Velmi jsme si oblíbili jedno ustálené lhaní, které zdobí skoro každý zajímavý příběh. Dovolte mi ho prosím použít i zde. Toto lhaní zní: Jakákoli podobnost s minulými, přítomnými a budoucími postavami, skutečnými i smyšlenými, včetně všech použitých pojmů a událostí, je čistě náhodná.
Představte si, že se za jemného svitu stříbrného Měsíce procházíte lesíkem, v němž rostou vysoké Borovice, košaté Lípy a nejrůznější keře. Jemná stébla trávy vás hladí po chodidlech a zanedlouho v dálce spatříte hluboké jezírko, v němž v příjemném vánku šumí voda. Mezi vámi a jezírkem rostou ohromné Lísky s chlupatými listy a dozrávajícími oříšky. Mohli byste skrze ně projít, ale vy se raději vydáte podél nich, až dojdete k místu, ze kterého se vám naskytne na jezírko ten nejkrásnější pohled, jaký je vůbec možné si představit. Před vámi směrem do jezírka postupuje mírně pobořená dřevěná lávka a vy máte pocit, jako by tam byla již celá staletí. Najednou nevíte, co máte dělat dál. Můžete se vydat po lávce a třeba zažijete dobrodružství, o kterém se vám nikdy ani nezdálo. Uprostřed jezírka se totiž v měsíčním světle může objevit nádherná víla v bílých šatech, se kterou spočinete v nevinném milostném objetí. Avšak také se poblíž lávky může vynořit vodník, zelený mužíček s širokými ústy, a vtáhnout vás pod hladinu. Možná se ale po lávce vůbec nevydáte, poslechnete své obavy a prostě odejdete. Avšak můžete se také jen na chvíli posadit a jezírko nerušeně pozorovat, nebo třeba jen na místě necháte malou obětinu za ten krásný pohled, který se vám naskytl, a teprve potom odejdete, nadechnete se čerstvého vzduchu, a tak se s jezírkem spojíte. Možná se vám bude o něm té noci zdát. Je plno možností a je jen na vás, kterou si zvolíte. Avšak jistě se ptáte: „Která z nich je ta správná?“ S čistým srdcem vám mohu říci, že každá z nich je za určitých okolností správná. Na čem se snad ale všichni shodneme, že rozhodně správné není, je například vzít sekeru a celý ten pohled zničit, rozdělat oheň a zapálit majestátní stromy, druhý den na toto místo pozvat kamarády a pořádně ho „znesvětit“, nasadit do jezírka nepůvodní ryby, vytěžit kovy schované pod ním nebo přes něj postavit silnici. Rozhodně není moudré na sebe povolat hněv oněch stromů, ducha jezírka, jezerních víl nebo vodníků, kterým se podobná zneuctění rozhodně nezamlouvají. Navíc bychom proti sobě povolali věc, kterou my Vindové nazýváme koloběh. O tom a mnohém dalším nás učí právě staré příběhy a pohádky.
Mnohé z následujících příběhů vám přijdou povědomé a možná sami poznáte, jak hluboko jsou staré tradice zakořeněné, i když jim dnes moc nevěnujeme pozornost a spíše jsme se tyto tradice snažili a snažíme potlačit, protože je v nich v dnešním světě, kde dominuje pouze jedna veliká kultura a její odvozeniny, ukryto něco, co tuto kulturu ohrožuje – naše vlastní identita. Skutečné příběhy vždycky byly a jsou tajemné, ovlivněné sny, viděními, tisíciletými zkušenostmi a konečně silami. Nikdy nevyjeví svá tajemství těm, kdo mají zkažená srdce, kdo k nim přijdou s červenou propiskou v jedné ruce a nepřirozeným uvažováním v druhé, naprosto odtrženi od Přírody a jejího ročního a měsíčního koloběhu. Naopak k těm, kteří jako nevinné a upřímné děti chodí po lesních a polních cestičkách s píšťalkou v ruce, promluví i samotný Dědeček, kterého Vindové nazývají Pravdy Vid. V pohádkách a starých příbězích byla vždycky celá Příroda živá a ochotná pomoci.
