. Místo toho samovolně vyklouzl zpod košile. Byl tmavý jako surové železo. „Ten znak,“ zaburácel obr, až celá jeskyně zaduněla, „kdo ti ho dal? Ne, nemusíš odpovídat. Neutíkej, pomoz mi.“ Chlapec nechápal, co se mu to ten obr snaží naznačit. „Pomůžeš mi,“ pokračoval obr, „a dám ti moc, o jaké se ti ani nesnilo. Věz, že tohle není žádný příběh, ale skutečnost. Zkus jen věřit. Věř! Omámíš mysl ostatních, udělají, co jen budeš chtít, budou vraždit pro tvá přesvědčení, dobývat svět, všechno bohatství bude tvé!“ Jeskyně se znovu rozpohybovala. „Ten znak může otevřít to, co jednou uzamkl,“ dokončil obr, „stačí, když se jím dotkneš mých pout. Udělej to a já splním, co jsem slíbil.“ Chlapec chvíli přemýšlel. Snažil se si znovu vybavit události posledních měsíců a pochopit jejich význam. „Nechci lhát jiným a už vůbec ne sobě,“ řekl odvážným hlasem to, co ho kdysi učili jeho rodiče. „Ty nejsi skutečný,“ pokračoval, „akorát bys vysál mou vlastní sílu, pak bych umřel, a co potom? Zanechal bych svět v bídě? Stejně jako ti lidé, co zavraždili mé rodiče? Kdes byl ty, obře, v době, kdy jsem tě nejvíc potřeboval? Jsi lhář a ani nejsi skutečný.“ Chlapec schoval přívěsek pod košili a pevně utáhl svůj červený pásek. Mlha opět pohltila celé okolí. Když se po dlouhé době rozplynula, svět kolem se dočista proměnil.

Chlapec stál na zelené louce obklopené temnými lesy. Přímo nad ním proletěly dvě jasně bílé Labutě, které přistály na rozkvetlých šípkových keřích. Květy se točily. Náhlý záblesk chlapce oslnil. „Vidím, že se před bohy neschovám,“ promluvil líbezný hlas, „to oni tě posílají, nebo ne? Ten, kdo se již mnohokrát zrodil člověkem, tě spolu se svým bratrem doprovodil až sem. Musíš být poslán bohy, těmi, kdo spojují krajinu s předky.“ Chlapec pokýval hlavou. „Ihned poznám, jaký kdo je uvnitř,“ pokračoval hlas, „umím to i ukázat, ale ne každý to ustojí, upřímně poznat sám sebe a nelhat si. Prozatím postačí, když si tě pojmenuju. Budu ti říkat Lugudekos, nebo spíše zdrobněle, Lúa. Všechna tvá jména každému hned ukážou, co jsi zač. To platí pro všechny, nemám pravdu?“ Chlapec potřásl hlavou. Poslední dobou už toho na něj bylo moc. Hlas to okamžitě poznal. „Jsi odvážný, že nechceš něčemu jen tak slepě věřit kvůli vlastnímu zisku, ale že místo toho chceš cvičit rozum i pocity, k čemuž ti pomáhají příběhy. Kdyby Mocný poslal někoho jiného, pravděpodobně by mě odsud nic nedostalo. Ale že jsi to ty: Má pro mě Mocný nějaký úkol? Chce dát mou sílu opět někomu s čistým srdcem? Do koho se mám vtělit?“

Na vrcholku hory sedící Nezamysl pojídal šťavnaté hrachové lusky, zatímco Přemysl bedlivě sledoval vetchého starce. „Kdy už mi všichni dáte pokoj,“ řekl stařec nevrle pro sebe, „člověk se tu uprostřed pustiny zabezpečí mocnými kouzly, ale stejně nezabrání tomu, aby mu sem pořád někdo chodil. Napřed ty letící Labutě obalené ve zlaté kouli, a teď vy dva. Vlastně tři.“ Než to stačil dopovědět, z nitra hory se vynořil chlapec. Stál přímo před dřevěným sloupem. Přemysl se usmál. „No, Padající hvězdo, našel jsi to, co jsi hledal?“ Chlapec pokýval hlavou. Najednou vzplanul touhou poznávat svět, všechny ty Buky, Jasany, Lípy, Duby, Rozrazily a Čekanky, další rostliny, zvířata, ale i dějiny. Chtěl je poznávat, chápat, aby se tak svět pro něj stal známým a přívětivým. „Děkuju,“ řekl nesměle. „To nic nebylo,“ mávl Přemysl rukou, „ale už se těším domů.“ Jen to dořekl, přímo před ním se objevil Jelen se zlatými parohy. Záblesk. Místo Jelena tam stál vysoký zlatovlasý muž s třezalkovým věncem na hlavě. Chlapci se rozzářily oči. Stařec si něco zabručel pod vousy.