„Byl pak tu muž [Pýthagorás], jenž ze Samu pocházel, prchl však z něho před pány, tyranskou vládu měl v záští a z vlastní své vůle vyhnancem byl. Ten muž až k bohům pronikl v duchu, vzdáleným v končinách Nebes, a postřehl duševním zrakem všechno, co lidským očím kdy Příroda vzala a skryla. Když pak prozkoumal vše svou bdělou prací a duchem, předkládal veřejně nauku svou mlčícím žákům, žasnoucím nad jeho slovy, rád vykládal velkého světa počátky, příčiny všeho a učil, co to je božstvo, co jest Příroda, odkud je blesk a z čeho jsou sněhy, zdali snad rozráží Vítr či Júpiter oblaka hřmící, cože to otřásá Zemí, dle jakého zákona Hvězdy krouží, i vše, co skryto. On první zavrhl přísně předkládat na stůl maso a první otevřel ústa k takovým moudrým slovům, ač nedošla bohužel víry: ‚Lidé, hříšným jídlem se varujte poskvrňovati těla! Obilí máte a ovoce, které svou tíhou sklání haluze k Zemi, a na Révě nalité hrozny; máte i rostliny sladké a takové, které se mohou zjemnit a změkčit v ohni; a nikdo vám mléčného moku nebere, nebere med, jenž voní Mateřídouškou. Hýřivě dává Země jak bohatství, tak také pokrm lahodný, dává co jísti, a bez vraždy, prolití krve. Masem ukájí hlad jen zvěř, a ještě ne všechna! Na příklad Kůň a Brav i Skot, ti travou se živí; ti však, jejichžto duch jest surový, divý a krutý, Tygřice z arménských hor a Lvové vznětliví, vzteklí, Medvědi, jakož i Vlci – ti z krvavých těší se hodů. Běda, ach, jaký to zločin, když maso se do masa noří, dravé a lačné tělo když tuční polknutým tělem, když jest živočich živ zas jiného života smrtí! Při tomto bohatství všeho, jež Země, ta nejlepší Matka, rodí, tebe snad těší jen žvýkati zuřivým chrupem žalostné kusy masa a řídit se Kyklópů mravem? Cožpak bude ti možno jen záhubou jiného tvora ukojit žaludku hlad, té neslušné, hltavé šelmy? Ale ten dávný věk, jejž sami jsme nazvali zlatým, toliko stromů plody a rostlinstvem ze Země vzešlým docela šťastným se cítil a ústa si netřísnil krví. Pernatci za oněch dob si létali bezpečně vzduchem, Zajíc, prost vší bázně, se proháněl uprostřed polí, v liché důvěřivosti se nechytla na háček ryba. Bez nástrah bývalo všechno a nebylo třeba se báti podvodu, všude byl mír. Když jakýsi škodlivý rádce, nechať to kdokoli byl, se bohům jal závidět jídlo, a když masitou stravu si v hltavý žaludek spustil, zločinu otevřel cestu. Snad hubením divokých šelem zahřál se nejprve kov, když teplou krví se ztřísnil (na tom pak mohlo se zůstat!), a připouštím, nebylo hříchem, byla-li zabita zvěř, jež život náš ohrožovala; avšak zabíjet měla se jen, ne předkládat k snědku! Bezpráví zašlo pak dále. A zdá se, že smrti si první zasloužil, první jsa žertvou, Vepř, jenž rypákem křivým vyhrabal semena z půdy a zničil naděje roku. Kozel prý ohryzal Révu, a proto prý za oběť padl oltáři mstitele Bakcha. Nuž oba je zničila vina! Co jste však spáchaly, Ovce, vy mírné, k ochraně lidí stvořené? Nosíte nektar, jenž v plné výmě se stekl, dáváte nám svou vlnu a rouch nám poskytujete měkkých a životem svým jste prospěšny více než smrtí! Čím se provinil Vůl, ten živočich beze lsti, šalby, prostý, neškodný, stvořený jen, by námahy snášel? Nevděčný dokonce je a nehoden úrody polní, kdo moh dělníka zabít svých polností, sotva mu sňali břímě křivého pluhu, a kdo moh sekerou protít šíji, odřenou prací, jež tolikrát pomohla pánu zkypřiti tvrdou roli a tolikrát úrodu svážet! Avšak nedosti na tom, že páchají takový zločin: vinu za tento hřích též na bohy vznesli a věří, že prý se raduje bůh, když zabíjí dělného Býka! Žertva, prostá vší vady a postavou nad jiné krásná (právě ta krása ji ničí!), jsouc zdobena stuhou a zlatem, poblíž oltáře stojí nic netušíc, modlitby slyší, vidí, jak na její čelo a doprostřed rohů jí sypou zrna, jež pěstila sama, a raněna zabarví krví nůž, jejž před malou chvílí snad v jasné viděla vodě. Z hrudi, až dosud živé, jí ihned vnitřnosti vyjmou, prohlédnou je a zpytují na drobech úmysly bohů. Z těch pak (takový hlad má člověk na zakázaný pokrm!) troufáš si jíst, ó plémě smrtelné? Prosím, nečiňte tak a dbejte na mé výstrahy, slyšte má slova! Volů zabitých údy až budete klásti zas do úst, vězte a vědomí mějte, své vlastní že oráče jíte!‘“ – Proměny (XV. kniha), Publius Ovidius Naso