Lidé často přebírají způsoby toho, proti komu bojují.

Zdálky vypadala dřevěná pevnost, stojící uprostřed jezera, jako klidné místo, které se moc nelišilo od jiných ostrůvků pokrytých Rákosím. Všude kolem tohoto velkého jezera byly hluboké lesy, které však tichým šuměním varovaly před nadcházejícím nebezpečím. Nebezpečím, na které nebyl nikdo z místních navyklý – až na jednoho starého bojovníka, jehož obličej byl pokryt dlouhými jizvami. Shromážděné děti, které se k sobě na jednom místě tiskly, ho se zájmem pozorovaly, i když jejich srdce byla sevřena strachem z neznáma. Bojovník chodil sem a tam, vše pečlivě pozoroval, aby neopakoval ty samé chyby, které při podobných výbojích pozoroval u jiných. Plný odvahy se na děti usmíval. „Strejdo Pluge,“ zeptal se koktavě jeden malý chlapec, v jehož očích se leskla zvědavost spolu se zoufalstvím, „co jsou vlastně zač? Proč jedou k nám?“ Plugos se zastavil. Nadechl se čerstvého vzduchu, načež se k dětem s vlídným úsměvem posadil. Všechny děti se najednou začaly cítit mnohem více v bezpečí. „To nikdo neví,“ odpověděl po dlouhé odmlce Plugos, „nevěděl jsem to tehdy a nevím to ani teď. Vraždí, kradou a rabují, to je asi smysl jejich bytí.“ „Táta říkal,“ pravil najednou jiný chlapec, „že vypadají jako ryby, že se vynoří z lesa a zabíjí vše, co se hýbe. Že jim vadí i stromy, keře a nejvíce trnité houští. Když pak všechno zničí, zase zmizí.“ Plugos se zamyslel. „Tvůj otec má pravdu, chlapče,“ začal s proslovem, „pamatuji si, když jsem je potkal poprvé – to jsem byl ještě docela mladý.“ Děti začaly bedlivě naslouchat. „To jsme šli s jedním kamarádem ze sadu,“ pokračoval Plugos, „když tu se najednou z lesa na Koních vyřítili tihle šílenci. Snažili jsme se uniknout zpět do vesnice, víte, málokdo se nám v běhu skrze les vyrovná. Ale můj kamarád neměl takové štěstí jako já. Když mu tyhle přízraky zasadily smrtící ránu a on padl k Zemi, všichni se zastavili. Lidé z vesnice je se zbraněmi v ruce pozorovali, jak si mrtvolu mého kamaráda důkladně prohlíží, jeho oblečení, jeho dlouhé hnědé vlasy, jako by někoho podobného viděly poprvé. A potom, no, radši vám to ani vyprávět nebudu.“ „Vyprávěj,“ promluvil chlapec, „my se přeci nebojíme.“ Ostatní děti pomaličku přikyvovaly. „Dobrá,“ usmál se Plugos, „jejich náčelník odřezal mému kamarádovi vlasy z hlavy, pak mu podřezali hrdlo a nechali ho vykrvácet. Mezitím si všichni do jednoho nabírali tekoucí krev do dlaní, načež ji začali chlemtat jako hladová divá zvěř. Divné.“ „Ty přízraky,“ zeptala se potichu jedna holčička, „jsou krvepijci?“ „Nevím,“ odpověděl Plugos, „ale zabíjejí spíše pro zábavu. Když se pak vrhli na naši vesnici, nezastavovali se a nepili ničí krev, prostě zabíjeli. Na něco podobného nebyli tehdy naši lidé zvyklí, tehdy jsme žili spíše v míru, moc jsme zbraně nepotřebovali. Nevěděli jsme jak se bránit, než se pak ve snech Slunce ukázalo s mečem v ruce. To jsme pak jako děti Slunce věděli, co máme udělat.