„Z takových pozorování se zrodila medicína a sama Příroda připravila pro nás léky bez výloh vlastně již v naší potravě. Leč lstivost člověka a zištné vynálezy vymyslily ty mastičkárny, kde se každému za peníze zaručuje život. V tu chvíli se vychvalují roztodivné směsi a dryjáky. Indie a Arábie se po celém světě vynášejí reklamou. Dnes se na vřídek vozí lék až od Rudého moře, i když by stačilo i tomu nejchudšímu držet střídmější dietu. Ale kdyby si každý utrhl na své zahrádce bylinku anebo si našel kousek proutku, byl by konec s celou touhle „medicínou“. Takto právě ztratil římský národ své staré mravy a stálým vítězením jsme byli poraženi. Ano, tam jsme se dostali!“
– Naturalis Historia (XXIV. kniha; „Léky z lesních stromů“), Plinius starší

Z knihy Jsem součástí lesa od Wolfa-Dietera Storla:

V říjnu roku 2000 se konala velká mezinárodní šamanská konference v Garmischi. Nemělo jít o nic méně než o ozdravení Země a ozdravení lidské společnosti. Se svými „šamany“ vystupovaly různé komerční organizace. Etnologové, mající něco společného s AGEM nebo se SAC, byli požádáni, aby pro konferenci zmobilizovali šamany, léčitele a jasnovidce, se kterými se seznámili ve všech částech světa během svého bádání v terénu. I já jsem byl osloven. Po dlouhém přemýšlení jsem poslal dopis starému Georgovi Elkshoulderovi, strážci čejenských tradic. Starý indián, který ještě nikdy neopustil hory a stepi amerického západu, dorazil do Mnichova po dlouhém cestování, a vzhledem k časovému posunu celý roztřesený. Příští den již měl vystupovat v kongresovém sále. Všichni jsme se snažili ho probudit, a když už si konečně chtěl natáhnout své kovbojské boty, měl už vlastně dávno vystupovat na pódiu před shromážděným davem. Navzdory naší netrpělivosti se zeptal: „Kde je snídaně?“ Neměli jsme jinou volbu než kapitulovat před Indian Time, indiánským časovým pojmem. V Indian Time má vše svůj přirozený čas. Zde nemají místo abstraktní, kvůli postupu hodinových ručiček pevně stanovené termíny. Naštěstí ostatní „šamani“, kteří se očividně považovali za velmi důležité, dalece překročili svůj čas pro vystoupení, určený programem. Když jsme dorazili do kongresového domu, bylo to přesně v pravý čas. Sedělo zde kolem 1000 vědychtivých, hledajících a dychtivých duší, hermeticky uzavřených v budově ze skla a cementu. Napjatě zírali na pódium, na další vystoupení. Jak by bylo možné tam, izolovaně od Přírody, předvést něco „šamanského“? Běžel jsem rychle do zahrady, natrhal jsem několik léčivých a jedovatých bylin, několik větviček, naplnil jsem hlínou pytel – a ten jsem pak vysypal na parketovou podlahu. Thomas Eberle bubnoval, Hky Eichhorn hrál na Yedaki (Didgeridoo), zatímco já jsem vykuřoval Jalovcem, Pelyňkem, jedlovou pryskyřicí a Mateřídouškou, a pro přírodní bytosti a ochránce zdejší země stříkal vodu. (Elkshoulder) Jelení rameno zatím seděl na židli, do sebe zahleděný, kovbojský klobouk stažený hluboko do obličeje. Když jsme byli hotoví, zašeptal jsem mu: „Řekni něco, udělej něco!“ „Co mám udělat?“ zeptal se. Prosil jsem ho: „Copak nevidíš, jak jsou ubozí? Alespoň jim požehnej.“ Nechal si podat trochu žhnoucího troudu, nasypal na něj trošku jalovčinek z Jalovce, Red Cedaru, které měl u sebe v kapse košile. Pak vzal pero, které jednou vytrhl živému Orlovi, a nechal stoupat vinoucí se modrý kouř nad dav. Absolutní ticho v sále. Pocit svátosti. Vlastně by mělo toto velmi silné gesto požehnání stačit. Ale moderní lidé prostě již jsou konzumenti, sotva již disponují smysly, které by mohly vnímat vnitřní, duševní dění. Chtěli show, zábavu. Po vystoupení se na starého indiána vrhla horda lidí od tisku. Elkshoulder se ale nenechal vyfotografovat: „Když mne zadržíte tím lapačem duchů, musím zemřít.“ „Ale já jsem od Bild-Zeitung!“ křičel reportér rozhořčeně, jako kdyby chtěl říct: „Každý přece chce do Bild-Zeitung!“ U oběda se všemi těmi šamany, etnology a dalšími pestrými osobnostmi se chtěl Elkshoulder učinit neviditelným. Pohlédl na mne: „Kde jsou všichni ti medicinmani, o kterých jsi říkal, že chtějí udělat pow-wow o léčení Přírody? Vidím zde pouze Ceremonial People (obřadníky) a show men (baviče). A ten tam“ – ukázal na jednoho velmi populárního, mezinárodně vystupujícího šamana – „ten má sice pera na klobouku, ale létat neumí, je to lhář!“ Elkshoulder vůbec ani nevybalil váčky, které jeho žena ručně šila a pečlivě zdobila, a které přivezl jako dárky pro očekávané medicinmany. Na konci své návštěvy je prostě nechal ležet. Odpoledne se pak měl ještě konat takzvaný seminář se starým medicinmanem. „Co tu mám dělat?