O dávných bozích a jejich uctívání skoro nic nevíme. A používat jména, která odráží vývoj jazyka v 1., 9. či 12. století, a ještě podivně počeštěná a čtená s českým přízvukem, mi přijde zvláštní.
Na začátku je potřeba zmínit, že každá vesnice, rod a jednotlivec upřednostňovali/upřednostňují jen určité jméno daného boha, popřípadě mohli použít nějaký vlastní název (porovnání s římskými bohy zde).
Pravdy Vid (Dědeček)
Prove Vid, Prave Vid, Po Daga, Daga, ?Dagodeiw?, ?Deivas?
Bouřný Vid (Otec Nebe/Bouřný Otec)
Pere Vid (Porenic/Perenic/Perunic*)
Mocný Vid (Slunce/Hrdina/Vítěz/Dárce)
Svaŋto Vid**, Jaro Vid (Svarožič/Švarožič***), Vid, Běly Vid, ?Beli Lú?
Hlavy Vid (Lovec/Leši/Zelený Pastýř)
Tri Glav Vid, Čarna Glava, Čarno Glav, Leši****
Matka Země
Mat Zemja
Květinová Dívka (Života Lada)
Živa (lada), Děvana
Smrtka (Zubatá)
Morana/Morena*****
*„perenský“, tj. bouřný
**svaŋto a jaro jsou ve staré vindštině synonyma (pokud jsou použita jako přídavná jména); obě znamenají „mocný, silný“
***„ten, který švarně (svaro) žije (žič)“, zkráceně: švarný (jako švarný mládenec), toto slovo je možné vyložit jako: zručný a krásný, ohnivě silný, atd. Ve starých lidových písních se vyskytuje velmi často, nejčastěji ve spojení švarný hoch/mladík (sluneční Hrdina je také věčně mladý a krásný), a je typické pro západoslovanské jazyky (čeština, slovenština, polština, lužická srbština …) a starou vindštinu. 🙂
****asi jako vladyka lesů, popřípadě Lísek; jinak leši je množné číslo od lech (jako Češi – Čech, Vindi – Vind, atd.)
*****„paní smrti“
