Bohové a jejich jména

O dávno uctívaných slovanských bozích málokdy víme něco jiného nad rámec jejich (zápisem poničeného) jména1 2 a neznáme tak ani jeden příběh s nimi spojený. Naše nové příběhy tak nemají na co navazovat a ten, kdo vypráví, že nějaký bůh měl rád víno a zpěv, může mít pravdu stejně tak jako ten, kdo toho samého boha ve svém příběhu popisuje jako krvelačného, vždy naštvaného a mstivého. Z tohoto důvodu si myslím, že přímé použití těchto jmen v jakémkoli novodobém příběhu by bylo zavádějící pro všechny, kdo se o naše předky a jejich pohled na svět zajímají. Už sami kronikáři3, a ještě více různí pozdější básnici a autoři v podstatě úspěšně zahladili jakoukoli možnou spojitost konkrétního dávného příběhu s původním bohem tím, že vytvářeli vlastní příběhy a teorie o jejich vzniku a funkcích, které původní prameny a významy mnohdy až mistrně překryly.

Jakkoli jsme dnes sebevzdělanější, dovedeme porovnat zmínky o konkrétních bozích či dalších příběhových bytostech napříč různými kronikami i spřízněnými etniky a vytvořit tak pěkný příběh založený na alespoň přibližném poznání minulosti, kvůli zlomkovitosti pramenů se nikdy úplně nepřiblížíme příběhu konkrétní doby a místa. Pokud si myslíme, že náš příběh přibližně odpovídá příběhu nějakého boha, můžeme použít jeho přibližné jméno, můžeme se jeho jménem inspirovat. Tím jasně vyjádříme náš záměr: Chceme vytvořit vlastní příběh inspirovaný příběhy našich předků, jejich i našimi vlastními myšlenkami. Myslíme si, že se tento příběh/funkce limitně blíží příběhu/funkci z minulosti, ale zároveň nechceme ostatní mást, nestydíme se za to, že jde o náš vlastní příběh. Naši předkové se za to určitě také nestyděli a jmen bohů (i pro toho samého) tak měli požehnaně.


Primavera. Autor obrazu: Sandro Botticelli. 15. století.

Aby to neznělo moc neurčitě, uvedu konkrétní příklad. Nejvíce jmen bohů se ve slovanském světě dochovalo jednak v okruhu Kyjevské Rusi, jednak u Polabských Slovanů. Mně osobně je ze zeměpisných, jazykových, historických, kulturních, přírodních i „příbuzenských“ důvodů bližší druhý okruh. Uveďme si některá jména známá z kronik, většinou latinských: Porevit/Puruvit/Parevid, Porenutius, Tjarnaglófi, Suantovitus/Zuantevith (z Rujány), Zuarasici/Zuarasiz (u Ratarů), Triglaus/Trigelaw, Gerovitus (z Pomořan). Co dalšího o nich z pramenů pro tvorbu příběhů víme? Nepočítáme-li popis model/soch, o prvních třech vůbec nic, u Suantovitus/Zuantevith (první varianta je možná ovlivněna nedbalým spojením s křesťanským světcem, svatým Vítem) víme navíc o pěkném dožínkovém obřadu, věštbě s bílým koněm, nočních vyjížďkách na koni, plodnostní a válečné funkci, u Zuarasici/Zuarasiz o věštbě s koněm, plodnostní a válečné funkci, u Triglaus/Trigelaw o věštbě s černým koněm, nočních vyjížďkách, válečné funkci a zmínce o trestání hříchů (možné částečné ovlivnění křesťanským vnímáním kronikáře), u Gerovitus o plodnostní a válečné funkci (barvitý popis je také spíše možné ovlivnění křesťanským vnímáním kronikáře). Jistě jste si všimli, že funkce či atributy mnohých z nich jsou velmi podobné. Je možné alespoň některé z těchto jmen blíže ztotožnit s jedním a tím samým bohem? Je možné tyto bohy dále ztotožnit se jmény bohů známých z Kyjevské Rusi? Bohužel ani u jednoho výše zmíněného boha/jména neznáme delší příběh nebo mýtus s ním spojený. Naopak příběhů vzniklých v době národních obrození vzniklo požehnaně. V česky mluvící oblasti se od Suantovitus/Zuantevith odvodil Svantovít (koncovka -vít je snad také ovlivněna svatým Vítem nebo bájným Hostivítem, i když přesnější by bylo srovnání s českými jmény Knovid, Vidhošť či dokonce Vizovice), v polské oblasti Świętowit, oba od té doby žijící svým životem odvozených postav, byť se v různých dobách opět prolínají v jednoho. Dalo by se říct, že je zde vše v pořádku, ale není tomu tak: Tato jména a nové příběhy s nimi spojené se totiž ústy svých tvůrců vydávají za původní jména z kronik, a tak matou každého, kdo si o dávných bozích chce něco skutečně, upřímně zjistit.

