„Sladké šťávy Země úsilně vzlínají a plní plody k prasknutí a vzduch vůněmi. Staré a steré a neomylné recepty se znovu a znovu naplňují a nikdy neselžou. Meruňka voní Meruňkou, Jahoda Jahodou, Chmel hořkostí, Réva ohněm a všecko Zemí, tou dobrou českou zemí, která před námi oddychuje, unášejíc jen s námahou ten prostřený stůl, z něhož vystupuje sloup vůní až do oblak.“ – Země Máchova (1932-35), V. E. Babka

Lesy, chov zvířat a nemoci

„Nejpozději ve 13. století již došlo na našem území ke změně poměru mezi lesem a bezlesím, které se označuje jako výměna konektivity. Uměle odlesněné krajiny (pole, pastviny, zahrady, louky, komunikace, umělé vodní plochy, sídla) bylo náhle více než lesa. A ten zbývající již nebyl většinou původním pralesem, neboť se v něm pásl dobytek, těžilo se dřevo, pálilo dřevěné uhlí a dehet. Ve 12. – 13. století došlo v několika mohutných kolonizačních vlnách k rozšíření a zahuštění osídlení až do poloh nad 500 m n. m. (původní bučiny a jedlobučiny), poměrně již nepříznivých pro zemědělské hospodaření. Objevují se nové typy plánovitě zakládaných sídel s pravidelnou strukturou usedlostí a plužiny a v procesu středověké agrární a technické revoluce dochází zároveň k výrazným změnám v hmotné kultuře. Souběžně se mění i sociální a právní postavení poddaných (zákupní právo). Součástí nově budovaných osad byla vrchnostenská sídla, sakrální objekty i četné výrobní a technické stavby. Odlesnění krajiny a rozloha obdělávaných pozemků dosáhlo ve vrcholném středověku v řadě regionů míry, které po skončení pozdně středověké agrární deprese již nikdy nebylo dosaženo. Rozsah vrcholně středověké kolonizace tak jednoznačně dokazuje limity ekosystému ve schopnosti ‚unést‘ intenzitu dobové zemědělské kultivace krajiny.“ – Člověk, práce a krajina, Velké dějiny zemí Koruny české – Lidová kultura, ed. Lubomír Tyllner, kolektiv autorů

„V kronikách autorů, které dnes označujeme za Kosmovy pokračovatele, píšících od 40. let 12. století až do druhé poloviny 13. století, zaznamenáváme od Kosmovy koncepce jistý posun. Dá se říct, že ve vztahu k lesu se tu prolínají dvě základní koncepce – les jako protiklad ke kulturní krajině a les jako hospodářsky využitelná půda a majetek. Zatímco Kosmas nenachází na panenskosti původní bohaté lesní krajiny nic špatného, v dílech jeho nástupců již můžeme zaznamenat negativní konotace. Pozorujeme tu jednoznačně vyjádřený protiklad cultura versus natura. Pobyt v lesích, v zoufale nekulturním prostředí, kde se dá za velkých útrap stěží přečkat několik měsíců, je vychýlením z normální situace, nutným následkem nespořádané doby bezvládí, jenž ihned po příchodu nového řádu mizí. Do divočiny se lidé uchylují na čas pouze tehdy, když kultura – pracně vybudovaný řád věcí – selže.“ – Krajiny českého středověku, Tomáš Klimek

„Pro období středověku a zejména klasickou fázi rozvoje lidové kultury od 16. století můžeme na našem území hovořit o jednoznačném přerodu lovu v myslivost, tedy v kratochvilnou aktivitu společenských elit. Myslivosti je vlastní soustavná péče o zvěř s chovatelskými prvky (budování obor a bažantnic – nejstarší jsou u nás doloženy ve 14. století –, přikrmování). Co je zvláště podstatné, myslivost byla nově vyhrazena jen privilegovaným vrstvám společnosti a volně se mohla lovit pouze tzv. škodná zvěř, jako např. Vlci. Se vznikem myslivosti souvisí i pozvolné formování specifických profesních skupin, zaměstnanců pozemkových vrchností – myslivců, lesních, revírníků či fořtů –, jejichž hmotná kultura, např. oděv a rituály, mohly do jisté míry ovlivnit kulturu lidovou a naopak. K úlohám myslivců však patřilo i ozbrojené hájení vrchnostenských lesů před pytláky. Lidové kultuře zcela cizí byly velkolepé, tzv. parforsní hony v lesních a štvanice se Psy v otevřené krajině, doprovázené složitými ceremoniály, pořádané od 17. století. Lidové vrstvy byly jednoznačně vyloučeny i z lovu zvěře pomocí cvičených dravců (sokolnictví), rozšířeného u nás od raného středověku do druhé poloviny 18. století, který je dnes mylně vydáván za součást středoevropské tradiční kultury. Venkovskému prostředí nebylo vlastní ani samoúčelné sbírání mysliveckých trofejí, např. paroží. Z hlediska duchovní kultury venkova jsou naopak podstatné rituální a magické praktiky pytláků zaručující jim např. ‚neviditelnost‘ nebo úspěch při lovu a praktiky symbolicky poškozující jejich nepřátele, myslivce.“ – Lov, sběr, rybolov a čižba, Velké dějiny zemí Koruny české – Lidová kultura, ed. Lubomír Tyllner, kolektiv autorů

