„Mohylová pohřebiště byla patrně zakládána v řidších porostech na pokraji zalesněného území, což navozuje představu ‚posvátného háje‘ z pozdějších popisů ‚pohanských‘ nekropolí a kultovních míst. Před vlastním nasypáváním mohyly byl terén určený pro její vybudování srovnán, zplanýrován a byl z něj odstraněn porost. Při výzkumech jsou na takto upravených plochách pro vlastní násyp často zachycovány stopy ohnišť spojených bezesporu s očistnou funkcí, kdy oheň měl za úkol spálit a strávit všechny škodlivé vlivy a prvky hmotné i duchovní. V žádném případě však nesouvisely tyto obřady s vlastní kremací, která proběhla na jiném místě. V řadě případů a na mnoha lokalitách se setkáváme na takto upravené a rituálně očištěné ploše s vybudováním čtverce nebo obdélníku z větví, polen či trámců z různých dřevin o stranách 3-4 m směřujících osami do hlavních světových stran.“ – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., Zdeněk Měřínský

„Obecně rozšířené bylo přesvědčení, že po smrti duše vychází z těla ústy jako obláček či bílá pára a často na sebe bere podobu ptáka: duše dobrého nebo nevinně zabitého člověka má podobu bílé Holubice, zlý mrtvý se objeví jako Havran, Krkavec nebo Vrána. Toto ‚ptačí podobenství‘ duše je vyjádřeno v lidovém výtvarném projevu, v pohádkách, písních a baladách … Duše se mohla odloučit od těla také v podobě Slavíka, Vrabce, Vlaštovky, Kukačky, Orla, jako hmyz (motýl, Vosa, Moucha) nebo nějaké zvíře (Netopýr, had, bílá Myš, Hranostaj, Zajíc aj.) … Lidé věřili, že se duše zemřelých zdržují také ve stromech a rostlinách a rovněž Hvězdy byly pokládány za duše zemřelých. Spojení duše se stromem, který byl považován za sídlo démonů a duší zemřelých, má rovněž předkřesťanský animistický základ. Motiv vtělení duše do stromu nacházíme v mýtech, ve slovesném a písňovém folkloru. Často se vyskytuje představa, že strom má vlastní duši nebo že je provázán s celým životem člověka, který jeho podetnutím zahyne. Proto měl dřevorubec před kácením prosit strom za odpuštění, aby se duše nemusela v jeho pařezu dál soužit … Podle lidového podání se duše nebožtíků stěhovaly do stromů, keřů a květin, vyrostlých na hrobech, aby rozmlouvaly s příbuznými. Známá je např. tklivá pověst o Mateřídoušce, do které se vtělila duše matky a rozmlouvala se sirotky. Stromy a byliny se měly objevovat zejména na hrobech nevinně zavražděných lidí, aby prozradily zločin a žádaly jeho pomstu. Z Erbenovy Kytice známe pověst o bílé Lilii, která vyrostla na hrobě nevinné panny. V jiných českých pohádkách a pověstech se objevuje podobný motiv o Rozmarýně, která vyroste v krásnou pannu … Posmrtný osud těla a duše byl odlišný. Tělo se mělo rozpadnout – pokud nezetlelo, byl zemřelý špatným člověkem nebo se při jeho pohřbení nedodržely potřebné úkony. Nejednotné byly představy o duši: buď se zdržovala poblíž pozůstalých, časem se převtělila a spojila s Přírodou nebo pobývala na věčné blaženosti či v trestu … Přesvědčení o spojení duše a těla vedlo ke snaze je definitivně oddělit hned po smrti. Projevovalo se v negaci těla, přičemž nejúčinnějším způsobem bylo jeho spálení. Oheň nesehrával v tomto případě očistnou úlohu, jaká se mu připisovala v jiných souvislostech, ale byl účinným prostředkem k zapuzení duše. Tělo, které nezetlelo, bylo nebezpečné.“ – Narození a smrt v české lidové kultuře, Alexandra Navrátilová

