„Nemáme s vámi nic společného. Otcovských zákonů se nevzdáme, jsme spokojeni se svým náboženstvím. U křesťanů jsou zloději, jsou lotři, kteří lámou nohy a oslepují. Křesťan vůči křesťanu se dopouští všech druhů zločinů i msty. Pryč s takovým náboženstvím!“ – obyvatelé Štětína, životopis Oty Bamberského podle Herborda, 12. století
Stara liška – z Lužice (ze sbírky Serbske ludowe bajki, sesbíral Jan Meškank)
Stara liška ležeše raz w swojej jamje a mysleše na to, kak z njej ke kóncej dźe, a tež na to, kak je čas žiwjenja ludźom wulku škodu načinjała a sej tak poprawom chłostanje zasłužiła. Dokelž bě něšto zasłyšała, zo so ludźo po wěstych časach polěpšuja a swoje hrěchi wuznawaja, chcyše to tež činić. Tuž dźeše do wsy, hdźež so runje farar na swojej zahrodźe přechodźowaše.
K njemu wona přistupi a wupowěda swoju próstwu. Farar, kiž so runje tak wo swoje kokoše boješe kaž burja, běše wjesoły a pokoješe ju: „Te hrěchi so ći wodaja, jeli so jich dobrowólnje wuznaješ.“ A wonaj sydnyštaj so pod wulku lipu. A nět słyšeše dobry farar hrozne hrěchi, kotrež bě liška skućiła. Mało jich njeběše. Potom farar praješe: „Ty sy swoje žiwjenje jara hroznje přečiniła a čas je, zo so polěpšiš. Tuž dale njehrěš, ale wjedź pokorne žiwjenje. Kury, husy a kački, te njejsu za tebje.“
Tole zezda so starej lišce chětro wobćežne. Tola pak slubi, zo budźe to přeco kruće dźeržeć a dźěše swoju stronu. Chwilu wona swoje slubjenje woprawdźe dźeržeše. Bórze pak započa so jeje žołdk hroznje křiwić, přetož kurjace mjaso je tola lěpše hač myšace.
Tuž wobzamkny, zo hišće raz kradnyć póńdźe. Zo pak ju njebychu lepili, wobleče sej dołhi kabat, kaž jón mniša noša. Po puću hladaše ponižnje na zemju a spěwaše štučki na róžkach a při płotach, zo bychu ju ludźo a kokoše widźeli. Jako so tam a sem druhe liški přiwačowachu, tak powuči je stara liška, kajki wulki hrěch to je, hdyž wone kurjace mjaso žeru. Dwójce za tydźeń dźěše do małeje kerčiny za wsu a wróći so zaso a spěwaše kaž prjedy.
Přez tajke činjenje dóstachu kokoše k njej dowěru a powědachu to tež druhej pjeriznje. Liška pak je napominaše, zo njesmědźa tež wjace ze swojim hrjebanjom na polach a zahrodach ludźom telko škody načinić, ale zo dyrbja z tym spokojom być, štož so jim sypnje. Jeja dyrbja tež jenož do prawych hnězdow njesć a nic do kutow.
Kurky wšak to wědźachu, zo so z tym kóždy dźeń přehrěša, tuž so liški prašachu, što dyrbjeli nět činić. Wona jim wotmołwi: „Polěpšić so dyrbiće a pilnje štučki spěwać a to najlěpje w mojej kerčinje. Tam móže kóždy dźeń jedna ke mni přińć, ja chcu ju spěwać nawučić.“ A tak so sta. Liška běše jara wjesoła, dokelž móžeše nět dźeń wote dnja swoju kokošku zežrać.
