„Sladké šťávy Země úsilně vzlínají a plní plody k prasknutí a vzduch vůněmi. Staré a steré a neomylné recepty se znovu a znovu naplňují a nikdy neselžou. Meruňka voní Meruňkou, Jahoda Jahodou, Chmel hořkostí, Réva ohněm a všecko Zemí, tou dobrou českou zemí, která před námi oddychuje, unášejíc jen s námahou ten prostřený stůl, z něhož vystupuje sloup vůní až do oblak.“ – Země Máchova (1932-35), V. E. Babka

Nejstarší způsoby oblékání

„Staří Slované s oblibou nosili nebarvené, režné tkaniny. Jejich základní barva byla bělavá a při nedostatečném vybílení šedá. Látky mohly být také barveny přírodními barvivy (doloženy jsou černé, hnědé a zlatavě hnědé odstíny, ovšem až z hrobových nálezů velkomoravských a jistě v barvě ovlivněné dlouhým uložením v Zemi), ale právě u nich, a zejména skvostně a pestře protkávaných textilií, je předpokládán orientální nebo byzantský původ a získávání dálkovým obchodem. Vedle hedvábí to byl také brokát, aksamit, jemně tkané průsvitné látky atd. Oděvy zhotovené z těchto materiálů nosili asi pouze příslušníci nejvyšší společenské vrstvy – nově vznikající elity na předvelkomoravských opevněných sídlištích. Poprvé zmiňuje slovanský kroj Prokopios, když pro první polovinu 6. století uvádí, že ‚někteří nemají ani košili (chiton), ani plášť, ale oblékají jen nohavice k pasu a tak se vydávají do boje proti nepřátelům‘. Jednalo se tedy o oděv bojovníků a nikoliv ten, kteří nosili zemědělci. Ostatní zprávy o slovanském oděvu jsou již mladší z 10. a 11. století, pocházejí většinou z arabských pramenů týkajících se východních Slovanů, nerozlišujících různá etnika a s nejasnými arabskými termíny.“ – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., Zdeněk Měřínský

„Svobodní muži nosili delší nestříhané vlasy a ostříhaná či vyholená hlava byla dlouho odznakem nesvobodného člověka. Až později na přelomu 9. a 10. století nás písemné prameny informují, že Moravané si vyholovali lebky na způsob starých Maďarů a spolu s nimi útočili na Bavorsko. Avaři a s nimi přišlí další nomádi se honosili splétanými copy. Zvláštní místo má u nejvyšší sociální vrstvy v úpravě hlavy onen diadém nazývaný někdy ‚péřovou korunou moravských králů‘. U Slovanů je též předpokládáno nošení vousů i knírů a různých pokrývek hlavy. Všeslovanský název klobukъ pochází z tureckého kalpak a naopak označení čapka, šapka je převzato ze středolatinského termínu cappa.“ – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., Zdeněk Měřínský

„O oděvu možno ještě dodati, že žádný dnešní kroj slovanský, třebas vypadal sebe primitivněji, nemůžeme přenésti beze všeho do starých dob a nazvati jej starým slovanským. Kroje zapadlých horských končin v Karpatech a na Balkáně zachovaly sice jednotlivosti staré: opánky, gatě a nohavice, rubáš, zástěry žen, plachetky na hlavě – ale vedle toho mají už mnoho nových částí, které do staré doby přenésti nelze. Nicméně je celkový jejich ráz starobylý, např. v západních Karpatech, a přibližně asi tak, jako tam vypadá prostý lid ve svém konopném a huněném oděvu, vypadal starý Slovan před 1 000 lety.“ – Rukověť slovanských starožitností, Lubor Niederle