Co se týče příběhů Vindů, snažil jsem se je přehledně rozdělit podle témat, která jsem seskupil podle druhů příběhů. Druhy příběhů jsou tři: naučné, poznávací a vážné. Celé toto dělení je umělé a slouží pouze pro přehlednost textu, neboť v minulosti se příběhy předávaly zpravidla ústně podle situace a nikdo se o rozdělování nemusel starat. Zjednodušeně řečeno, naučné příběhy se povídaly hlavně mezi dětmi a dospívajícími, poznávací pak mezi dospělými a vážné výhradně mezi léčiteli a lidmi síly. Tomu také odpovídá to, jakým způsobem jsou příběhy psány, a celá úloha vypravěče. Zajímavé je, jak rozdílně se jednotlivé druhy příběhů dívají na záležitost dobra a zla, která u Vindů nikdy nebyla přímočará. Naučné příběhy nikoho neoznačují jako dobrého nebo zlého, protože takovým se podle těchto příběhů člověk stává svými činy a pohnutkami. Dobrý je ten, kdo se stará o ostatní a dodržuje přírodní zákony (kmenová tabu Vindů), a zlý ten, kdo je pořád porušuje. Poznávací příběhy se naproti tomu celému tématu dobra a zla vyhýbají, dobré je zkrátka to, co je pro vesnici daného jedince a její nejbližší okolí (lesy, pole, řeky …) prospěšné. Tady je zajímavý rozdíl oproti dnešnímu myšlení, protože v těchto příbězích je to, co je sice dobré pro daného jedince, ale špatné pro jeho vesnici, považováno za špatné. Jedinec je brán jako pevná součást vesnice a jeho osobní cíle musí být v souladu s těmi vesnickými. Když nejsou, jedinec může odejít do lesů, ale jaký je to jen život bez rodu a rodiny? Naopak velmi přísné jsou vážné příběhy, kde jsou jako dobré a zlé popsány jednotlivé bytosti, což souvisí s tím, jaké síly léčitelé v různých bytostech zpozorovali (často velice přesně). Vážné příběhy je možné najít jen ve zlomku dnešních pohádek a příběhů, které se dochovaly, protože si je mezi sebou předávaly jen rodiny léčitelů a běžní lidé z nich znali jen něco. Jsou tu i více propracované vážné příběhy, které mluví o božských, vílích a lidských rodech, jejich dávném původu a účelu, ovšem tyto jsou poněkud komplikované a těžko se získávají z pouhých vnuknutí a spojování dávných příběhů, proto jsem se rozhodl je vynechat. Naopak jsem se snažil poukázat na to, jak Vindové jednotlivé bytosti vnímají, například Mocný Vid je nazýván bůh Slunce a Bouřný Vid Otec Nebe, podobně jako v modlitbách, aby se zdůraznil jejich projev a úděl.
Příběhy nemusíte číst popořadě, jen výjimečně na sebe navazují. Opravdu je veliký rozdíl v jednotlivých tématech a ještě větší v samotných druzích příběhů, takže pokud by vás náhodou nějaký příběh nudil nebo byste mu nerozuměli, zkuste nalistovat jiný, určitě budete překvapeni. Občas na sebe jednotlivé příběhy odkazují, vyskytují se v nich totiž osoby, které hrály hlavní roly v příběhu jiném. Ani mě nenapadlo nějakým způsobem upravovat způsob vyprávění Vindů, který se dnešnímu člověku může zdát jako dětinský a příliš expresivní. Je pravda, že v některých záležitostech, například v milostných poznávacích příbězích, se zachází až do podrobností, nicméně u Vindů se nikdy slova označující části lidského těla nepoužívají v hanlivém významu, ani se podle nich nikdo neuráží. Chuj je prostě chuj a pochva je pochva. Stejně tak krutost v některých příbězích není popisována tak moc, jak to například činili vědci a spisovatelé z novověké Anglie, kteří prostě museli všemu dodávat na barvitosti a vyžívat se v popisu podle nich prastarých obřadů, protože v jejich vlastní kultuře byly takové věci naprosto nepochopitelné, a tedy zajímavé. V našich příbězích jsou věci zkrátka popsány tak, jak je vnímají Vindové, pro něž jsou tyto záležitosti skutečností a kteří nepotřebují se v nich více vyžívat.
Pevně doufám, že naše příběhy pro vás budou inspirací, protože pro nás Vindy jsou tím, co určuje naši vlastní kulturu. My mezi sebou nešíříme informace pomocí článků ani diskusí, ale pouze skrze příběhy, které jediné mohou obsáhnout celou naši mysl, rozum, intuici, city, bytost – to, čemu říkáme řeč znamení. Nejdůležitější však je, že následující příběhy ukazují, že Vindové také cítí, milují, bojují, dělají chyby, hledají smysl života, ztrácejí se, hledají se, zkoumají svět, zkrátka, že jsou tím, čím jsme my všichni – lidskými bytostmi.
