Vindové, „ti v bílém“. Tak nás nazývali ti, co mluvili řečí předků, a po nich cizinci. My sami jsme si však spíše říkali sousedé, bratři, našinci nebo podle oblasti, ve které jsme žili. Naší domovinou jsou lesy a zdrojem života zrno.
Autor neznámý
Podle našich příběhů se oni už od dávných počátků, kdy jejich hlavní zbraní byl pluh a ne meč, rozdělovali do malých vesniček, které spolupracovaly a vzájemně si pomáhaly v ochraně. A těch vesniček a sídel bylo poměrně hodně, jako pavučina pokrývaly nekonečné lesy a bažiny. Oni nepotřebovali opevnění, sama krajina jim sloužila jako nějaké město, o všem věděli, avšak nikdo o nich, protože žili skrytě a domy spojovali se Zemí. A ty přesuny! Jednoho jsem pozval k nám domů a věda, že má pouze pomalý dobytek, myslel jsem, že dorazí spolu s mým poslem, spíš ještě později. Ale on tu byl o celý den dříve než ten posel! Nevěřil jsem svým očím. Hledal jsem bájného tvora nebo alespoň draka, na kterém byl ten Vind přiletěl, avšak nakonec jsem byl nucen uvěřit, že přišel po svých. Divné to mravy. Alespoň že pochválil mou sbírku lebek, ze kterých jsem vyhnal všechny duchy. Pak jsme seděli u lískových keřů, poslouchali bohy, povídali si příběhy, pili ze zdobené číše, hledali sny … vždyť děti, co je ještě skutečné a co už jsou představy? Kde všude se projeví úcta a odvaha, která těší mocné bohy? Na tyto otázky jsem nikdy neznal odpověď. Když se smějete Římanům, šťoucháte jim do hnízda, ukazujete na ně nevinně, oni se na vás vrhnou a zničí vás, a to navzdory tomu, že kdysi byli jako my. Kdysi našli proutek na nemoc, bylinku na neduhy. Avšak stálým vítězením byli poraženi, zalykají se myslí vznášející se v oblacích. Jejich duch je teď slabý a podlehne kdejakým ba i pouštním nesmyslům. Asi … co však jistě vím, že náš vlastní dech se, to si pamatujte, spojí s těmito křišťálovými potoky, skutečnost pohltí představy, úcta a odvaha obnoví nekonečné lesy a sílu v našich srdcích. Kdo padne na kolena a dotkne se dlaněmi této Země, tomu začne vřít krev, neboť pocítí naši moc. Ucítí, že my jsme předkové, i když třeba nepozná, jaký byl náš skutečný život, co jsme si mysleli a co jsme cítili, jak jsme žili. O Římanech to třeba vědět bude – ale zároveň ucítí, že je tam něco špatně, že tajemství mizí a dech krajiny se zastavuje. My jsme však stále živí, tajemní, povahou za lískovými keři, kudy proudí podivné sny. Oheň a Voda vše pohltí a zamíchají, aby pak opět nové vyklíčilo. Ach, co naplat, děti, vypil jsem hodně ukořistěného červeného vína. Stejně si každý své předky idealizuje. Strejda Margewid jde spát.
Windes, teutá de su lawo dí albjo kaloní.
Vindové, lidé od velikého proudu ze srdce světa.
Podle (převážně tlustých) Římanů: Barbaři dále vzadu usazení.
Vindové („ti v bílém“) / Vindi1 / Windes, Windoi2 / Vindai3
1Stará vindština – podobná češtině a ostatním slovanským jazykům. Na rozdíl od moderní češtiny má ale navíc například dvojné číslo, plno minulých časů (včetně předpřítomného a předminulého), více samohlásek, atd. Jako mladá vindština se podle Johana označuje pozdní bílá řeč. Mladá řeč je podle něj ta, která se začíná rodit, zatímco stará prý už prošla bouřlivým i jednotícím obdobím, načež se začíná opět měnit.
2Řeč předků – nezávislá řeč, která ale ovlivnila starou vindštinu (a pravděpodobně i bílou řeč) a má s ní společný jeden prazáklad. V průběhu času vzniklo více variant řeči předků s různými nářečními rozdíly. Nakonec podlehla tlaku převážně cizineckých jazyků.
