Autor obrázku: Ján Vrabec
Ze zamyšlení mě vytrhlo až hrůzu nahánějící zahoukání Sovy, která se tiše a neslyšně nesla lesem na svých křídlech. Měl jsem pocit, jako by mě sledovala. Vysoké staré stromy kolem praskaly v rozdmýchaném vichru. Krajina se měnila. Buky shodily své listí a studený závan mi napověděl, že se nejspíš blíží zima. Čas na to získat poslední dřevo na zátop, ušít oděvy, aby se měl člověk v chladu a mrazu do čeho zabalit. Koloběh se stále točí. Vypráví se příběhy. Oheň v peci plápolá. Někdo byl za mnou, přede mnou, všude kolem mě. Les působil temně, šumění studánky už skoro nebylo slyšet, jak se snad všechny Větry daly do divokých her. Možná honily běsy a přízraky, které se je snažily vyvést z rovnováhy. Byla zkrátka spousta důvodů se bát, avšak já jsem strach neměl. Proč by také? Před čím? Před tajemnou a skrytou chotí Černohlava? Před smrtí? To by nemělo žádný smysl. Zapraskání. Prudce jsem se otočil, načež jsem za sebou u potoka ve stínu temných Olší uzřel postavu. Byla to postava černovlasé ženy, která vypadala překvapivě krásně. Halil ji svítivý bílý šat a v ruce držela … srp. Přišla ke mně. Usmívala se. „Opravdu si myslíš,“ pronesla tajemně, „že to nemá smysl? Víš, čeho jsem schopna? Jaké běsy povolat, aby mi sloužily?“ Uklonil jsem se. Neodpověděl jsem. Smrtka na odpověď koneckonců ani nečekala. „Ale máš pravdu,“ pokračovala, „že se tolik bát nemusíš. Kdybys však byl zlý, zjevila bych se ti v podobě zubaté příšery. V mém vzhledu se odráží nitro toho, kdo mě pozoruje.“ Najednou mi na mysl vytanul obraz zkrvavených dlouhých tesáků, obraz Zubaté. Vichr se začal pomalu uklidňovat. Zvedla se mlha. Les byl ještě tajemnější a strašidelnější než předtím. Smrtka zvedla ruku se srpem, který se zaleskl v pronikajícím nočním nebeském světle Hvězd, Měsíce a nebeských poutníků. „Zlí lidé, co nedodržují pravidla, co si zaslouží trest,“ promluvila smrtícím hlasem, „ztratí hlavu. A pokud snad přežijí, až do smrti budou blázny.“ Pronikavě se na mě podívala. Věděl jsem, že strach ničemu nepomůže, že boj i útěk naprosto postrádají smysl. Vždyť smrt dokáže být rychlejší než všechno živé, dokáže se zjevit kdekoli a kdykoli. Zasvištění jejího srpu nemá nikdo možnost postřehnout. Čáry a kouzla. Těm, kteří jí slouží, dokáže dát nesmírnou kouzelnou moc. Dokáže proměnit, zabít, přivést zpět mrtvé. Ale je to dvousečné, neboť toho, koho si přízraky k sobě přivážou, už nikdo nezachrání. Snad Smrtka by to dokázala, kdyby chtěla. Ale ona nechce. Nakonec je to každý sám za sebe. Skryté bláznovství jejích sloužících. Nikdo neunikne. Obraz tajemných víl, které pláčem zvěstují smrt, obraz lidí, které ovládá strach a bída. Smrtka se na mě dívala. Asi si užívala ten tok myšlenek, který mi proudil hlavou. Ale měla i svou neděsivou stránku, neboť dohlížela, aby přípravy na zimu proběhly v pořádku, aby lidé byli na sebe v dobách nouze přívětiví. Aby muži připravili dřevo, ženy šaty a aby děti byly hodné. Vždyť o tom jsou ty prastaré průvody smrtek a lesních mužíků. O tom, aby i v časech nouze panoval řád. Však lidé zase na jaře Smrtku ze svých vesnic vynesou, a skrze zápalný Oheň a potoční Vodu ji odešlou k očistě do jiných světů. Naopak zpět přinesou zelené ratolesti plné bujaré síly. Zima ze vsi, jaro do vsi. Smrt dokáže být děsivá a nepříjemná, smutná a netečná, ale učí nás tomu, abychom nikdy nezapomněli být takovými, jakými chceme a máme být, a to i v časech nouze, kdy by se člověk nejradši o každé sousto jídla porval se druhým. V časech, kdy je venku zima, si máme vyprávět příběhy a udržovat paměť našeho lidu živou. Máme pomocí nich správně vychovat své děti, aby byly silné, odvážné, rozumné, laskavé a důvtipné. Aby byly přímé a upřímné. Tomu nás smrt učí. Stejně jako život i ona představuje koloběh, spojení předků s potomky a potomků s předky. Známe-li sílu ukotvení v našem rodě, v Přírodě a naší krajině, pak se nemáme čeho bát. Úcta k předkům, ke krajině, ke kmeni bohů. V radosti i ve smutku nejsme bez úsudků. Skrze smrt přichází život. Skrze zdánlivou nouzi se rodí ty nejlepší nápady. „Pojď,“ pravila najednou Smrtka až překvapivě vlídně. Usmívala se, vzala mě pomalu za ruku. Mlha již pohltila vše kolem. Smrtka vykročila vpřed. Šel jsem za ní, slepě, protože les kolem byl zahalený do bílého oblaku, svítivých bílých šatů. Smrtka vykračovala přímo a odvážně, věděla přesně, kudy jde, kam kráčí. Záblesk. Samovolně jsem se pustil, načež jsem padal, jako bych skočil z vrcholu zasněžené hory. V uších mi svištělo. Pád do neznáma.
Když jsem pak konečně otevřel oči, ležel jsem opět na mechové podestýlce u lesní studánky. Byl den, teplo, přelom jara a léta. Koruny vysokých Buků se spokojeně nakláněly a skrze své zelené listy propouštěly sluneční paprsky. U chladivé čisté studánky seděla krásná víla, která si dřevěným hřebenem česala své dlouhé zlaté vlasy. Ptáci zpívali popěvky, kterými bránili své území a uzdravovali les. Spolu s nimi si zpívala i ona krásná víla. Byl jsem znovu v lese u studánky. Pocit vděčnosti a nesmírné radosti naplňoval mé srdce. Mezi studánkou a starým Dubem plápolal věčný oheň.
