V jedné větší vesnici na úpatí hor žili dva šťastní manželé. Každé ráno chodili spolu vítat Slunce, ve dne muž pracoval na poli nebo vyřezával sošky, zatímco žena připravovala jídlo, léčila a prováděla prastaré obřady. Jednoho dne se ale muž začal divně chovat, motala se mu hlava a pořád ho něco táhlo pryč z vesnice. Vůbec nepřemýšlel, prostě šel cestičkou vedoucí kolem lesa. Když to žena zpozorovala, přiběhla k němu a citlivým popleskáním po jeho tvářích ho z jeho blouznění probudila. „To je zvláštní,“ řekl muž, „ani nevím, proč jsem tudy vlastně chtěl jít.“ „Asi jsi přepracovaný,“ odpověděla žena s vlídným úsměvem na tváři. V noci pak měla krásný sen, ze kterého ji nic nemohlo probudit. Dokonce neslyšela ani ranní zpěv ptactva a spala až do východu Slunce. Když konečně vstala, zpozorovala, že je její muž pryč. Ptala se lidí ve vesnici, ale nikdo nevěděl, kam její muž odešel. Nebyl na poli ani nikde poblíž. Žena však byla vytrvalá, celý den nejedla, jen ho nepřetržitě hledala.
Ve vzduchu zavoněla šípková Růže. Za stmívání žena přišla do velikého hlubokého lesa, který se zdál být nekonečný. Všude rostly vysoké Borovice, Buky a Habry. Byl to zvláštní les, takový ještě nikdy předtím neviděla. Po dlouhém hledání nakonec narazila na dřevěnou chaloupku, v níž svítilo světýlko. Žena byla stydlivá, ale touha najít jejího muže byla silnější. Proto opatrně zaklepala na dveře a překvapením zůstala stát. Před ní se totiž objevila nádherná paní v jemných bílých šatech. Kolem ní bylo vše jakoby živější a příjemnější. „Čehopak si žádáš, děvenko?“ zeptala se vlídně paní. „Ale,“ odpověděla dívka se spuštěnou hlavou, „můj muž se ztratil, ale nevím kde ho hledat. Jmenuje se Světo.“ „Toho jsem dnes nepotkala,“ promluvila paní vysokým hlasem, „ale můj muž, Větrný Vid, bůh Větru, ho možná na svých cestách spatřil. Jen pojď dál.“ Vlídně otevřela dveře dokořán, aby mohla žena vstoupit. Ta paní totiž byla sama Větrnice. Když žena vešla dovnitř, uviděla krásné stoly, velikou pec a další věci, o kterých ani dříve nevěděla, že je někdo na světě může mít. „Přikrč se za pec,“ promluvila paní v bílém, „můj muž je od Přírody dobrák, ale večer už je kapánek nevrlý a mohl by tě vyhnat.“ Žena učinila, jak paní poručila. Zanedlouho venku zafoukalo, větve zaskřípaly, listí zašumělo a do chaloupky vešel sám Vítr. Měl lehce namodralé oblečení a vypadal unaveně. „Fuj, fuj, fuj,“ promluvil podezřívavě, „čichám člověka. Ženo, ty tu někoho máš?“ „Ale kdepak,“ řekla Větrnice, „celý den lítáš světem, že jsi určitě spoustu lidského pachu sám nachytal.“ „Pravda,“ odvětil Vítr a posadil se, „nejen, že jsou cítit za hory a doly, ale navíc ani nejsou vděční. Jeden říká, že přináším obrovské vichřice, další si pak stěžuje, že foukám málo. Potom přijde jiný a praví, že foukám zas moc nahlas.“ Vítr zívl. Byl velice unavený a po těchto slovech usnul. Druhý den za svítání, ještě předtím, než se opět vypravil do světa, se ho Větrnice zeptala: „Ještě počkej. Neviděl jsi včera náhodou Světa z vesnice?“ „Kdepak,“ odpověděl Vítr, „ale můj bratr, bůh Měsíce, by o tom mohl něco vědět. Celé noci hlídá Oblohu.“ Po těchto slovech se rozloučil a se závanem vánku odletěl. Žena, stále schovaná za pecí, vyšla k Větrnici a poděkovala jí. „Jen jdi dál lesem, nemůžeš minout,“ pravila Větrnice s úsměvem, „tady, vezmi si tenhle lískový oříšek a rozlouskni ho, až budeš v nouzi.“ Žena znovu poděkovala a vyrazila na cestu lesem.