3Bílá (prusá) řeč – prastará řeč, která obsahuje základy staré vindštiny a vychází z dávno zaniklé písečné řeči, která se spojila s řečí stromovou. Touto řečí mluvili Vindové v době, kdy vyšli z velikého proudu. Bílou řeč se snažili znovu odvodit Lado, Stado a Drako z Hor, ovšem neúspěšně. Tomu všemu napomáhá i její složitost, která sice postupem času ustávala, nicméně stále by se například jméno Vindů v bílé řeči vyslovovalo asi [wĩ‘daj] (Vindai je zjednodušený zápis), kde ĩ odpovídá iŋ a ŋ se čte stejně jako ve slově maminka [mamiŋka].
Řeč předků
„Wertito tauso Líní snije, tri snátoi sia wansoi towe.“
– duch Margewid (podobné s Meredith/Morgetuid), Studánka života, Ladovid z Hor, Lúán Rélta
„Lidé z Hor se chvástají, že umí mluvit řečí předků, nicméně jsem zatím nenašel nikoho, kdo by v této pradávné řeči dokázal složit alespoň jednu smysluplnou větu. Zajímavostí také je, že v některých vesnicích tuto řeč naprosto neznají a při zmínce o ní jen krčí rameny. Svým křesťansko-řecko-římským bádáním jsem dospěl k názoru, že kdysi hodně dávno poblíž žila nějaká kultura, která výrazně ovlivnila prastaré Vindy. Jediné, co po ní zůstalo, jsou možná nějaké zvyky a pozůstatky její řeči, která možná do jisté míry ovlivnila současnou a nezávislou starou vindštinu. Na tento fenomén jsem si dovolil s modlářem Ladem učinit malý rozhovor …“ – Spisy z divokého Východu, Johan, Ve jménu osudu, Ladovid z Hor, Lúán Rélta
Některé důležité fráze:
Sum Wind dí Windo boní. – Jsem Vind z Bílé řeky.
Sambúím dí magí de su lawú. – Pocházím z místa od velikého proudu.
Neme Nemet. – Nejsem cizinec (národnost*).
Welu Nemetús/Teutá. – Vidím cizince (národnost*).
Nemetoi nesia abro Windeliki, ak nekáto de erurú lukú bésti é. – Cizinci (národnost*) nejsou moc podobní Vindům, ale někdo od orlího jezera možná je.
Bójí/Bojaní nemati na Romanús, ak emem wená Kanínám. – Potomek předků nemá rád Římany, ale miluje Cibuli.
Nemetoi selon Romanobos tu … – Cizinci (národnost*) lezou Římanům do …
Windoi glatkon newjús breitrús o Nemetom mar kupiti ná vino, kan Nemetoi tráton a esom weranom. – Vindové přejali od cizinců (národnost*) nová slova jako kupovat a víno, když cizinci (národnost*) pronikali na jejich území (viz poznámka).
Teutá dí wíkí, beionijo andai, nesia (alo) teutá. – Lidé z vesnice, žijící tam, nejsou cizinci.
To, blátom beru. – Ano, květinu nesu.
Oiná ánjá wlate kák. – Jeden prsten vládne všem.
Wolougí emom reidám. – Zapal to vozidlo.
Wind, Winde, Windes – Vind, (dva) Vindové, Vindové
Windos, Windou, Windoi – Ten v bílém, (dva) Ti v bílém, Ti v bílém
Ko é? – Co je?
Kei é? – Kdo je?
To. Ne. – Ano. Ne.
Karwo skak – Srnčí skok
Kladimo (louknís) – Meč (světla)
Dánu – Dunaj
Samolos – Rozrazil
Kroko – Prudký
Wlatíko – Vladyka
Poznámka: Naopak od Vindů si dokonce pra-cizinecký jazyk vypůjčil slova: Rugi (Žito; v bílé řeči) -> Ruig [pra cizinecké] a plugu (pluh; před starou vindštinou) -> plogo [pra cizinecké]. Vindům tyto věci poskytl sám Mocný Vid.