Od Gerovitus bylo odvozeno jméno Jarovít a bůh samotný je srovnávaný s východoslovanskou figurínou Jarilo, zatímco Zuarasici/Zuarasiz je srovnávaný s údajným východoslovanským označením ohně, Svarožič, i když vzhledem k tomu, na jak tenkém ledě se pohybujeme, by první část jména klidně mohla být vysvětlena čistě západoslovanským slovem: švarný (v horní lužické srbštině šwarny, v polštině szwarny), a název boha by tak mohl být dán do souvislosti jak s „Jarovítem“ (jary, tj. silný, krásný), tak se „Svantovítem“ (svęty, tj. mocný, silný, tedy původní význam slova svatý). Ona koncovka vit/vid s největší pravděpodobností znamená pán či vládce, a to nejen ve slovanských jazycích, ale třeba i v keltských, ve velštině: Grip-uid (pozdější Gruffydd a Griffith), také silný/zručný pán/vládce, a Morgetuid (pozdější Meredith), nejspíše úžasný pán/vládce.

Každopádně je to krásný příklad toho, jak od kronikáři zapsaného jména boha vznikla celá plejáda jmen a příběhů, dalo by se říct skoro až vlastních bohů. Pokud se stoprocentně neidentifikují (což se bohužel často děje) s původními jmény z kronik, je podle mě vše v pořádku. Osobně jsem ve svých příbězích použil svá vlastní, ale zároveň podobná jména, abych jednak ukázal spojitost či inspiraci dávnými postavami, jednak abych si původní jméno boha nepřivlastňoval a nepodsouval mu příběhy, jejichž vyznění, mýtické poselství, s ním v minulosti vůbec spojováno nebylo. Ponechal jsem slovo Vid jakožto jedinečné označení pána/boha/vládce, a jen přidal přídavná jména: Pravdy Vid, Bouřný Vid, Mocný Vid, Černohlav atd., v nichž jsem spojil různé dávné příběhy a vytvořil své vlastní podle srovnání s ostatními záznamy, příbuznými etniky a lidovými příběhy.

Kdo jsou vlastně ti bohové?

„Co nás tu tedy může bezpečně vést? Jedno jediné – filosofie. A její příkaz je, abychom božstvo ve svém nitru chránili před zneuctěním a úhonou, dopomáhali mu k vítězství nad rozkoší i bolestí, abychom nic nedělali nazdařbůh, nic podvodně ani pokrytecky a abychom byli nezávislí na činnosti nebo nečinnosti kohokoli jiného; abychom se ochotně podrobovali všem událostem i údělům s přesvědčením, že k nám přicházejí odtamtud, odkud jsme přišli my sami, a konečně abychom očekávali smrt s odevzdanou myslí jako přirozené rozloučení prvků, z nichž se každé stvoření skládá. Není-li však pro prvky samé nic hrozného v tom, že se každý z nich ustavičně proměňuje v jiný, proč by se kdo děsil přeměny a rozkladu všech dohromady? Vždyť se to děje ve shodě s Přírodou; a co se děje ve shodě s Přírodou, není zlo.“ – Hovory k sobě, Marcus Aurelius

