Lidstvu prvně nevadilo, když Bouřný Otec povolal Slunečního Hrdinu, aby lidi učil řádu a rytmu Přírody. V podobě Slunečního Kohouta je každé ráno budil a ukazoval jim, kdy je čas snažení a čas odpočinku. Ovšem jakmile začala Země zdánlivě plodit méně, začalo se jim to celé nelíbit. „Proč máme poslouchat to věčné kokrhání,“ řekl jeden z lidí, „a navíc máme nevím proč zakázáno chodit za támhleto pohoří …“ Zlověstně se nadechl a rukou ukázal na hory, jejichž špičaté vrcholky byly osvětlovány slunečními paprsky. „… co tam bohové asi kují?“ dodal a upřel zvědavý pohled na hledící dav. „Nevím,“ odpověděl další, „pošleme dobrovolníka, ať to pohoří prozkoumá.“ Když se po dlouhém přesvědčování jeden odvážlivec nakonec přihlásil, všichni mu poblahopřáli a umožnili mu nenápadně proniknout do průsmyku směrem k těm nejvyšším horám. Dobrovolník byl zpočátku veselý, nicméně později mu začaly znít v hlavě hlasy, které neustále opakovaly: „Co je ti do věcí bohů, co je ti do věcí bohů, co je ti do věcí bohů.“ Dobrovolník si zacpal uši a bezmyšlenkovitě pokračoval vpřed. Nikam se neohlížel, musel proniknout do toho světa, kam měl zakázaný přístup, chtěl to, potřeboval to. Za překvapivě krátkou dobu dorazil na vrcholek jedné hory, odkud měl výhled do širokého okolí. Krajina za horami vypadala až podezřele klidně. Dobrovolník zamžoural očima a pořádně se rozhlédl. „Není tak hostinná,“ pomyslel si, „Země tu rodí ještě míň než u nás.“ Povzdechl si. Tu se však jeho pohled zarazil. V dálce spatřil něco, co vypadalo jako ohromné vajíčko, jehož skořápka se leskla ve slunečním světle. Celý udivený se urychleně vrátil zpět do své krajiny ke svým lidem.
Když popsal po pravdě vše, co viděl, nikdo z přítomných nechápal, proč do té tajemné krajiny mají vlastně zakázaný přístup – ledaže by tam bohové ukrývali něco cenného. To jim začalo vrtat hlavou. „Proč musíme snášet takový hrozný útlak?“ vykřikl najednou jeden, „Kohout nás každé ráno budí, poučuje nás, ať táhne! Umíme si vládnout sami, umíme si přeci vymyslet vlastní zákony – naše, jen naše!“ Všichni na jeho slova souhlasně pokývali hlavou, načež je ovládl hněv. A nebyl to jen obyčejný hněv – tento lidé přivolali z těch nejtemnějších hlubin. Začali sami od sebe běsnit a vyhrožovat bohům. „Však já se nemusím nikoho doprošovat,“ řekl Sluneční Hrdina v podobě zářivého Kohouta, „sami jste se rozhodli. Dejte si však pozor na jezero.“ Jakmile to dořekl, vznesl se do výšin a zčistajasna zmizel. Slunce silně zazářilo. Lidé stáli jako zaražení. „Jak to myslel?“ zeptal se jeden, „na jaké jezero si to máme dávat takový pozor?“ Druhý jen mávl rukou. „Určitě nás chtěl jenom vystrašit,“ řekl a odplivl si. Sluneční Kohout byl pryč.
Ten, který předtím šel dobrovolně prozkoumávat pohoří, jako první přerušil nastalé ticho. „Já navrhuji,“ promluvil tajemně, „prozkoumat to vejce za tím pohořím. Pořád mi to vrtá hlavou.“ Všichni nadšeně souhlasili a vydali se směrem k průsmyku. Když překračovali hory, někteří se cítili být unavení tak moc, že zvědavost z jejich srdcí naprosto vyprchala. Proto se rozhodli usadit na místě, kde se zrovna nacházeli, dokonce vysoko v horách, vždyť jídla a zásob stále měli dostatek. Někteří slyšeli tajemné hlasy: „Co je vám do věcí bohů. Pozor na jezero. Bohové chrání bytosti, chrání víly, trpaslíky, nedovolí vám ovládnout svět.“ Mnozí z lidí si museli zacpávat uši, ovšem hlasy rozhodně nebylo možné umlčet. I přes to všechno se však nakonec několik odvážlivců dostalo do oné tajemné krajiny až na místo, kde bylo položeno to ohromné, podivné a lesknoucí se vejce. „Co podnikneme?“ zeptal se jeden z nich. „Rozbijeme ho,“ řekl prostě druhý, „jak jinak to chceš prozkoumat? Co na tom, že je to možná živé.“ Všichni souhlasili, načež si každý z lesa přinesl kus tvrdého dřeva. I ten, kdo byl zprvu proti, nakonec podlehl a svůj klacek si přinesl. „Všichni naráz,“ řeklo několik lidí jednohlasně. Rozmáchli se. První úder, druhý, třetí. Najednou, jako když hrom zaduní, skořápka nečekaně pukla a z ní se vyvalilo tolik vody, že by se do takového vejce rozhodně jen tak nevešla. Nebylo tam jen jezero vody, nýbrž snad celé moře! Lidé utíkali, křičeli a zoufali si, nicméně jim to bylo naprosto k ničemu. Zanedlouho byl celý obzor zaplaven vodou, že nebylo možno zpozorovat pevnou Zem. Co se lidského pokolení týče, z něj přežila jen hrstka, a to především ti, kdo se schovali vysoko v horách na cestě k onomu ohromnému vejci. Těm, co přežili, se začalo stýskat po Slunečním Kohoutovi a jeho přímých radách, ale bylo už pozdě. Lidé se od Přírody vzdálili, aby k ní ve svých životech znovu našli cestu.
Nebeskozářivý pohlédl na krajinu v zemní říši. Nevěděl, co by měl říci, pouze mlaskl pusou. „Tihle tvorové jsou zvláštní,“ řekl nakonec po dlouhé odmlce, „ale Země se alespoň očistí. Musím to jít dát do pořádku.“ Obrátil svůj pohled na Bouřného, který vypadal poněkud naštvaně. „Předávám ti vládu,“ řekl mu, „dohlédni na svět.“ Bouřný souhlasně pokýval hlavou, kterou zdobily dlouhé hnědé vlasy a vousy. V rukou pevně uchopil svou hromovou sekeru.
