„Podnětná je ovšem pro myšlení dnešní doby také specifická keltská interpretace reality, keltské vnímání světa jako něčeho měnícího se, nefixovaného. Výše jsme vzpomněli příběh o tom, jak se Brennos smál řeckým sochám v Delfách, protože bohové přece nemohou být zafixováni do jedné podoby, a také jsme vzpomněli zmínky z rozhovoru keltských poslů s Alexandrem Velikým na Dunaji, že se totiž Keltové obávají pouze toho, že jim nebe spadne na hlavu … Svět nebyl podle keltského vnímání pevně daným stabilním systémem, mohl se měnit – a také se neustále měnil. Keltské ornamenty připomenou proudění vody v řekách a potocích, tok plynů v trubici, trikvetra a jim podobné čtyřramenné útvary – spirálový chaos, známý z okamžiků po oplodnění vajíčka u zvířat i u lidského zárodku, ale také z teorie o velkém třesku v počáteční fázi vesmíru. Keltská percepce vnímala svět spíše jako něco, co se stává, vzniká, mění …“ – Keltové našich zemí v evropském kontextu, Jan Bouzek

Příběh začíná tím, že na počátku byla voda a oheň, které se působením vnitřního puzení či nějakého boha uspořádávajícího (ale netvořícího) svět postupně dělily. Když vroucí voda rozervala vnější skořápku z ohně, vydělila se z nich vlhká, ale zároveň vroucí Země, která tak měla dát vzniknout životu. Lidé pocházejí ze stromů vyplavených na břeh moře či jezera, kde jejich skořápka z kůry, podobná skořápce z ohně při vzniku Země, pukla, a už dospělí lidé vystoupili ven. Důvodem prý je, že se děti ještě nedovedou o sebe starat, proto museli první lidé vyrůst v bezpečí skořápky. Tak alespoň zní pradávný indoevropský mýtus, který se stal základním kamenem myšlení mnohých dávných mudrců. Řecké pojetí a středomořská zkušenost napřed nahradily stromy rybami, nebo spíše korýši s tvrdou skořápkou. Tento příběh je rozpracován například u Anaximandra (610-546 př. n. l.), nicméně skutečné celkové zamyšlení lze nalézt až u Hérakleita (kolem 540-480 př. n. l.), který svět vnímal jako neustálý proces vznikání a zanikání. „Nelze dvakrát vstoupit do téže řeky,“ říkával. Naše těla umírají i se obnovují už během našich životů, živé bytosti vždy reagují na okolní prostředí, které jim něco umožňuje a něco ne, a podle toho rostou. Není zde žádný celosvětový účel, pouze koloběh vznikání a zanikání. Živé bytosti touží po „příjemnosti“, která je specifická pro ten daný druh. Svět včetně živých bytostí je nahodilé dílo pralátek a účel vzniká pouze mezi nimi, není vepsán do vesmíru nějakým tvůrcem, jak je patrné z díla Empedoklea (kolem 495-435 př. n. l.). Kde on spatřoval pralátky, atomisté jako Leukippos (500-440 př. n. l.) a Démokritos (kolem 460-370 př. n. l.) spatřovali malé nedělitelné částečky, které se pohybují a přeskupují, čímž utváří náš svět. Tuto nauku dále rozšířil Epikúros (314-270 př. n. l.), který se rovněž zabýval etikou a mnohými dalšími přírodními zákonitostmi. Největší souborné dílo tohoto myšlenkového proudu pak pochází až z římské doby od Lucretia (kolem 97-55 př. n. l.), který shrnul myšlenky epikúrejců a obratně popisoval pohyb atomů, vznik vzruchů, volný pád a první předpoklady pro pozdější teorii evoluce.