Lesy, chov zvířat a nemoci

„Nejpozději ve 13. století již došlo na našem území ke změně poměru mezi lesem a bezlesím, které se označuje jako výměna konektivity. Uměle odlesněné krajiny (pole, pastviny, zahrady, louky, komunikace, umělé vodní plochy, sídla) bylo náhle více než lesa. A ten zbývající již nebyl většinou původním pralesem, neboť se v něm pásl dobytek, těžilo se dřevo, pálilo dřevěné uhlí a dehet. Ve 12. – 13. století došlo v několika mohutných kolonizačních vlnách k rozšíření a zahuštění osídlení až do poloh nad 500 m n. m. (původní bučiny a jedlobučiny), poměrně již nepříznivých pro zemědělské hospodaření. Objevují se nové typy plánovitě zakládaných sídel s pravidelnou strukturou usedlostí a plužiny a v procesu středověké agrární a technické revoluce dochází zároveň k výrazným změnám v hmotné kultuře. Souběžně se mění i sociální a právní postavení poddaných (zákupní právo). Součástí nově budovaných osad byla vrchnostenská sídla, sakrální objekty i četné výrobní a technické stavby. Odlesnění krajiny a rozloha obdělávaných pozemků dosáhlo ve vrcholném středověku v řadě regionů míry, které po skončení pozdně středověké agrární deprese již nikdy nebylo dosaženo. Rozsah vrcholně středověké kolonizace tak jednoznačně dokazuje limity ekosystému ve schopnosti ‚unést‘ intenzitu dobové zemědělské kultivace krajiny.“ – Člověk, práce a krajina, Velké dějiny zemí Koruny české – Lidová kultura, ed. Lubomír Tyllner, kolektiv autorů

„V kronikách autorů, které dnes označujeme za Kosmovy pokračovatele, píšících od 40. let 12. století až do druhé poloviny 13. století, zaznamenáváme od Kosmovy koncepce jistý posun. Dá se říct, že ve vztahu k lesu se tu prolínají dvě základní koncepce – les jako protiklad ke kulturní krajině a les jako hospodářsky využitelná půda a majetek. Zatímco Kosmas nenachází na panenskosti původní bohaté lesní krajiny nic špatného, v dílech jeho nástupců již můžeme zaznamenat negativní konotace. Pozorujeme tu jednoznačně vyjádřený protiklad cultura versus natura. Pobyt v lesích, v zoufale nekulturním prostředí, kde se dá za velkých útrap stěží přečkat několik měsíců, je vychýlením z normální situace, nutným následkem nespořádané doby bezvládí, jenž ihned po příchodu nového řádu mizí. Do divočiny se lidé uchylují na čas pouze tehdy, když kultura – pracně vybudovaný řád věcí – selže.“ – Krajiny českého středověku, Tomáš Klimek

„Pro období středověku a zejména klasickou fázi rozvoje lidové kultury od 16. století můžeme na našem území hovořit o jednoznačném přerodu lovu v myslivost, tedy v kratochvilnou aktivitu společenských elit. Myslivosti je vlastní soustavná péče o zvěř s chovatelskými prvky (budování obor a bažantnic – nejstarší jsou u nás doloženy ve 14. století –, přikrmování). Co je zvláště podstatné, myslivost byla nově vyhrazena jen privilegovaným vrstvám společnosti a volně se mohla lovit pouze tzv. škodná zvěř, jako např. Vlci. Se vznikem myslivosti souvisí i pozvolné formování specifických profesních skupin, zaměstnanců pozemkových vrchností – myslivců, lesních, revírníků či fořtů –, jejichž hmotná kultura, např. oděv a rituály, mohly do jisté míry ovlivnit kulturu lidovou a naopak. K úlohám myslivců však patřilo i ozbrojené hájení vrchnostenských lesů před pytláky. Lidové kultuře zcela cizí byly velkolepé, tzv. parforsní hony v lesních a štvanice se Psy v otevřené krajině, doprovázené složitými ceremoniály, pořádané od 17. století. Lidové vrstvy byly jednoznačně vyloučeny i z lovu zvěře pomocí cvičených dravců (sokolnictví), rozšířeného u nás od raného středověku do druhé poloviny 18. století, který je dnes mylně vydáván za součást středoevropské tradiční kultury. Venkovskému prostředí nebylo vlastní ani samoúčelné sbírání mysliveckých trofejí, např. paroží. Z hlediska duchovní kultury venkova jsou naopak podstatné rituální a magické praktiky pytláků zaručující jim např. ‚neviditelnost‘ nebo úspěch při lovu a praktiky symbolicky poškozující jejich nepřátele, myslivce.“ – Lov, sběr, rybolov a čižba, Velké dějiny zemí Koruny české – Lidová kultura, ed. Lubomír Tyllner, kolektiv autorů