„V české lidové kultuře se, obdobně jako v dalších slovanských kulturách, nachází fabulace ‚spravedlivé‘ smrti jako jediné všeobjímající spravedlnosti, měřící všem stejným dílem. K pravděpodobně nejstarší vrstvě takto epicky vyjádřených představ o smrti patří varianty kouzelných pohádek, známých pod názvem Smrt kmotřička a Ošizená smrt. První příběh pojednává o chuďasovi, který hledá pro své dítě kmotra, jenž má být tím nejspravedlivějším na světě. Poněvadž tuto podmínku nemůže splnit žádný svatý ani bůh, přijme za kmotra smrt. Ta jej (někdy i dítě) obdaří zázračnou schopností uzdravovat s výhradou, že ji nesmí použít tehdy, bude-li ona stát u hlavy nemocného. Hrdina příběhu léčením zbohatne a posléze se dostane do situace, kdy přelstí Smrt tím, že otočí postel s nemocným nohama ke Smrti. V dalším pokračování je zaveden do podzemní říše smrti-kmotry, kde je zhasnuta jeho svíce, nebo dostane možnost zachovat si život splněním určitého úkolu, který však nedodrží a vždy smrti podlehne … Vyprávění o Smrti kmotřičce vzniklo již ve středověku, ve 12.-13. století, s použitím motivů předkřesťanského původu. Jeho základní ideou je středověké pojetí smrti jako spravedlivé, neoklamatelné a v konečné podobě vždy vítězící, které bylo prostému lidu blízké a srozumitelné. Stejně tak mu byla blízká myšlenka o rovnosti všech lidí, která je v základu obou pohádkových syžetů: právě smrt v nich ztělesňuje spravedlnost, neboť na rozdíl od boha dokáže zrušit všechny sociální rozdíly. V obou příbězích musí smrt odhalit svou podstatu – nemůže být ‚polidštěna‘, ale musí vystupovat jako neodvratitelný osud, schopný spravedlivě a neúprosně ukončit životy všech lidí. Je zřejmé, že v uvedených příbězích zaznívají spodní proudy lidového kacířství, jež se tak vyrovnávaly se sociální nerovností, kterou měl bůh svatých písem připustit ve vztazích mezi lidmi na tomto světě. V lidovém podání je jen Smrt spravedlivá, jen ona může být kmotrou dítěte, to znamená obstát před mravním soudem člověka, hledajícího rovnost a spravedlnost již zde, na tomto světě. Nemusí být daleko od pravdy skutečnost, že právě v těchto příbězích personifikované smrti nacházíme autentický relikt lidového náboženství a raně křesťanských představ o spravedlnosti a rovnosti jako podstatných rozměrech lidského bytí, aktualizovaných českou reformací a heretickými proudy v 13. a 14. století.“ – Narození a smrt v české lidové kultuře, Alexandra Navrátilová

„Vztahy mezi člověkem a Přírodou vytvářely v lidských dějinách symbiózu, v níž se spojovala nízká úroveň poznání přírodních zákonitostí s tušením hlubšího smyslu a významů jednotlivých jevů pro život člověka. Nebylo se co divit, že sférou jejich autentického poznávání byl svět magie a víry, spojující přirozené (a ještě přirozeně vysvětlitelné) s nadpřirozeným do věčného koloběhu. Touha člověka být začleněn do řádu tohoto koloběhu, poznat jeho tajemství, naučit se usměrňovat jeho síly a využívat je ve vlastní prospěch propůjčovala jeho existenci náboženský rozměr. Spočíval v tom, že zpočátku ‚polidšťoval‘ přírodní síly. Christianizace přinesla zlom do převažující smyslové intimity pohanského vztahu mezi člověkem a Přírodou, neboť ta odporovala křesťanské koncepci. Podle ní Příroda nemá vlastní svébytnost – je dílem boha a působí v ní jeho vůle. Prostý člověk mohl jen stěží chápat abstraktní teologické teze křesťanské víry a přírodní síly zřejmě nadále vnímal jako reálné, mocné efektivně působit na jeho život. Lidové myšlení bylo vždy nakloněno víře, že různé děje lze ovlivnit a zvrátit přinesením oběti či jinými úkony. Této víře odpovídal i vztah k osudu a ke smrti: touha předvídat jejich příchod a potom je obelstít, přemoci nebo alespoň oddálit. V nejstarším pramenu, který podává svědectví o vztahu našich slovanských předků k ovlivnění osudu, se praví: O osudu ani nic nevědí, ani se nedomnívají, že má nějakou moc nad člověkem, nýbrž když jim smrt zblízka hrozí, buď že nemoci ztíženi jsou nebo do války jdou, slibují, že když uniknou, hned za to oběť přinesou; když vyváznou, obětují, co přislíbili, a jsou přesvědčeni, že tou obětí záchranu si zjednali. (Prokopios z Kaisareie)“ – Narození a smrt v české lidové kultuře, Alexandra Navrátilová

