„Netrvalo to dlouho, přiletěly tři Labutě, a proměnivše se v panny, začaly se svlékat a bílá roucha uložily blíže Libora. Ta nejkrásnější ale pověsila skvostný závoj zrovna nad jeho hlavu. Když slyšel Libor, že se ve vodě šplouchají, natáhl ruku a vzal závoj s větve dolů; ale listí zašustilo, panny se lekly, skočily na břeh, hodily přes sebe šat a závoje, a již šuměla labutí křídla v povětří. Ale ta nejkrásnější nebyla mezi nimi, ta běhala po břehu a hledala svůj závoj, bez něhož se v Labuť proměnit nemohla. ‚Což mně ho ptáci zanesli, Vítr zavál, anebo mi ho zlý člověk vzal?’ Tak naříkala a plakala nebohá panna. Tu vystoupí z křoví Libor. ‚Pověz mi, mládenče,’ ptala se ho panna a kročila k němu, ‚neviděl jsi můj bílý závoj? Ztratil se a nevím kam.’ ‚Ptáci ti ho nezanesli, Vítr ti ho nezavál, já si ho na srdci choval.’ ‚Ó tedy tě prosím, navrať mi ho, musím za sestrami.’ ‚Nikoli, panno krásná! Ty závoj nedostaneš a odtud nesmíš. Já tě miluji více než celý svět, než svou matku, než sebe samého, a jestli u mne nezůstaneš, umřu žalem.’ Při těch slovech vzal Libor pannu za ruku a tak toužebně jí do očí hleděl, že jej s patrným zalíbením poslouchala.“ – Zlatý vrch, Pohádky Boženy Němcové
„‚Ohlídni se, Libore, zdali za námi někdo nejde,‘ pravila Čekanka, když Slunce vycházelo. ‚V dáli vidím něco černého.‘ ‚To je moje matka; hoď skříň na Zem, šlápni na ni a ke mně se přitul.‘ Na ta slova otočila Čekanka prstenem řkouc: ‚Milý ať je keřem, já na něm růží.‘“ – Zlatý vrch, Pohádky Boženy Němcové