„Chov hospodářských zvířat byl spíše vedlejší, doplňkovou součástí tradiční agrární kultury. Od stabilizace sídelní struktury a zejména po převládnutí trojpolního hospodaření ve vrcholném středověku trpěla živočišná výroba produkce trvalým nedostatkem píce. Výměra pastvin a luk byla ve srovnání s poli minimální. Výjimku tvořily některé vrchnostenské chovy Ovcí a oblasti rozvinutého dobytkářství a ovčáctví v horských a podhorských regionech. Dobytek poddaných byl tudíž většinou odkázán na pastvu v okrajových částech extravilánů, ladách, svažitých pozemcích. Pastvinami svého druhu byly i části lesů, kde se zejména Prasata a Krávy živily kromě trávy i žaludy a bukvicemi.“ – Tradiční agrární kultura, Velké dějiny zemí Koruny české – Lidová kultura, ed. Lubomír Tyllner, kolektiv autorů

„Přechod nemocí ze zvířat na člověka není nic nového – je s námi již od pravěku. Vznik zemědělství před cca 10 000 lety neznamenal jenom začátek bouřlivého civilizačního procesu, ale přinesl i nejeden problém. Zemědělci totiž přilákali na své pole, dvorky, do stodol a obydlí četné přenašeče chorob: klíšťata, mouchy, potkany, zdomácnělé ptáky, kteří rozšiřovali viry, bakterie, roztoče, hlísty a další parazity. Dlouhodobě mezi nejsvízelnější a krajně nebezpečná onemocnění patří virózy vyvolané arboviry. Ve střední Evropě je to nejčastěji klíšťový zánět mozkových blan (encefalitida). Je zajímavé, že závažnost této choroby stoupá směrem na východ – na Dálném východě na ní umírá každý třetí nakažený. Mezi závažná virová onemocnění patří vzteklina, jejíž léčba je i dnes značně problematická. Zemědělství podnítilo i šíření tuberkulózy, která se na člověka přenesla ze skotu, nebo chřipky od drůbeže. V tropických a subtropických oblastech lidé budováním nádrží na vodu podpořili množení komárů a much přenášejících malárii a spavou nemoc. Pravé neštovice (pravděpodobně také původně od skotu, či opic) ještě ve 20. století zahubily 300-500 miliónů lidí. Později ve středověku to byla právě velká koncentrace obyvatel ve městech a jejich kontakty, které vedly k snadnějšímu šíření infekčních chorob. Cholera, mor, tyfus, pravé neštovice, příušnice, zarděnky, spalničky, spála, lepra, záškrt, úplavice se staly postrachem městského obyvatelstva. Nejvíce obávaným a pustošícím byl mor. V roce 2018 byl mor prokázán u dvacetileté ženy ve Švédsku, která byla nalezena ve společném hrobě na lokalitě Gökhem (v hrobě bylo celkem 78 jedinců), a která zemřela před 5 500 lety. Morové epidemie v tomto období vedly pravděpodobně k poklesu populace a umožnily příchod nových migračních vln do Evropy. První v pramenech zaznamenaná epidemie moru vzplála v roce 540 v Egyptě a během několika let se rozšířila po celé tehdejší byzantské říši. Z dochovaných zpráv se dovídáme, že když epidemie vrcholila, umíralo v Konstantinopoli (dnešní Istanbul) až 10 000 obyvatel denně! Mor se pak šířil na všechny strany, takže za dalších 25 let stačil usmrtit téměř polovinu obyvatel byzantské říše. Nejhorší epidemie moru postihla celou Evropu, severní Afriku a východní Čínu ve 14. století (1346 – 1361). Její úder byl zdrcující, celkově téměř ½ obyvatelstva – například ve francouzském Avignonu přežil každý čtvrtý, v anglických městech dokonce jen každý desátý.“ – Cesty archeologie (Ústav archeologické památkové péče středních Čech)

