„I zželelo se matce milých dítek; duše její se vrátila a vtělila se v drobnolistý kvítek, jímž mohylu svou pokryla. Poznaly dítky matičku po dechu, poznaly ji a plesaly; a prostý kvítek, v něm majíc útěchu, mateřídouškou nazvaly.“ Tak praví Karel Jaromír Erben v úvodu své sbírky Kytice. V příbězích snad všech národů se objevuje přímé spojení mezi krajinou a předky. Máme-li úctu k Přírodě, ctíme zároveň i své předky. Ti nám podle dávných představ mohou do našeho života vnést plodnost a štěstí, nebo naopak neúspěch a trápení, pokud na ně nebudeme vzpomínat a nebudeme si vážit toho, co pro nás udělali, co vybudovali. Bez nich by nebylo nás, stejně tak i bez Přírody, které jsme součástí. Snad by se všechno tohle mohlo jevit jako osobní názor či prostá myšlenka, kdyby se díky neustále stoupajícímu přírodnímu poznání nepřišlo na to, že všechny živé bytosti na Zemi jsou vzájemně příbuzné – je to sice už nějaký ten pátek, ale přesto my lidé sdílíme s voňavou Mateřídouškou stejného prapředka. Příroda a předci jsou neoddělitelně provázaní.