Ladův rozhovor s duchy:
Labraís ansrú brádú? – Mluvíš/Hovoříš naší řečí?
Kouno sedlo. – Krásné místo k sezení.
Konko new Kabalo? – Koník nebo Kobylka?
Wintán anmanor. – Jmenuje se Větřík (doslova: Větřík pojmenován).
Esti emos … – Jest tož …
Emem é áko … – On je jako …
Stájomu ku tou. – Stojíme při tobě.
Ariwid me … – Podle mě …
Rosto – Lesní
Snig – Sníh
Ladgo – Sněžný (rozlehlý sníh)
Wertito – Vřeteno
Lín – Len
Snáto – Nitka
Wanso – Vlas
Dusjo – Duch
„Slibuji tady a teď, že pomstím smrt naší matky, a nebudu odpočívat, dokud tito Seveřané nebudou z Irska navždy vytlačení!“ – Brian Bóruma mac Cennétig (941-1014) podle stejnojmenné irské pověsti
Dan ná Bran:
Dan ná Bran – Jelen a Havran (slovo Dan srovnej se zdrobnělinou/slovem Daněk)
Sedáj emom bág, moj wir. – Zastav ten boj, můj muži.
Medu nedegí, tal taisto ag abalús. – Medovinu nepij, vezmi si těsto s jablky.
Kruw se din ketí. – Krev tento den ušetři.
Suwid – Moudrý
Brígá – Síla
(Emem) sile – (On) proudí
(Emem) weide – (On) zná
(Emem) samane – (On) shromažďuje
Neibo – Životní síla
Biwot – Život
„Avšak za námi již nejsou žádné kmeny, zhola nic, jen vlny a skály, a přesto stále ještě hroznější Římani, z jejichž útlaku je útěk marně vyhledáván skrze poslušnost a podřízenost. Zloději světa, kteří svým všeobecným kořistěním vyčerpali Zemi, prohledávají hlubiny. Pokud je nepřítel bohatý, jednají zběsile, pokud je chudý, touží po nadvládě. Ani Východ ani Západ nebyly schopny je uspokojit. Sami mezi lidmi touží se stejnou dychtivostí po chudých i bohatých. Loupeži, vraždění, drancování dávají lživý název říše, impérium.“ – gaelský náčelník Calgacus, Agricola, Publius Cornelius Tacitus, 1. století
V mluvě podobné řeči předků (zhruba):
Artebudž Brogdúi: „Moge es petilał, ech nesadíjes olo so vilo ona k olo so Lugnusí.“ – Medvěďuš Brogduovi: „Moge ušetřil, přesto však nesplácíš tu velikou půjčku od toho Lugnuše.“
Tome deklai Obalda, natina. – Mě založila Obalda, dcera.
1200 př. n. l.
Zajímavosti z keltského muzea v Nižboru
50 př. n. l.
„Proč anglosaské dialekty, z nichž vznikla moderní angličtina, nepřevzaly prakticky žádná keltská slova, patří mezi největší záhady historické lingvistiky.“ – Keltové – mýtus a realita, editor Stefan Zimmer, různí autoři
Bílá řeč
„Kde se narodil Přemysl hrdina? V hlubokých lesích, z vod jedné dívky a ze Slunce světla. A kde jsou ty lesy? U Bílé řeky. A kde je ta řeka? U místa, kde Mocný Vid proháněl svá Stáda. A kde ta stáda pase? U vrchu Lawose. A kdo ví o tom vrchu? Vindové, kteří zde vyšli z velikého proudu.“ – Dětská říkanka
„U všech špína a lenivost u náčelníků. Smíšenými sňatky poněkud na způsob Sarmatů se kazí. I Venedové mnoho obyčejů od nich přijali: neboť všecky lesy a hory, co jich kolik mezi Peuciny a Fenny strmí, za loupeží probíhají. Avšak tito spíše ke Germanům patří, poněvadž i domy stavějí i štíty nosí i hbité a rychlé pěchotě se těší; to vše u Sarmatů naopak jest, poněvadž ti na voze a na Koni žijí.“ – Germania, Publius Cornelius Tacitus, 98 n. l.