Stavitelství, cechy a představy

„Společenské a hospodářské změny, které zasáhly vesnické prostředí ve druhé polovině 20. století, se velmi výrazně odrazily i na lidovém stavitelství. V procesu socializace, kolektivizace a mechanizace venkova po druhé světové válce ztratilo množství vesnických staveb své majitele a dosavadní funkce a postupně zaniklo. Kriminalizace nejzámožnějších venkovských vrstev vedla k nevratné destrukci kolektivních vztahů a sociálních vazeb. Nová družstevní vesnice se svou plánovanou bytovou výstavbou zásadně proměnila vesnické prostředí, kde u staveb jednoznačně převážila užitková funkce nad estetickou. Stavební uniformita pak postupně vedla ke stírání regionálních znaků vesnických staveb. V České republice i přes velké společenské změny konce 20. století zůstává dodnes chalupaření populární formou trávení volného času. Díky tomu se do dnešních dnů zachovalo mnoho cenných objektů ‚in situ‘ (na původním místě). Snaha po ekologickém a udržitelném způsobu života pak v posledních letech vrátila na scénu tradiční materiály dříve hojně využívané v původním vesnickém stavitelství. Jedná se především o stále populárnější dřevostavby či nízkoenergetické domy z hlíny a slámy.“ – Vesnické stavitelství, Velké dějiny zemí Koruny české – Lidová kultura, ed. Lubomír Tyllner, kolektiv autorů

„Ve ‚zlaté době‘ cechovního zřízení, kterou bylo v zemích Koruny české zhruba 15. až polovina 16. století, se cechy staly mocnými a na městských radách, vrchnostech i panovníkovi nezávislými politicko-ekonomickými korporacemi se značným vlivem na chod celé společnosti. Již v 16. století ovšem bylo zřejmé, že městské cechy lpící na středověkém způsobu organizace výroby se stávaly brzdou ekonomického rozvoje měst a jejich politické ambice se zároveň dostávaly do ostrého střetu se zájmy vrchností. Od 16. století se tudíž setkáváme s celou řadou pokusů o reformu a centralizaci živnostenského zákonodárství, která se na straně cechů setkávala s výrazným odporem. Ten byl ovšem většinou neúspěšný a cechy si ztrátu politické a ekonomické moci kompenzovaly posilováním aktivit symbolických. V nejrůznějších cechovních slavnostech se přitom výrazně zachovalo dědictví starších kulturních jevů … K radikální reformě živnostenské legislativy s nedozírnými následky např. pro rozvoj domácké výroby ve městech i na vesnicích přistoupila Marie Terezie roku 1776. Řemesla (resp. veškeré živnosti) byla rozdělena na živnosti policejní, komerční a svobodné, přičemž poslední z nich, celkem 40 oborů, mohly fungovat i zcela mimo zkostnatělé cechovní prostředí. Právě tyto obory se vzápětí začaly rychle rozvíjet a na venkově záhy poskytovaly obživu početným skupinám obyvatelstva.“ – Rukodělná výroba, Velké dějiny zemí Koruny české – Lidová kultura, ed. Lubomír Tyllner, kolektiv autorů

