„Archeologické doklady prozrazují, že ze všech přírodních jevů bylo obzvlášť Slunce vzýváno jako dárce životních sil, plodnosti a zdraví i jako útěcha mrtvým … Již od střední doby bronzové prehistorická společenství v téměř celé Evropě uctívala Slunce v podobě paprskovitého kola … V římskokeltském období byl sluneční bůh zobrazován s kolem, což prokazuje, že Keltové začali přijímat solární moc v lidské podobě … Ačkoliv ikonografie hrdiny porážejícího nepřítele může mít svůj původ v římském umění, postavy na vrcholcích těchto sloupů odrážejí keltskou náboženskou tradici, ve které bůh světla a života sedí na Koni a ohání se slunečním kotoučem místo štítu a hromoklínem namísto zbraně … Sluneční žár a světlo daly vzniknout kultům spojeným s léčením chorob a podporou blahobytu. Do léčivých pramenů se vhazovaly miniaturní sluneční kotouče.“ – Keltské mýty, Miranda Jane Green
„Ostrované uctívají především Apollóna. Všichni jsou, svým způsobem, kněží tohoto boha, jelikož ho denně písní uctívají a ohromnou čest mu vzdávají.“ – Diodorus Siculus o tehdejších obyvatelích Britských ostrovů (tehdy pokeltštěných)