Tvrdit, že Venedi (Tacitus), Vouenedai (Ptolemaios), Venethi (Jordanes) mají kromě podobně znějícího jména něco významně společného s adriatickými Venety, Veneti (Jordanes), je jako tvrdit, že přímo spříznění jsou slovanští Lužičani (Lusici) s iberskými Lusitani. Nebo že mají společný kulturní a etnický původ lidé z Walesu a moravští Valaši či Italové-Vlaši, kde naštěstí víme, že jsou všechny tyto názvy odvozeny od keltského kmene-svazu Volků (Volcae; shodou náhod obývali snad i část Moravy), protože ze začátku Germáni podle názvu tohoto kmene nazývali obecně Kelty, románské kmeny a celkově své jižní sousedy – od germánských Gótů se pak toto označení v některých oblastech „naučili“ Slované.
Cizinci
„Ti blázni jsou snad schopní vyvolat celosvětové války.“ – Lado po návratu z poznávacího zájezdu do říše cizinců
*ve staré vindštině se slovo „cizí“, tj. ťudí (podle vindského změkčování: teutí -> teudý -> tudí -> ťudí -> ťuždí -> cuzí -> cizí), používá pouze pro označení stejnojmenného národa. Dnešní význam slova cizí by se vyjádřil slovem „lidský/obecní“, tj. ludsky. Proč tomu tak je? Inu, lidé jsou všichni včetně cizinců, avšak my jsme navíc našinci, bratranci, bratři, sousedé (odtud možná názvy jako Čech nebo Srb). Cizinci jsou „jen“ lidi. Označení kmene, národa a místa původu není ani tak důležité pro kmen samotný (převážně ne pro ten, který žije v lesích obklopen divočinou), jakožto spíše pro jeho nepřátele nebo sousedy, kteří s ním udržují kontakt. Proto skoro všechna označení národů pochází z jiných řečí, třeba z řeči předků (Wind, „de su lawo“, Nemet, Teutá …).
„Tím se totiž dají Germáni nejlépe přemluvit, protože mají rádi peníze a neustále za ně Římanům mír prodávají.“ – Dějiny císařství po Marcu Aureliovi, Héródiános … „[Sasové] se neradi mísili sňatkem z jiných kmenů nebo z nižších lidí. Snažili se vytvořit vlastní, zvláštní a jen sobě podobný kmen. Proto měli také i při tak velkém počtu lidí téměř všichni stejný vzhled, tělesnou výšku a barvu vlasů.“ – Činy biskupů hamburského kostela, Adam Brémský … „Já je prostě nechápu!“ – Lado
„Myšlení některých národů nikdy nepochopíte, byť by to třeba byli vaši sousedé. Ani ho chápat nemusíte. Například já snad nikdy nepochopím cizince, a to se o to snažím. Když mě třeba jednou ve voze předjeli, pak zpomalili a klikatě zatočili, sebral jsem odvahu a okřikl je, načež mi vzkázali, abych byl tolerantní k ‚nejkulturnějšímu národu světa, Měsíce a Marsu‘. Dobře. Pak jsem je viděl, jak uprostřed lesa – široko daleko nebyla jediná řeka – postavili ze dřeva loď, načež ji zapálili a začali kolem ní tancovat. Dobře. Pak, nějaký čas po tom, co vyhnali a krutě zabili nějaké cizí osadníky, si zase jiné k sobě otevřeně přizvali, i když přeci museli vědět, že to pro ně bude stejně nepříjemné jako předtím. Dobře. Potom zase udělali pro změnu nájezd na nás, načež se otevřeně podivovali, že jsme je zase odrazili, že nás Bílá řeka znovu poslala na naše původní území. Mysleli si, že naše síla je malá a naši ochranní duchové slabí. Ech, očividně má každý své strasti, které vzájemně nechápeme. Jen bych všem Vindům doporučil, aby si drželi cizince dále od těla a nepadli do toho jejich šílenství. Díky cizincům nicméně víme, že musíme zůstat silní.“
Ve staré vindštině si také můžete přečíst jména některých bohů.