„Chov hospodářských zvířat byl spíše vedlejší, doplňkovou součástí tradiční agrární kultury. Od stabilizace sídelní struktury a zejména po převládnutí trojpolního hospodaření ve vrcholném středověku trpěla živočišná výroba produkce trvalým nedostatkem píce. Výměra pastvin a luk byla ve srovnání s poli minimální. Výjimku tvořily některé vrchnostenské chovy Ovcí a oblasti rozvinutého dobytkářství a ovčáctví v horských a podhorských regionech. Dobytek poddaných byl tudíž většinou odkázán na pastvu v okrajových částech extravilánů, ladách, svažitých pozemcích. Pastvinami svého druhu byly i části lesů, kde se zejména Prasata a Krávy živily kromě trávy i žaludy a bukvicemi.“ – Tradiční agrární kultura, Velké dějiny zemí Koruny české – Lidová kultura, ed. Lubomír Tyllner, kolektiv autorů

„Přechod nemocí ze zvířat na člověka není nic nového – je s námi již od pravěku. Vznik zemědělství před cca 10 000 lety neznamenal jenom začátek bouřlivého civilizačního procesu, ale přinesl i nejeden problém. Zemědělci totiž přilákali na své pole, dvorky, do stodol a obydlí četné přenašeče chorob: klíšťata, mouchy, potkany, zdomácnělé ptáky, kteří rozšiřovali viry, bakterie, roztoče, hlísty a další parazity. Dlouhodobě mezi nejsvízelnější a krajně nebezpečná onemocnění patří virózy vyvolané arboviry. Ve střední Evropě je to nejčastěji klíšťový zánět mozkových blan (encefalitida). Je zajímavé, že závažnost této choroby stoupá směrem na východ – na Dálném východě na ní umírá každý třetí nakažený. Mezi závažná virová onemocnění patří vzteklina, jejíž léčba je i dnes značně problematická. Zemědělství podnítilo i šíření tuberkulózy, která se na člověka přenesla ze skotu, nebo chřipky od drůbeže. V tropických a subtropických oblastech lidé budováním nádrží na vodu podpořili množení komárů a much přenášejících malárii a spavou nemoc. Pravé neštovice (pravděpodobně také původně od skotu, či opic) ještě ve 20. století zahubily 300-500 miliónů lidí. Později ve středověku to byla právě velká koncentrace obyvatel ve městech a jejich kontakty, které vedly k snadnějšímu šíření infekčních chorob. Cholera, mor, tyfus, pravé neštovice, příušnice, zarděnky, spalničky, spála, lepra, záškrt, úplavice se staly postrachem městského obyvatelstva. Nejvíce obávaným a pustošícím byl mor. V roce 2018 byl mor prokázán u dvacetileté ženy ve Švédsku, která byla nalezena ve společném hrobě na lokalitě Gökhem (v hrobě bylo celkem 78 jedinců), a která zemřela před 5 500 lety. Morové epidemie v tomto období vedly pravděpodobně k poklesu populace a umožnily příchod nových migračních vln do Evropy. První v pramenech zaznamenaná epidemie moru vzplála v roce 540 v Egyptě a během několika let se rozšířila po celé tehdejší byzantské říši. Z dochovaných zpráv se dovídáme, že když epidemie vrcholila, umíralo v Konstantinopoli (dnešní Istanbul) až 10 000 obyvatel denně! Mor se pak šířil na všechny strany, takže za dalších 25 let stačil usmrtit téměř polovinu obyvatel byzantské říše. Nejhorší epidemie moru postihla celou Evropu, severní Afriku a východní Čínu ve 14. století (1346 – 1361). Její úder byl zdrcující, celkově téměř ½ obyvatelstva – například ve francouzském Avignonu přežil každý čtvrtý, v anglických městech dokonce jen každý desátý.“ – Cesty archeologie (Ústav archeologické památkové péče středních Čech)

