Kdysi dávno zvířátka vzhlížela k Sojce, protože si myslela, že její nebesky modrá peříčka jí dodávají mocnou a dobrou léčitelskou sílu. Tehdy si ještě nikdo moc neuvědomoval, že podoba může klamat, protože většina malých a barevných ptáčků skutečně měla zvláštní sílu, kterou dodnes používáme při léčení spolu s jejich barevnými peříčky. Avšak Sojka byla jiná, její síla nepocházela z Nebes. Ráda po lesích roznášela drby a lži o ostatních. Dokonce se uchýlila i k tomu, že nenápadně vystřelila Červa do těla oběti a poté ji donutila, aby Sojce za vyléčení dala to, o co požádala. Zvířátka nevěděla, že Sojka z těla oběti vlastně vytáhne jen svou vlastní sílu, proto k ní vzhlížela jako k mocné léčitelce.
Jednoho dne Sojka létala a pomlouvala místo toho, aby střádala zásoby na zimu. Všechna znamení v Přírodě ukazovala na to, že zima bude drsná a studená. Sojka tomu však nevěnovala pozornost, na vytváření zásob žaludů a lískových oříšků neměla chuť. Naopak Veverka byla pracovitá, poctivě sbírala oříšky, aby si je uschovala na dlouhou zimu. Když k ní Sojka přiletěla, aby jí pověděla drby, Veverka odmítla: „Dnes ne, musím pilně pracovat a připravovat se na zimu.“ To Sojku naštvalo tak, že se rozhodla nenápadně vystřelit Červa do těla Veverky. Netrvalo dlouho a Veverka se začala svíjet v příšerných bolestech a volat o pomoc. Ostatní zvířátka z lesa se přišla podívat, co se děje, ale nikdo netušil jak Veverce pomoci. V tu chvíli se objevila Sojka a pravila: „Jsem mocná léčitelka, mohu tě vyléčit svým zpěvem a tancem a nemoc vysát, ale bude tě to stát většinu tvých zásob.“ Sojka se rozhodla tímto zlým úmyslem si jednoduše opatřit zásoby na zimu. Veverce bylo opravdu špatně, a proto souhlasila. Sojka tedy započala tancovat, všude se leskla její úžasně modrá peříčka, která zvířátka skutečně obdivovala. Když byli všichni zaměstnáni sledováním jejího tance, Sojka tiše vytáhla vlastní sílu z těla Veverky a v podobě Červa ji všem ukázala. „Podívej,“ řekla Sojka Veverce, „tohle určitě udělal někdo z těch, které považuješ za přátele, ale ve skutečnosti jimi nejsou. Jen žárlí na tvé zásoby jídla, a tak se rozhodli, že tě zabijí, aby je získali.“ Všichni kolem byli schopnostmi Sojky ohromeni a uznali, že si svou odměnu zaslouží.
Veverka nyní musela pracovat ještě mnohem pilněji, aby se jí povedlo opatřit dostatečné zásoby. Po asi měsíci již přišly do lesa první známky mrazu a studeného počasí. Sojka se rozhlédla kolem, ale většina ptáčků a zvířátek byla pryč. Jak se tak rozhlížela, padl její zrak na Veverku. „Ta má hodně schovaného jídla,“ pomyslila si Sojka, „prokleju ji ještě jednou a způsobím jí takovou nemoc, aby to stálo za to.“ Znovu tedy zazpívala svou zlou píseň kletby a znovu vystřelila Červa do těla Veverky, která nyní opravdu začala umírat, protože Sojka použila hodně ze své síly. Ostatní zvířátka, která ještě v lese zůstala, se rozhodla opět povolat k pomoci Sojku, protože si stále myslela, že je to mocná léčitelka. Když přiletěla, řekla Veverce: „Vidím, že jsi na tom opravdu špatně, pravděpodobně zemřeš. Mohu se tě pokusit zachránit, ale bude tě to stát mnohem více než předtím.“ Veverka souhlasila, protože bez pomoci by určitě zemřela. Tak ji tedy Sojka opět vyléčila a jako odměnu dostala všechny oříšky a žaludy, které Veverka nastřádala.
Zanedlouho však Veverka onemocněla znovu. To už bylo zvířátkům podezřelé. „Měli bychom najít jiného léčitele,“ říkala si zvířátka mezi sebou, „někoho, kdo žije daleko.“ V tu chvíli však kolem procházel Datel, který se rozhodl přezimovat v teplejším podnebí. Když spatřil Veverku, bylo mu jí velice líto a rozhodl se pomoci. Započal tedy s léčením. Zpíval, tancoval a vyklovl Červa z těla Veverky. Jeho ohnivá čepička se rozpálila. „Oheň pošle tuto nemoc tam, odkud přišla,“ promluvil Datel k Veverce, „a uvidíme, kdo tě zaklel. Červ se vrátí zpět ke svému původci, takový je prastarý zákon koloběhu.“ Když tak Datel učinil, všichni najednou uslyšeli strašlivý skřehot. Po něm následoval hlasitý pád. Jestlipak víte, kdo to spadl z vysokého stromu, na němž měl dotyčný v jehličí úkryt? Byla to pochopitelně Sojka, která onemocněla vlastní silou a v bolestech křičela. „Tady vidíš, kdo to udělal,“ řekl Datel Veverce, „byla to Sojka“. Nyní to všem ptáčkům a zvířátkům došlo. Když se obyvatelé lesa Datla zeptali, co požaduje na oplátku, on řekl, že nic. Stačilo mu, když viděl, jak je Veverka živá a zdravá. Nakonec se mu však sami rozhodli něco malého dát, aby dodrželi zákon koloběhu. A takhle to bylo již od těch nejstarších dob, proto se nenechte omámit vzhledem a slávou, ale volte si své léčitele moudře.