Naši předkové ještě neměli takové znalosti základních přírodních zákonů jako máme my, čehož důkazem je například víra v podvržené děti, kdy divoženky či noční můry/přízraky údajně podstrčily své ošklivé děti lidským rodičům – popisy takových podstrčených dětí odpovídají různým dnešním příznakům mentálního či tělesného postižení, což opravdu nesouvisí s divoženkami, ale s dědičností, komplikovaným porodem, přidušením, nedostatkem základních živin, vitamínů atd.4 5 Dnes na podobné historky mohou věřit snad jen příznivci fenoménu UFO. Ale vážně: V minulosti byli bohové vnímáni nábožensky, byly jim předkládány lidské i zvířecí oběti, protože si lidé mysleli, že tak něco v tomto světě změní. Kdybych žil v minulosti nebo kdybych se zajímal třeba jen o historii, a ne o přírodu, možná bych je také dokázal vnímat nábožensky, ale už to nedokážu a ani nechci dokázat, protože by to bránilo upřímnému zkoumání přírody a jejích úžasných, napínavých dějů (leda by byli bohové schopni zaujmout jakoukoli i lidskou hmatatelnou/hmotnou podobu, mazat paměť, mást smysly, popírat zjištěné přírodní zákony a nezanechávat žádné stopy, což je ale naprosto nepravděpodobné; všechno ostatní nadpřirozené je nemožné). Pro mě osobně jsou bohové obrazy v mysli, které ve mně v duchu Ovidiových Proměn vyvolávají silné, transformující pocity. Jsou to obrazy, které využívá prastará část naší mysli neznající slova. Krom toho jsou tyto obrazy, pocity, postavy a příběhy pevně svázány s krajinou, ve které pobývám, a s lidmi, kteří zde žijí. Proto jsou nám bohové z příběhů v mnohých ohledech podobní.


Jaro u řeky. Foto autor.

Proto mají „můj“ Mocný Vid (spojován se Suantovitus/Zuantevith, Zuarasici/Zuarasiz, Gerovitus a některými folklorními a pohádkovými bytostmi) a Květinová Dívka (spojována s některými folklorními a pohádkovými bytostmi, ale snad i s Polabskou „bohyní“ jménem Siwa – možná Živa, jako ten pěkný biologický časopis založený Purkyněm) stejné rysy jako já, jen jsou hezčí a čistší. Spojuji si je se silným pocitem probouzející se přírody, kdy se za svítání mihotá jasná ranní hvězda, slunce ozáří oblohu a probudí k životu hmyz, zpěvné ptáky a drobné rostliny, jaterníky a rozrazily rezekvítky. Je to krátký okamžik, ale přesně v něm mě napadlo napsat tento článek. Během jedné vteřiny vznikla kostra celého obsahu. Těžko se to popisuje, ale můžu vám říct, že si tu rozum a pocity podávají ruce spolu s obyčejnou úctou k přírodě a k předkům.

„Uzavření míru stvrzují ustřižením pramene vlasů z temene hlavy [lidé/předci], předáním trsu trávy [krajina] a podáním pravice.“
– popis Polabských Slovanů, Kronika, Dětmar z Merseburku, začátek 11. století

Odkazy

  1. DYNDA, J.; Slovanské pohanství ve středověkých ruských kázáních. 1. vyd. Dolní Břežany: Scriptorium, 2019. ISBN 978-80-88013-87-7.
  2. HRABOVÁ, L.; Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii. 1. vyd. České Budějovice: Veduta, 2006. ISBN 80-86829-18-9.
  3. DYNDA, J.; Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech. 1. vyd. Dolní Břežany: Scriptorium, 2017. ISBN 978-80-88013-52-5.
  4. NAVRÁTILOVÁ, A.; Narození a smrt v české lidové kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2004. ISBN 80-7021-397-3.
  5. NAVRÁTILOVÁ, A.; Namlouvání, láska a svatba v české lidové kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-238-5.