Stavitelství, cechy a představy

„Společenské a hospodářské změny, které zasáhly vesnické prostředí ve druhé polovině 20. století, se velmi výrazně odrazily i na lidovém stavitelství. V procesu socializace, kolektivizace a mechanizace venkova po druhé světové válce ztratilo množství vesnických staveb své majitele a dosavadní funkce a postupně zaniklo. Kriminalizace nejzámožnějších venkovských vrstev vedla k nevratné destrukci kolektivních vztahů a sociálních vazeb. Nová družstevní vesnice se svou plánovanou bytovou výstavbou zásadně proměnila vesnické prostředí, kde u staveb jednoznačně převážila užitková funkce nad estetickou. Stavební uniformita pak postupně vedla ke stírání regionálních znaků vesnických staveb. V České republice i přes velké společenské změny konce 20. století zůstává dodnes chalupaření populární formou trávení volného času. Díky tomu se do dnešních dnů zachovalo mnoho cenných objektů ‚in situ‘ (na původním místě). Snaha po ekologickém a udržitelném způsobu života pak v posledních letech vrátila na scénu tradiční materiály dříve hojně využívané v původním vesnickém stavitelství. Jedná se především o stále populárnější dřevostavby či nízkoenergetické domy z hlíny a slámy.“ – Vesnické stavitelství, Velké dějiny zemí Koruny české – Lidová kultura, ed. Lubomír Tyllner, kolektiv autorů

„Ve ‚zlaté době‘ cechovního zřízení, kterou bylo v zemích Koruny české zhruba 15. až polovina 16. století, se cechy staly mocnými a na městských radách, vrchnostech i panovníkovi nezávislými politicko-ekonomickými korporacemi se značným vlivem na chod celé společnosti. Již v 16. století ovšem bylo zřejmé, že městské cechy lpící na středověkém způsobu organizace výroby se stávaly brzdou ekonomického rozvoje měst a jejich politické ambice se zároveň dostávaly do ostrého střetu se zájmy vrchností. Od 16. století se tudíž setkáváme s celou řadou pokusů o reformu a centralizaci živnostenského zákonodárství, která se na straně cechů setkávala s výrazným odporem. Ten byl ovšem většinou neúspěšný a cechy si ztrátu politické a ekonomické moci kompenzovaly posilováním aktivit symbolických. V nejrůznějších cechovních slavnostech se přitom výrazně zachovalo dědictví starších kulturních jevů … K radikální reformě živnostenské legislativy s nedozírnými následky např. pro rozvoj domácké výroby ve městech i na vesnicích přistoupila Marie Terezie roku 1776. Řemesla (resp. veškeré živnosti) byla rozdělena na živnosti policejní, komerční a svobodné, přičemž poslední z nich, celkem 40 oborů, mohly fungovat i zcela mimo zkostnatělé cechovní prostředí. Právě tyto obory se vzápětí začaly rychle rozvíjet a na venkově záhy poskytovaly obživu početným skupinám obyvatelstva.“ – Rukodělná výroba, Velké dějiny zemí Koruny české – Lidová kultura, ed. Lubomír Tyllner, kolektiv autorů

„Oficiální nositelé předkřesťanských kultů včetně kultovních center zahladili misionáři na samém prahu středověku … Bezejmenné antropomorfní idoly z archeologických nálezů a vyobrazení maskovaných postav dokládají kult předků, vegetační a plodnostní kulty, kulty živlů (země, ohně, vzduchu a vody) a další, jimž podléhala předkřesťanská agrární společenství. Kultovní praktiky, jak lze usuzovat z analogií zaznamenaných u přírodních národů, zprostředkovávali v kultovních centrech kněží jako kmenoví vůdci (odtud pozdější kníže) a v místních komunitách čarodějové, vědmy a hadači. Čarodějové rýsovali kouzelné čáry, jimiž vyvolávali démony, vědmy disponovaly věděním z léčitelství a bylinkářství, hadači a hadačky věštili osud z nebeských těles (hvězdopravci), vnějších znamení, letu ptáků (ptakopravci), z vnitřností a kůstek obětovaných zvířat apod. Znalosti extatických látek, léčivých prostředků i kouzel si tito jedinci přísně střežili a předávali je vybraným zasvěcencům. “ – Zbožnost, magie, pověra, Velké dějiny zemí Koruny české – Lidová kultura, ed. Lubomír Tyllner, kolektiv autorů