Autor obrazu: Pietro da Cortona

Bohužel na síle a oblíbenosti získal jiný myšlenkový proud, zpočátku představovaný Sókratem (469/470-399 př. n. l.), Xenofóntem (kolem 428-354 př. n. l.) a Platónem (427-347 př. n. l.). Ti odmítli vznikání světa „zezdola“ postupným seskupováním menších částí a vytváření vzájemných vztahů k tvorbě složitějších bytostí, ale začali tvrdit, že svět i všechny živé bytosti mají daný účel nějakým božstvem, nebeským tvůrcem, dokonalou bytostí (tedy vznik „seshora“), a na první místo dosadili člověka, kterého tak úplně vytrhli od ostatních živých bytostí (do té doby nebylo pravidlem, že by byl člověk vnímán odtrženě od přírody nebo byl třeba něco víc než ostatní živočichové). Úplně tak oddělili „humanitní“ zkoumání od „přírodovědného“ a už nepovažovali za nutné dokazovat své názory pozorováním přírody, uvažováním a smyslovým vnímáním. Následně se tohoto proudu chytil jinak velký myslitel a pozorovatel přírody Aristotelés (384-322 př. n. l.), který nicméně zastával jen lokální účel jednotlivých živých bytostí, a ne účel celosvětový. Všichni pak oddělili mysl od těla, svět „pod Měsícem“ a „nad Měsícem“. Poslední kapkou byl nástup novoplatonismu (koncem 2. století n. l.), který Aristotelovy spisy uměle „systematizoval“, vytvořil košaté metafyzické nesmysly a učinil z nich dogma. Jako posledním, celkem už bohužel přirozeným blokem do tohoto proudu byl nástup křesťanství … presokratické a epikúrejské poznání atomů, povahy světa, času, základů teorie evoluce atp. si tak muselo počkat na své znovuobjevení a začlenění do společenského povědomí zhruba dalších dva tisíce let.

„Proč dnes samozřejmý koncept evoluce někoho nenapadl dřív? Předběžně hned prozradíme navrhovanou odpověď: Napadl, ale ne celý, a později se příliš nehodil do rámcového konceptu celkového rámce vědění. Myšlení vstřícné vůči evoluci bylo nadlouho opuštěno, dokud se v 19. století definitivně nenavrátilo v nové podobě, už jako součást spíše přírodovědy než filosofie … Aristotelova nesmírně vlivná biologická teorie spolu s rozvojem teleologického myšlení v klasické době a hierarchického uspořádání rodů a druhů podle všeho zcela vytěsnily protoevoluční myšlení, jak je nacházíme u presokratiků. Je příznačné, že obdobné koncepce se, jak jsme viděli, v následujícím období objevují u Lucretia, tedy přívržence epikúrejské školy, která odmítala účelný řád světa a prozřetelnost působící v přírodě, s čímž souvisí i značný stupeň nahodilosti při vzniku světa a živých bytostí v něm. To se samozřejmě obrací proti představě pevně vymezených a rozlišených druhů – například působením božské prozřetelnosti. Na druhou stranu epikúreismus byl v antice svým způsobem okrajový proud, zastávaný spíše intelektuální menšinou, a zejména to platí pro jeho přírodní filozofii … Stejně tak Lucretius byl jakožto hlasatel materialismu a neexistence božské síly, která by aktivně zasahovala do světa, ve středověku na naprostém okraji zájmu učenců a filosofů. Zásadní zlom přináší až rok 1417, kdy se italský humanista Poggio Bracciolini účastnil koncilu v Kostnici (a se značným zájmem a sympatiemi sledoval vystoupení Jeronýma Pražského). Během výprav do klášterů v německy mluvících oblastech Poggio objevil jeden z mála zachovaných exemplářů Lucretiovy básně O přirozenosti věcí, která do té doby nebyla známa. Italští humanisté okamžitě ocenili její literární genialitu a v 15. století se Itálií doslova přehnala vlna zájmu o Lucretiovu poezii. Epikúrejský obsah básně byl však vstřebáván postupně … Teprve mnohem později dochází k recepci Epikúrovy a Lucretiovy fyziky opírající se o představu atomů pohybujících se v nekonečném prázdnu … Recepce epikúreismu se tedy omezuje na etiku a fyziku, zatímco v případě protoevolučních teorií k ní spíše nedochází, možná i kvůli tomu, že to, co se o atomistické biologii dočítáme ve starých pramenech, může jen těžko konkurovat mnohem podrobnějším a systematičtějším Aristotelovým výkladům … Darwin tedy svého předchůdce ve skutečnosti nerozpoznal v Aristotelovi, ale v Empedokleovi. To snad ospravedlňuje naše předchozí hledání náznaků evoluční teorie u tak podivných a vzdálených myslitelů, jako jsou Anaximandros, Hérakleitos, Empedoklés, Lucretius a další.“ – Evoluce před Darwinem: Nejstarší vývojová stadia evoluční nauky, Vojtěch Hladký, Radim Kočandrle, Zdeněk Kratochvíl