“ Plugos se znovu nadechl. Poslouchal každý zvuk, každý šepot okolní krajiny. „Povím vám ještě něco jiného,“ obrátil se znovu k dětem, „tihle šílenci mají silné vůdce. Ti se poohlíží po vesnicích, které nechali vyvraždit, a hledají mezi mrtvými sobě rovného. Když si pak myslí, že někoho takového našli, useknou mu hlavu, vyženou z ní všechny duchy, vyčistí lebku a pijí z ní takový ne příliš sladký nápoj jako ze džbánu. Jednomu z těchto vůdců jsem před několika devítkami lét pohlédl do tváře, odtud mám tu velkou jizvu.“ Plugos ukázal na svůj obličej. „Viděl jsem,“ pokračoval Plugos, „člověka, jako jsem já. Měl také hnědé vlasy a modré oči jako já, v těch jeho se ale hýbalo něco, co jsem nechápal, něco útočného.“ „A porazil jsi ho?“ zeptal se zase jiný chlapec. „Jistě,“ odvětil Plugos se smíchem, „jinak bych tu dnes nebyl.“ Chlapec vypadal zvědavě. „A jak jsi ho zabil?“ zeptal se rychle a znovu na Pluga upřel svůj zrak. „Usekl jsem mu hlavu,“ odvětil Plugos prostě, „tak jedině můžete tyhle přízraky zblízka zabít. To jejich rybí tělo je tvrdé jako kámen. Když jsem ho pak ale sprovodil ze světa, padl k Zemi jako každý jiný. Navíc měl u sebe plno zlata a několik dalších věcí, které jsem pak odnesl.“ V tu chvíli Vítr silně zafoukal. Plugos v něm rozeznal hlas svého přítele, kterého jako mladého ty přízraky tehdy v lese zabily. „Děkuji,“ odvětil Plugos téměř neslyšně, načež se rychle postavil, aby dal ostatním vědět, že se nepřátelé na Koních blíží. „Dnes je krásný den,“ řekl si starý bojovník Plugos pro sebe, „možná se už dnes uvidíme v zelené říši a v Zemi Jablek.“ Vítr opět zafoukal. Větve stromů se svým šumícím listím se k Plugovi mírně naklonily. Praskání. V dáli se najednou ozval dusot a šplouchání. Nepřátelé se na okraji jezera zastavili. Jejich tváře křivil vztek. „Plavou tyhle ryby?“ zeptal se jeden muž Pluga. „Ne,“ odvětil Plugos, „jen na lodích.“ Znovu se zamyslel, načež vytáhl krásně zdobený meč, který kdysi onomu vůdci sebral. „Už je to tak,“ pomyslel si, „že lidé často přebírají způsoby toho, proti komu bojují.“ Zasmál se, načež dal znamení několika připraveným bojovníkům, že je čas. Mezitím na břehu začaly naštvané přízraky kácet stromy, aby mohly vyrobit lodě a vory. Jejich vůdce nutil svého Koně pochodovat z místa na místo. Byl netrpělivý. „Nebereme zajatce,“ zopakoval očividný příkaz ostatním, aby si zkrátil chvíli, „všechny je pobijte, všechno spalte a kořist vezměte s sebou.“ Potom se obrátil směrem k pevnosti. „Já vím, že tam jste!“ zakřičel z plných plic ve svém jazyce. Ani se nenadál, když vtom jeden z jeho nájezdníků zakřičel bolestí. Pak druhý. Třetí. Vůdce se na svém Koni zmateně pohyboval. Než se stačil vzpamatovat, z houští se najednou vynořil jezerní vodou promáčený Plugos, který vmžiku srazil vůdce k Zemi. Začal boj. „Dnes se napiju z tvé hlavy, hrdý bojovníku,“ zakřičel vůdce. „Dřív,“ odvětil Plugos k vůdcově překvapení v jeho nájezdnickém jazyce, „tě sežere divá zvěř, vyžírko.