„Když bylo obilí sklizeno a vegetační období se chýlilo ke konci, dostál Kohout své povinnosti. Ukrýval se pod posledním snopem, kde sbíral sílu pro nové žně. Tento snop byl ženci ozdoben kvítím a stuhami. Přitom pokřikovali: ‚Dnes máme Kohouta!‘ Muži si připínali kytice z klasů, děvčata vila žňové věnce a korunu. Potom se vydatně slavilo.“ – Lužickosrbské zvyky a tradice v průběhu roku, Serbska kulturna informacija
První lidé žili šťastně v zemích, v nichž bylo všeho dostatek. Divoká zvěř volně pobíhala kolem vysokých Jabloní, které po celý rok plodily veliká jablka. Jediné kousnutí utišilo hlad i žízeň a člověk pak mohl celý den bez známky vyčerpání běhat. Kdykoli lidé potřebovali dřevo na oheň, poprosili les a on jim sám dopravil to nejlepší roští a nasekaná polínka. Pokud dostali chuť na zvěřinu, poprosili Jelena, Zajíce, Divočáka nebo jiné obyvatele lesa a oni jim sami své tělo vydali. Proto lidé ani nepotřebovali zbraně. Žili šťastně a bezstarostně, avšak nic na světě není jen tak. Lidé museli dodržovat přírodní zákony a pravidla lesa. I když se obilí samo sklízelo a rostlo jako z vody, lidé byli nuceni ho zasít, poprosit, aby rostlo, a vykonat obřady. Líbilo se jim, že na ně Sluníčko svítilo a přinášelo jim teplo, avšak byli nevrlí, kdykoli jim ráno Slunce zasvítilo na víčka a říkalo jim, že je čas vstávat. Mocný Vid byl Otcem Nebem povolán, aby o lidi pečoval. „Nauč je zákonům Přírody, synu můj,“ promluvil Otec Nebe, Bouřný Vid, „ukaž jim, jak je vše propojeno a musí o sebe vzájemně pečovat.“ Tak tedy Mocný Vid v podobě slunečního Kohouta přiletěl k lidem. Každé ráno zakokrhal a oznamoval čas vstávání. Radil lidem, jak se mají k Přírodě chovat a že to, co jim Příroda nabízí, si musí náležitě zasloužit a podle zákonu úcty nabídnout dar. Varoval je, aby nechodili za daleké hory, kde by na ně mohlo číhat nebezpečí. To lidem začalo vrtat hlavou. „Proč máme poslouchat to věčné kokrhání a poučování,“ říkal jeden, „každé ráno nás budí a ještě nám bude říkat, kam máme nebo nemáme chodit.“ „Pravda,“ souhlasil druhý, „pošleme jednoho dobrovolníka to pohoří prozkoumat, ať se podívá, co tak strašného se za ním nachází.“ V tu chvíli se jeden z lidí přihlásil a vydal se na cestu k horám.
Když přešel hory a pohlédl na druhou stranu, objevil jen další krajinu. Vypadala sice méně hostinně než jejich vlastní, ale nic zlého tam nečekalo. Dobrovolník přivřel oči a znovu se pořádně podíval, ale nic děsivého neobjevil. Naopak, v dálce se leskla skořápka velikého vajíčka. Celý udivený se vrátil k lidem. „Tak co jsi zjistil?“ ptali se netrpělivě lidé, „jací běsové tou krajinou pobíhají?“ „Žádní,“ odpověděl dobrovolník, „vypadá celkem klidně. Dokonce je tam veliké vejce, docela by mě zajímalo, co se nachází uvnitř.“ Lidé chvíli přemýšleli, ale pak jejich srdce ovládl hněv. Nahlas vykřikovali: „Proč máme snášet takový útlak? Musíme prosit pole o smilování, Kohout nás každý den budí a poučuje nás, ať táhne pryč!“ Jejich řev byl slyšet všude, Dědeček Příroda, Pravdy Vid, poznal, co mátlo jejich srdce. Lidé bědovali, prosili, vyhrožovali. „Však já se nemusím nikoho doprošovat,“ řekl sluneční Kohout, když ho lidé vyháněli, „je to vaše volba. Střežte se však jezera.“ Po těchto slovech odletěl. Slunce zazářilo jasným světlem.
Lidé stáli jako zaražení. „Co tím myslel?“ ptal se jeden, „jakému jezeru se to máme vyhnout? Ta, co známe, nám jen dávají vodu.“ „Asi nás chtěl jenom vystrašit,“ řekl druhý, „ale to na nás neplatí. Od teď si budeme vládnout sami a jedině naše zákony budou platit. Kdo by se doprošoval Přírody?“ „Jasně,“ řekl ten, který prozkoumával pohoří, „já navrhuji, abychom se teď všichni šli podívat na to podivné vejce.“ Myšlenka na ně mu totiž stále vrtala hlavou. Lidé souhlasili, ale jen někteří se odvážili přejít pohoří. Jiní zůstali v oněch horách, a tak k samotnému vejci došla jen hrstka z nich. Vejce bylo skutečně veliké, příjemně se na denním světle lesklo. „Co teď?“ zeptal se jeden z nich. „Coby,“ odvětil druhý a pokrčil rameny, „rozbijeme ho. Jak jinak můžeme zjistit, co je uvnitř?“ „Souhlasím,“ řekl třetí, „jediný možný postup, jak něco prozkoumat, je to rozbít a rozebrat. Co na tom, že je to možná živé.“ A tak lidé vzali kus dřeva a vejce rozbili. V tu ránu skořápka hlasitě pukla a z vejce začala proudit voda. Nevyteklo jí jen trochu, ve vejci bylo celé jezero – a co jezero, celé moře se vylilo ven. Lidé prchali, ale nebylo jim to nic platné. Zanedlouho byla skoro celá krajina široko daleko zaplavena vodou. Z lidského pokolení přežili jen někteří, především ti, kteří se schovali vysoko v horách.
Od té doby se vše změnilo. Ti, co přežili, si uvědomili, že jen Příroda je jim schopna poskytnout stravu a přístřešek, že jsou na ní jako její neoddělitelná součást závislí. Ale bylo už pozdě. Jídlo si museli těžce vypěstovat a roští k nim už samo nechodilo. Sluneční Kohout jim přestal ukazovat stezku života, protože taková byla jejich vlastní volba. Lidé se od Přírody vzdálili, aby k ní znovu ve svých životech našli cestu.
