„V textu se v podstatě líčí zvláštní názorová výměna na téma, jak je uspořádán náš svět. Mongán [syn boha Manannána mac Lira; pravděpodobně převtělen Fionn mac Cumhaill] vykládá, jak poznal svět a jeho rozlohy on, když byl vychováván v božském světě, a nahlíží i do svých dřívějších zrození, na nichž dokumentuje obrovské proměny krajiny během staletí, a svatý Kolumba mu kontruje výkladem o nebi a pekle. Motivace autora textu (Immacaldam Choluim Chille 7 ind óclaig oc Carraic Eolairg) jsou veskrze podivné a jeho náboženská orientace představuje velký otazník. Za nejkurióznější lze pak pokládat fakt, že se tato skladba zachovala také v latinském překladu.“
– Irské plavby do božských světů, Daniel Samek, Bájné plavby do jiných světů, kolektiv autorů


Apollón a Dafné, Giovanni Battista Tiepolo

Hvězdy svítí temnotou noci,
a ty kráčíš k plápolajícímu ohni.
V rukou neseš velké dílo,
které je samotných bohů hodno.
Pryč z města Trojana máš být poslán,
ze své vlasti, země, s kterou jsi svázán?

Když byl tvůj tvůrčí duch osloven – toť naděje,
báje jsi znal a miloval, pro vlast, císaře – psát jsi chtěl,
myslels že vlasti své sloužíš – nebyla to chyba tvá,
tys v blahobytu vyrůstal – však byla to jen hra!

Do ohně házíš rukopis díla,
Proměny velké – vlasti to síla,
poslední bájí tys oslavil císaře,
teď to v tvém srdci pouze vře.
Jen nevděčnost jsi od něj získal,
že tvá hravá duše nemá žádný kal.

Císař tě vyhání z vlasti – myslels, že jí sloužíš,
však sloužil jsi jen jeho rodině – pletichám,
Fasti, Kalendář, nedokončíš – ač bys měl,
nikdo tě už nezneužije – císař by chtěl.


Ovidius mezi Skýthy, Eugène Delacroix

Až uplynou dlouhá léta,
nemocný budeš, ach, běda,
na své mladí vzpomeneš,
na milostné básně, listy pohlédneš.
Budeš obdivovat svůj vzdor mladistvý,
odvahu tu, které bohové přejí.

Tys bohy ve svých básních spatřil – toť zázrak,
napsal jsi, že tobě to dovoleno – nejlepší vypravěči,
císař poručí odstranit tvé spisy – z veřejného života,
ach, jak rozdílně chápete vlastenectví – potupa.

Vergilius, Horatius neviděli,
čemu slouží – jak by mohli?
Už dávno není věcí veřejnou,
tvá zem – jen říší vojenskou.
Hle, spatřit máš jiné kraje,
na vlastní oči kořistění říše.

Neboj se, tvé dílo nezhyne – bylo přec opsáno,
hojně bude čteno v tomto čase – též v budoucnu,
slzy ti tečou z očí – Asklépie, Vesto, Júpitere!
Proč jsem nezůstal u lásky milostné, kterou jsem bořil císaře snahy upnuté?

Proč jeden muž rozhodne,
budu-li vyhnán nebo ne,
pouto země nevyrve,
bohy mi nesebere!
Báje nezneužije – pro své cíle,
Pověst dlí ve středu světa – bohové!

Do Nebes již stoupá dým, hoří,
vše tvar mění, nemizí,
lesy, kopce, hory, údolí,
zlatý věk, bylin tajemství,
beze mne upadne v zapomnění,
chci zůstat ve své zemi!!!

Kdo je bohem, Ovidie?
Kdo si to teď zaslouží,
když dva tisíce lét vše promění?
Augusta znám z dějepisu,
jeho činy nemají smyslu,
jsou jen pověstí jednou,
událostí historickou,
však díky tobě, Ovidie,
jich znám tři sta (jak arkonský jezdec stojí každá!), tak to je,
a poselství nesou všechny,
i když je nechápeme – ty ani my.

Pokud byl Caesar změněn v kometu,
kterou málokdy vidíme zářit tu,
tys musel být jasnou Hvězdou,
která svítí stále – září nesmrtelnou.

„Proto jsou zákony dány, aby silnější nemohl všechno.“
– Publius Ovidius Naso

Odkaz na zajímavou přednášku o Proměnách a Ovidiovi v angličtině: zde.