“ ptal se mne, když jsme seděli v sále, obklopeni 250účastníky. Něco vyprávět? Ne, to dělat nebude. Člověk tak pouze bezvýznamným vyprávěním plýtvá svou energií, svou léčitelskou mocí. V rozpacích jsem shromážděnému davu řekl: „Je ctí mít u nás stařešinu kmene Čejenů. Mlčme prostě a nechme na sebe působit jeho přítomnost.“ Elkshoulder stáhl svůj klobouk ještě hlouběji do obličeje. Nějaká paní prolomila napjaté mlčení: „Mohl byste nám ukázat nějaký rituál?“ „Proč rituál? Je tu někdo nemocný a potřebuje pomoc?“ ptal se mne tichým hlasem. Nastalo ohromené ticho. Později mi řekl, že se rituály jen tak neprovádějí. Rituály působí, dávají do pohybu cosi v duchovním světě. Neprovádějí se jen tak libovolně, nebo k zahnání nudy či pro zábavu. Pokud si s tím někdo jen tak hraje, může to mít těžké následky – člověk na sebe může přivolat neštěstí nebo nemoc, mohou dokonce zemřít Koně nebo děti. „Nemohl byste alespoň zazpívat indiánskou píseň?“ zeptal se někdo další. Přeložil jsem to a požádal ho, aby něco zazpíval. No dobře. Vzdychl, postavil se, zazpíval něco, co připomínalo vytí Kojota, a opět si sedl. „Co jsi zpíval?“ ptal jsem se ho. „Ta píseň znamená: Jsem válečník v cizí zemi a nevím, jestli se živý zase dostanu zpět domů!“ Elkshoulder tráví většinu svého času v divočině, především na posvátné medvědí hoře Nowah´wus v Black Hills, kde komunikuje se zvířecími duchy a s duchy Přírody. Tyto bytosti jsou také těmi, kdo mu darovaly sílu pro léčení. Protože se zjevně necítil dobře mezi zvědavými cizinci, opustili jsme kongres a projížděli mezi zasněženými tyrolskými kopci. Během cesty neplýtval časem na zbytečné komentáře. Ponořil se zcela do svých myšlenek. Ostře vše sledoval: každý kopec, každý strom; neušel mu žádný pták, žádné zvíře. Starý Čejen byl zcela v přítomnosti, „zde a nyní“, byl zcela lovcem, zcela válečníkem. „Krásná země!“ řekl krátce. Později se mne zeptal: „Proč jsi mne vlastně pozval?“ Pokusil jsem se mu vysvětlit, že my, moderní Evropané, jsme vše ztratili: „My již nemáme žádné rituály, žádné svaté písně. Nevíme již, jak máme žít v Přírodě.“ Podíval se na mne: „Nic jste neztratili! Ještě je vše zde, stromy, kopce, řeky, také zvířata. Zeptejte se jich. Ony to vědí!“ Nechtěl jsem a ani jsem mu nemohl vysvětlovat, že moderní lidé zapomněli, že se dá hovořit s kameny, rostlinami a zvířaty, a že na tuto možnost již ani nevěří. Celkově se Elkshoulder vyhýbal kontaktu s Veho, „bílými duchy“, kteří v 19. století vpadli do loveckých oblastí prérijních indiánů. Proto sotva mohl vědět, že běloši své vědomosti získávají díky experimentálnímu výzkumu a chápou je jako soubor objektivních faktů. Také nevěděl, že tito civilizovaní lidé nahlížejí na Přírodu jako na bezduchou, a že jsou toho mínění, že z ní mohou libovolně těžit pro své účely. Zrovna tak nevěděl, že je považováno za znamení psychózy nebo v lepším případě za neškodné bláznovství nahlížet na rostliny, zvířata a kameny jako na „příbuzné“ a hovořit s nimi tak, jako hovoříme s lidskými příbuznými. Elkshoulder je dědicem šamanského loveckého národa. Pro něj, tak jako pro jiné šamany, nikdy není duchovno něčím abstraktním, a už vůbec ne tím, co by bylo možno nalézt jen mezi deskami knihy. Duchové, démoni a božstva, se kterými pravý šaman je ve styku, se nacházejí ve skalách a v potocích, ve stromech, bylinách, v ptácích a zvířatech okolo něj. Posvátno je Přírodě vlastní, je v ní obsaženo. Nemocí moderních lidí je to, že již nejsou spojeni s Přírodou, která je obklopuje. Elkshoulder také nemohl pochopit indiánské nadšence, kteří ho během schůzky obléhali a hrdě mu vyprávěli, že již několikrát v Dakotě při Slunečním tanci Siouxů tančili s křížem v hrudi a zpívali léčitelské písně síly, a že je provozovali pak i zde. Dal jim na srozuměnou, že zpívat léčitelské písně a tančit posvátné tance smí jen ten, kterému je darovali Maiyun, mocní přírodní duchové. Jednoduše je převzít nebo napodobovat je nebezpečné. Kromě toho náleží tyto písně a tance duchům hor, řek, stromů nebo zvířat, kteří žijí tam v Americe. Zde v Evropě jsou domovem jiné duchovní bytosti. S nimi je správné vstoupit v kontakt. „Je nesmysl se hnát do Death Valley za hledáním vize, jestliže chcete komunikovat s duchovními bytostmi, které jsou zde.“

„Dosud jsou mnozí vesničané jako pohané: jeden ctí prameny aneb ohně, jiný se klaní hájům, stromům nebo kamenům, jiný oběti vzdává vrchům nebo pahorkům, jiný se modlí k hluchým a němým bůžkům, jež si sám udělal, a prosí je, aby ochraňovali jeho dům i jeho samého.“ – Kosmova kronika česká, 12. století