“ Pro vůdce nebylo horší potupy než urážka na cti. Bezmyšlenkovitě se na Pluga vrhl v naději, že mu jednou ranou probodne hruď. Nicméně Plugos byl na podobné výpady zvyklý. Rychle unikl a vší silou praštil vůdce přes záda. Už se mu chystal seknout do krku, když vtom se mu v noze zapíchl šíp. Plugos vykřikl. Popadl na Zemi ležící oštěp a mrštil jím přímo proti lukostřelci, kterému se oštěp zabodl v oku, načež spadl do jezera. Vůdce se mezitím vzpamatoval a pohlédl na Pluga. V jeho očích se zableskla škodolibá radost. Plugovi se totiž zničehonic zamotala hlava, vše začal vidět rozmazaně. Udělalo se mu velmi špatně, načež mu z úst začaly samovolně téct sliny. Ruce mu klesly. „No,“ zasmál se vůdce, „teď mi stačí jen počkat.“ Plugos poznal, že ho něco táhne ven z těla, nějaká neviditelná síla. Došlo mu, že byl šíp napuštěný jedem. Avšak jelikož to byl starý cvičený bojovník, dokázal na malý okamžik sebrat všechny své zbývající síly. Přesně ve chvíli, kdy vůdce, zaneprázdněný vlastním smíchem, přestal na malinký čas dávat pozor, Plugos vší silou proťal vůdci hrdlo. Čirá krev vystříkla na Plugovo mokré bílé oblečení. Na jeho obličeji plném bolesti se objevil drobný úsměv. Ve vzduchu slyšel zvuky píšťalky, té z Rákosu, té z Bezu i té z ptačí kosti. Jako by líbezně hráli sami duchové lesa. Před tím, než Plugos přestal dýchat, uviděl nad sebou krásnou malou Vlaštovku, která se pohybovala v nápěvu píšťalek. Když bylo po boji, ostatní bojovníci napíchli vůdcovu hlavu na kůl na viditelné místo u vstupu do jezerní pevnosti, kde by mohla sloužit jako výstraha ostatním přízrakům. Hrdinu Pluga pak přenesli dovnitř a jeho tělo v jiskrné noci, osvětlené nespočtem jasných Hvězd, obřadně a s úctou spálili. Děti a ženy plakaly, ani muži si však nemohli pomoci a slzu neuronit. Především pak ale oslavovali Plugovo hrdinství, přilévali mu do ohně tekutý med a jablka. Ani si nevšimli, že na dřevěných sloupech sedí Jeřábi a že Labutě i v tuto pozdní hodinu neslyšně plují kolem pevnosti.

Když Plugos otevřel oči, uviděl nad sebou jasné modré Nebe. Dlaněmi pod sebou nahmatal svěží zelenou travičku. Potom se nadechl a usmál se. Věděl, že není v žádném nebeském městě, kde by žily různé národy v blahobytu mimo Přírodu, ale že je přímo v Zemi Jablek, kde se nachází nekonečné lesy, křišťálové potůčky plné ryb, políčka a ovocné sady s jablky nesmrtelnosti. Až po nějaké chvíli si všiml, že vedle něj neslyšně stojí ta malá Vlaštovka, která ho se zvědavostí pozorovala. „Děkuji,“ řekl Plugos potichu, „za převoz.“ Vlaštovka odvětila krátkým pípnutím, načež se vznesla a odletěla zase dál. Když se Plugos posadil, uviděl před sebou zlatou záři, která ihned získala podobu muže oděného v bílém oblečení. Na hlavě měl věnec z květů Třezalky a v ruce držel žitný klas. Jeho obličej vypadal vlídně. Plugos vůbec nevěděl, co by měl udělat, jak by měl projevit úctu. „Na srdce světa pořád někdo doráží,“ promluvil vysoký muž nečekaně a s úsměvem, „není kam utéci, ani na jednu ani na druhou stranu. Proto jsou důležití takoví lidé, jako jsi ty.“ Plugos se usmál. Věděl, že ta pravá zábava teprve začíná.