„Noční hlídání (strážení) zemřelého za zpěvu a modlení trvalo téměř do rána. Lze ho považovat za reziduum někdejšího bdění nad mrtvým, které bylo jedním z pohanských obyčejů, zapovídaných křesťanskou církví, jak uvádějí středověké prameny z 10. až 12. století. Hovoří se v nich o tom, že nevzdělaný lid zpívá v noci nad mrtvým ‚ďábelské‘ písně, že při něm lidé tancují, popíjejí, chechtají se, jako prý by jásali nad smrtí nebožtíkovou a přísně se zakazují smíšky, které při tom tropí. Bdění při mrtvole bylo kdysi spojeno s pitkami, zpěvy a žerty a provázeno hlučnými hrami, tancem, vyprávěním a smíchem. Bylo rozšířeno u všech Slovanů a jeho obdoby nacházíme i u jiných evropských a mimoevropských národů. U starých Čechů bylo známé jako umrlčí večer, o kterém se zmiňuje Komenský. Přesvědčení o potřebě bdít nad nebožtíkem přešlo do křesťanství, postupně se podřídilo církevní liturgii a v polovině 19. století, jak je zřejmé z pramenů, se z profánních aktivit uchovaly již jen některé zbytky, hlavně besedování a hraní karet.“ – Narození a smrt v české lidové kultuře, Alexandra Navrátilová

„Nedostatek doložených zpráv, které jsou k dispozici, nám znesnadňuje utvořit si konkrétní obraz o představě posmrtného života v předkřesťanských dobách. Staří Slované zřejmě užívali pro záhrobní svět dva pojmy, doložené v Dalimilově kronice a staročeské Alexandreidě: navú (navúe) a ráj.“ – Narození a smrt v české lidové kultuře, Alexandra Navrátilová

„Geneze pohřebního obřadu, vzájemná jednota a návaznost jeho funkcí a složek se výrazně projevovaly ve významu místa, vyhrazeného k ukládání ostatků zemřelých. K nejradikálnějším proměnám pohřebního rituálu patří nahrazení spalování, které u Slovanů představovalo původní ritus, vlastní všem indoevropským národům, pohřbíváním do Země. K této změně docházelo postupně od 5.-9. století, ve střední Evropě pravděpodobně v souvislosti s přijetím křesťanství (zvláště na Moravě), které převzalo pohřební ritus judaismu, a patrně také pod vlivem římské kultury. Podle lidového křesťanství byl vztah k uchování těla člověka motivován jeho pojetím jako schránky duše, jejichž souvztažnost je předpokladem spasení. Proto takový důraz na integritu hrobu a lidských pozůstatků. Dalším významným zásahem do starých zvyklostí, spjatých s pohřbíváním, byl přesun pohřebišť do sídlišť a zřizování stálých hřbitovů jako církví posvěcených míst k pietnímu uložení tělesných pozůstatků. Toto opatření bylo namířeno proti dosavadnímu pochovávání poblíž osad, nedaleko tekoucích vod, na zalesněných stráních a vrcholcích kopců, v polích, na křižovatkách cest a dalších místech. Udrželo se i po přijetí křesťanství, jak dosvědčují zákazy ze strany církve, ale i panovníků. Podle nařízení Břetislava I. v Hnězdenských statutech z roku 1038…Rovněž i ti, kdož se opovažují pochovávati své mrtvé v polích nebo v lesích, zaplatí arcijáhnu Vola a 300 peněz do důchodu knížecího; mrtvého však ať pochovají znova na hřbitově věřících. Obyčeje předků zapovídal i Břetislav II. v roce 1092: Mnozí pak po lesích a po polích rozličnými kouzly a zlým duchům dary mrtvé své pohřebovali. Jiní stánky pohanským obyčejem na rozcestích činili, pravíce, že by se tu duše předků aneb přátel jich z těch vycházejíce zostavovati měly aneb že by bohové pekelní časem tu svú rozkoš mívali. Ve starších způsobech pohřbívání je zjevné mytologické pojetí vztahu k mrtvým jako k blízkým bytostem, které i po smrti setrvávají v kontaktu s živými. Místa, určená k jejich pohřbení, svědčí o potřebě oddělit od sebe svět zemřelých, ale zároveň s nimi zůstávat v blízkém spojení. Potvrzuje to existenci vědomí kontinuity lidského bytí, neustálé opakování životního cyklu, na jehož počátku je zrození a na konci zánik, ale také pocit přetrvávajícího sou-bytí mrtvého s rodinou a komunitou. Proto se od nepaměti setkáváme s představou, že mrtví zůstávají i po smrti součástí lidského společenství, že jsou živým neustále nablízku, bojují po jejich boku při válečných taženích a v případě potřeby chrání jejich majetek. Souběh času živých a mrtvých radikálně překonalo až křesťanské pojetí smrti, pro věřící jako povolání k věčnému životu a ke spasení, jehož předpokladem je – vedle vykonání předepsaných rituálních úkonů – uložení nebožtíka v posvěcené půdě. Pohanská pohřebiště a pochovávání mrtvých v lesích a polích začaly nahrazovat v křesťanské době hřbitovy …“ – Narození a smrt v české lidové kultuře, Alexandra Navrátilová