„Oficiální nositelé předkřesťanských kultů včetně kultovních center zahladili misionáři na samém prahu středověku … Bezejmenné antropomorfní idoly z archeologických nálezů a vyobrazení maskovaných postav dokládají kult předků, vegetační a plodnostní kulty, kulty živlů (země, ohně, vzduchu a vody) a další, jimž podléhala předkřesťanská agrární společenství. Kultovní praktiky, jak lze usuzovat z analogií zaznamenaných u přírodních národů, zprostředkovávali v kultovních centrech kněží jako kmenoví vůdci (odtud pozdější kníže) a v místních komunitách čarodějové, vědmy a hadači. Čarodějové rýsovali kouzelné čáry, jimiž vyvolávali démony, vědmy disponovaly věděním z léčitelství a bylinkářství, hadači a hadačky věštili osud z nebeských těles (hvězdopravci), vnějších znamení, letu ptáků (ptakopravci), z vnitřností a kůstek obětovaných zvířat apod. Znalosti extatických látek, léčivých prostředků i kouzel si tito jedinci přísně střežili a předávali je vybraným zasvěcencům. “ – Zbožnost, magie, pověra, Velké dějiny zemí Koruny české – Lidová kultura, ed. Lubomír Tyllner, kolektiv autorů

Poznámka na závěr

„V principu si jistě lze představit, že společnost řádných občanů, založená na kooperaci a občasném altruismu, bude konkurenčně úspěšnější než sousední společnosti nekooperujících sobců, vysilující se vnitřními rozbroji. Bohužel, takové uspořádání bude velmi nestabilní kvůli jedincům, kteří přijatá pravidla hry přestanou respektovat a začnou zneužívat vzájemnou loajalitu spoluobčanů, a takoví jedinci se zákonitě musejí dříve nebo později objevit. Pouze ve společnosti, kde jsou lidé ochotni si pomáhat, mohou prosperovat podvodníci; kdyby lidé nedávali peníze na povodňovou pomoc, nechodili by jiní lidé s falešnými kasičkami. Bude-li podvodníků příliš mnoho, celý systém vzájemné pomoci se samozřejmě zhroutí a vrátí k čirému egoismu, neboť občan ochotný přispívat natrefí častěji na podvodníka než na poctivce, začne si dávat pozor a přispívat přestane. Proto není divu, že jsme posedlí neustálým průzkumem sociálních vztahů, v nichž jsme se ocitli; lidé prakticky nedělají nic jiného, než že zkoumají mravy, chování a motivace svých bližních. Teprve opakujeme-li nějakou hru se známými partnery, začne se vyplácet selektivní kooperace s ostatními hráči: víme, s kým hrajeme, jak hrál minule, jak podvádí a jak může být podveden, víme, jak na něj. Lidé nežijí jen v rodinách, ale i ve větších sociálních skupinách, které mohou, ale nemusí být založeny na pokrevním příbuzenství. Schopnost se v takové skupině nějak úspěšně pohybovat je pochopitelně omezená našimi kognitivními schopnostmi – jen do určité velikosti skupiny se dokážeme orientovat, kdo je kdo (nejde tedy o počet lidí, ale o počet vztahů). Tato kognitivní skupina odpovídá zhruba 150 lidem; skupiny větší než 100–200 lidí už je potřeba nějak dále formálně hierarchicky dělit, organizovat pro ně represivní orgány (policie), zavádět formální označení (uniformy). Není náhodou, že skupina o velikosti cca 150 lidí odpovídá obvyklé skupině příjemců vánočních blahopřání, amišské farnosti, elementární vojenské jednotce ve starořímské i napoleonské armádě i za 2. světové války nebo klanu lovců-sběračů. Potřeba být o stavu této sociální sítě neustále informován byla patrně hlavním motivem pro vznik jazyka a jeho překotný vývoj. Proti vžité víře, že jazyk sloužil především k předávání informací o lovu a sběru, lze argumentovat tím, že reální lidé (a to včetně lovců a sběračů) konverzují především o společenských tématech a nepředávají si žádné instrukce (což v praxi snad ani nelze: zkuste někomu čistě jazykovými prostředky, například telefonem, vysvětlit, jak se zavazují tkaničky od bot). Reálný jazyk je především nástroj k drbání bližních. Konverzaci věnujeme asi 20 % bdělého času – a z toho nějaké dvě třetiny času věnujeme ‚společenským tématům‘, tedy drbům.“ – Proč se lidé zabíjejí: Evoluční okno do lidské duše, Jan Zrzavý