Jakákoli podobnost s historickými či současnými postavami, událostmi a oblastmi je čistě náhodná. 😛
Pod vysokým Dubem, na vrcholu kopce,
velmoži u ohně volí své zástupce:
pro doby stálého míru Stojmíra vladyku,
pro čas prudkých vojů Bořivoje vojvodu.
Pak se však české řeky rozvodní,
v zemi té Svatopluk již běsní,
porazí schopného Bořivoje,
v řetězech ho k sobě odvede.
Král chce, aby Bořivoj podlehl,
aby zemi od něj dostal a jí vládl,
nechá Bořivoje hladovět,
mučí ho bez výčitek.
Bořivoj je věrný svému lidu,
avšak do dob, kdy král praví mu:
„Bojem a novým náboženstvím,
získáš zemi pro sebe, ti pravím,
tví potomci budou vládnout,
řeči jiných moci utnout,
trojitým bohem posvěcení,
nikdo svrhnouti je nesmí.
Plno jídla, zlata, stříbra,
vše zařídí boj a víra,
má podmínka je jen jedna:
tvá družina musí býti věrná
mně a mojí rodině,
tak se dohodneme jedině.“
Bořivoj ihned souhlasí,
pak se vrátí s velkou mocí.
Všude jezdí, drancuje,
zemi tu uchvacuje.
Rada opět zasedne,
útlak snášet odmítne,
nechce vládu pomatenou,
nový zákon hned odmítnou:
Jed v srdci Bořivoje,
náboženství kříže,
vláda prý božská,
ach, běda!
Stojmíra pak poprosí,
ať Bořivoje usměrní,
ať pak vrátí zemi, vládu,
zpět českému lidu.
Nechť příběhy dávné,
od počátků tradované,
znovu vejdou do srdcí,
zmizí pak vládcové mrzcí.
„Už málem nezůstalo nic,
lidé z Beovinidis!“
Hle – došlo k převratu,
lid se modlil o slunovratu,
Slunce rukou Stojmíra
moc Bořivoje stírá.
Avšak ten uprchne pryč,
ke králi, všem žalujíc,
na Stojmíra, radu starších,
na nepokoj ve všech zemích.
Obdařen pak novým vojskem,
a od divných kněží jedem,
znovu dobije tu zem,
starší spoutá okovem.
Dějiny potom pějí chválu
na Bořivoje, jeho vládu,
Stojmíra pak pomlouvají,
vlastenectví upírají.