„Výjimečnost hřbitova umocňovala i posvátnost jeho půdy, zřejmá zvláště ve spojení s obyčejem tzv. mezní přísahy v hrobě, kterou urovnávaly spor hranice pozemků. Šlo o staročeský právní úkon, dochovaný z dávných věků a známý i u jiných Slovanů. Svědek vstoupil do hrobu bosý, vysvlečený do košile a otočený k Východu, aby přísahal na boží umučení (tj. na krucifix). Na obnažené hlavě měl položený drn. Pokud by nepřísahal poctivě, hrob by se nad ním okamžitě zavřel, neboť křivopřísežník nebyl hoden božího světla a Země by ho měla skrýt v temném svém lůně. Je pravděpodobné, že v základu tohoto symbolického aktu (podobně jako u jiných procedur právní a soudní povahy, spjatých se Zemí), je představa všemohoucnosti Matky Země, dokládající sepětí s pohanským náboženstvím.“ – Narození a smrt v české lidové kultuře, Alexandra Navrátilová

„Od pradávna provází lidskou společnost pocit sounáležitosti s těmi, kteří opustili čas lidského bytí a vnořili se do času věčného, nepřístupného smrtelným. Z víry v posmrtný život vznikl kult zemřelých předků, široce rozšířený ve všech známých kulturách. Jeho trvání a význam výrazně iniciovala vzájemná závislost členů rodové společnosti, rodinná pouta, spoléhání se na autoritu, neomylnost a podporu starších i na osudovost přírodních sil. Fenomén kultu předků je pojímán jako jeden ze základních prvků pohanství a považován za nejdůležitější exponent tradice. Spočívá na nejstarší animistické představě o dvou světech: o světu živých s jeho zákony konečnosti a světu mrtvých, který je všudypřítomný, bez hranic v čase a prostoru, obdařený možností zasahovat kladně i záporně do světa živých. Z víry v tuto moc a z přesvědčení o ohrožení žijících se vyvinul systém komunikace s duchy mrtvých předků (mytických nebo nedávno zemřelých) prostřednictvím periodicky se opakujících obřadů a slavností, jejichž cílem bylo naklonit si je přinášením obětin. Kult předků byl křesťanským učením i církví vyvracen jako projev magie, neboť propůjčoval duchům schopnost zjevovat se a rozhodovat o způsobech zásahu do života společenství podle jejich vlastní vůle. Historické prameny nám poskytují mnohé doklady o snahách křesťanské církve přetavit tato odvěká silná pouta živých k takto pojímaným mrtvým předkům. Svědectví o tomto zápase přináší Homiliář opatovický, v němž je soustavně káráno a zakazováno ctění různých ostatků člověka, jehož svatost nebyla objektivizována, tedy schválena a dokázána křesťanskou církví: Proto se mějme na pozoru, aby se nám nestalo náboženstvím uctívání zemřelých, neboť jestliže žili ctnostně, nevyhledávají takové pocty, ale chtějí, abychom ctili toho, jehož sami uctívali a jehož milostí jednali, kdož dobře činili, a přejí si, abychom toužili býti jim v ctnostech podobni. Mají tedy být uctíváni napodobením, ne vzýváni náboženskou poctou.“ – Narození a smrt v české lidové kultuře, Alexandra Navrátilová

„Hlídání zemřelého lze považovat za reziduum někdejšího bdění nad mrtvým, které bylo jedním z pohanských obyčejů, jak uvádějí středověké prameny z 10. až 12. století a zmiňuje ho i Jan Amos Komenský. U Čechů bylo známé jako umrlčí večer (u Lužických Srbů pusty wječor), doprovázený pitkami, vyprávěním, zpěvy, hrami a tancem. V polovině 19. století se z profánních aktivit uchovaly místy již jen některé zbytky, hlavně besedování a hraní karet, jak dokládá zápis faráře Aloise Eichlera ve valašsko-kloboucké pamětní knize v olomouckém arcibiskupství z roku 1825. “ – Rituály mezních situací života, Velké dějiny zemí Koruny české – Lidová kultura, ed. Lubomír Tyllner, kolektiv autorů