Putovala celý den. Stromy začaly pomaličku ustupovat drobným zeleným mýtinkám s houbami, ale les byl stále poněkud hustý a zarostlý. Navečer pak dorazila k další dřevěné chaloupce, na jejíž dveře opatrně a s pokorou zaklepala. V tu chvíli se dveře otevřely a v nich se objevila překrásná paní se stříbrnými vlasy. Ženě se zdálo, jakoby paní zářila jemným světlem, které ženě dodávalo sílu, až se jí samým potěšením roztočila hlava. „Copak si přeješ, děvuško?“ zeptala se vlídně paní. Její mléčné šaty lehce přiléhaly k jejímu tělu. „Ale,“ odpověděla žena, „můj manžel, Světo, se mi ztratil a nemohu ho najít.“ „Pojď dál,“ odvětila paní a pustila ženu dovnitř. Teprve nyní si žena všimla, že má paní na hlavě věneček z vrbových proutků. Byla to sama Lůna, která se na ženu usmála a promluvila: „Toho jsem neviděla, ale můj muž, Ochrany Vid, bůh Měsíce, by mohl něco tušit.“ Poté se na chvíli zamyslela a pokračovala: „Chodí každé ráno domů, počkejme tu na něj.“ A druhý den k ránu se skutečně dveře otevřely a dovnitř vešel Měsíc. Jeho vlasy se leskly stříbrem. Žena se mezitím schovala mezi stůl a hliněnou pec, protože jí Lůna řekla, že Měsíc je ráno trošičku nesvůj a mohl by jí ošklivě ublížit. „Fuj, fuj, fuj,“ promluvil Měsíc, „tady smrdí člověčina. Ženo, koho pak tu máš?“ „Ale nikoho,“ odvětila Lůna, „určitě ti lidský pach ještě uvízl v nose.“ „Asi to tak bude,“ řekl Měsíc celý unavený a rozzlobený, „to víš, lidé se mnou nejsou nikdy spokojeni. Jednomu svítím moc, další si pak stěžuje, že se schovávám za mraky, a nevím co ještě.“ Když se Měsíc uklidnil, Lůna se ho citlivě zeptala: „A neviděl jsi dnes v noci Světa z vesnice?“ „Neviděl,“ odvětil Měsíc vlídně, „ale můj bratr, bůh Slunce, by o něm mohl něco vědět, vždyť vidí vše, co se na světě děje.“ Po těchto slovech usnul. Žena se opatrně odplížila ze svého úkrytu. Když ji Lůna vyprovázela, řekla jí: „Běž dál lesem, není to daleko. Tady, vezmi si tenhle lískový oříšek. Až budeš v nesnázi, rozlouskni ho.“ Žena jí s úctou poděkovala a vydala se na další cestu.
Krajina se k večeru opět lehce změnila. Les byl stále hluboký, ale původní druhy stromů byly nahrazeny převážně Duby a Jasany. Všude kolem protékaly malé potůčky a ženě se zdálo, jako by v dálce viděla mnoho vysokých Jabloní, které rostly na travnaté, spíše sadové než lesní, podestýlce. Netrvalo dlouho a žena dorazila k další dřevěné chaloupce. Opatrně zaklepala na dveře a počkala, až se otevřou. Jakmile se tak stalo, žena samým překvapením ztuhla. Ve dveřích totiž stála ta nejkrásnější paní, jakou kdo kdy viděl. Byla štíhlá a vysoká, oblečená v růžovobílých šatech s jako dech jemným pláštíkem, který byl utkán z toho nejlepšího Lnu. Paní byla mladá, krásná, zdobená nejrůznějšími květinami. Měla zlaté vlasy, ale ženě se zdálo, jakoby měnily barvu, nejen podle světla jako ostatně i Vindům, ale přirozeně s tokem přírodní síly. Žena si moc nevšímala jejích dlouhých nohou, dmoucích ňader a okrouhlého boku, ale spíše jejího půvabného úsměvu, věčně mladého a neuvadajícího. Chtěla se poklonit, ale paní, sama Květinová Dívka, ji vytrhla z obdivování: „Vítej, ctěná dívenko. Copak si přeješ?“ Její úsměv prozářil okolní šero. Žena se lehce uklonila a odpověděla: „Můj muž, Světo, se mi ztratil a nemohu ho nikde nalézt.“ Květinová Dívka se nepřestala usmívat a pozvala ženu dále do svého domečku, který byl velmi podobný těm předchozím. „Toho jsem neviděla,“ odpověděla Dívka, „ale můj muž, Mocný Vid, bůh Slunce, o něm bude určitě něco vědět. Za chvíli se vrátí domů. Neměj žádné obavy.“ Žena se usmála. „Avšak,“ promluvila vážně Dívka, „určitě teď večer bude Vid celý utahaný, možná bude lepší, schováš-li se támhle do kouta.“ Žena poslechla a schovala se. Netrvalo dlouho a ve dveřích se objevila zlatobílá zář, za níž do domu vešlo Slunce. To se ale zničehonic na prahu zastavilo a s podezřívavým pohledem pravilo: „Fuj, fuj, fuj, tady je cítit lidská duše.“ „Kde by se tu vzal člověk?“ odvětila Dívka a s radostným pohledem se vrhla Slunci do náruče, aby ho přivítala. Mocný Vid byl opravdu krásný, štíhlý, vysoký a odvaha mu zářila v očích. Jeho červenobílé oblečení doplňovaly sluneční květinky, které přecházely ve zlatou zář jeho vlasů. Žena tak krásného muže ještě nikdy neviděla. „Ach jo,“ povzdechlo si Slunce, „celý den dávám lidem světlo, ale oni si jen stěžují, buď svítím moc, anebo málo. Jednomu je prý ode mě horko, druhý říká, ať přitopím.“ Po těch slovech Slunce usnulo, protože bylo opravdu velmi unavené. Druhý den ráno, ještě předtím, než domeček opustilo, se ho Květinová Dívka zeptala: „Hledám Světa z vesnice. Ty jsi ho asi neviděl, Vide?“ „Ale ano, viděl,“ opovědělo Slunce, „je teď ve vesnici zvané Záříčí. Nějaké dívce se zalíbil, tak ho očarovala a donutila, aby k ní odešel. Jeho mysl je omámena.“ Potom se Slunce rozloučilo a odešlo. Když to žena uslyšela, okamžitě se chtěla vypravit zpět. „Počkej,“ řekla Květinová Dívka, „vezmi si tento lískový oříšek. Rozlouskni ho, až budeš potřebovat pomoc.“ Žena poděkovala a vyrazila na cestu lesem.
Les byl hluboký a nepřehledný. Žena si myslela, že se ztratila, a tak ji přepadlo zoufalství. Nakonec, když už Slunce začalo zapadat, omylem zakopla o kořínek a spadla na Zem. Když se po nějakém čase z bezvědomí probudila, zjistila, že je vlastně na okraji jí známého lesa, kde kousek dál v údolí leží vesnice Záříčí. Žena na nic nečekala a vydala se k vesnici, zatímco stále v ruce držela tři lískové oříšky. Už na cestičce vedoucí k vesnici slyšela daleko se rozléhající veselí. Když přišla na okraj vesnice, všimla si, že se chystá svatba. Žena věděla, kdo se má ženit, a zabolelo ji srdce. Nevěděla však, co má dělat dál, jak svému muži pomoci. Tu si ale vzpomněla na ty tři záhadné lískové oříšky. „Smutek a trápení mě nikam nedostanou,“ řekla si pro sebe, „musím o svého muže bojovat.“ S novým odhodláním vzala oříšek, který obdržela od Větrnice, a rozlouskla ho. Slzy, které dosud měla v očích, se zastavily. V oříšku byly krásné bílé šaty, tak lehké jako chmýří Pampelišky. Žena si je oblékla a vyrazila do vesnice, kde si jí hned každý mladík začal všímat. Uprostřed taneční zábavy z ní nikdo nemohl spustit oči. „Jak jen ladně, půvabně a lehce tančí,“ pomysleli si mladíci, „jako kdyby to byla dcera Větru.“ Zanedlouho, když nastala půlnoc, se ale žena nenápadně vypařila zpět na okraj vesnice ke skrytému místu, u něhož rostla veliká Borovice.
Druhý den žena rozlouskla oříšek od Lůny a našla v něm překrásné stříbrné šaty ušité z toho nejčistšího Lnu a ryzího stříbra. Ve vesnici byli všichni ženou doslova unešení. Žádný ptáček zpěváček by se jí v tanci nevyrovnal. „To snad není možné,“ říkali udiveně mladíci, „není to měsíční víla?“ Když se pak o půlnoci rozkoukali, žena opět zmizela ve svém úkrytu. Třetí den pak rozlouskla poslední oříšek, který dostala od Květinové Dívky. Samým údivem málem omdlela. V oříšku totiž byly ty nejjemnější šaty prošívané ryzím zlatem. Zářily jako samo Slunce. Když žena dorazila do vesnice a opět se rozhodla tancovat, všichni byli jako očarovaní. Žena byla veselá, necítila zášť, jen radost a odhodlání. Byla skutečně krásná, a to především uvnitř. Všichni mládenci to věděli, ale neuměli to popsat. Mezi nimi stál i její muž, kterému se při pohledu na ni otevřelo srdce, oči se vyjasnily a podlé kouzlo slepé lásky se zlomilo. Když si uvědomil, co se stalo, prorazil si cestu ke své ženě a pevně ji objal. Oba měli v očích slzy. „Děkuji ti, že jsi mě hledala,“ poděkoval muž své ženě a dlouze ji políbil. Potom před celou vesnicí obvinil dívku, která ho očarovala a jež si ho chtěla podlou lstí vzít. Následně se svou ženou odešel zpět do své vesnice. Do konce jejich života je pak už nikdy nic nerozdělilo.
