Stopy Keltů u našich předků

„Podnětná je ovšem pro myšlení dnešní doby také specifická keltská interpretace reality, keltské vnímání světa jako něčeho měnícího se, nefixovaného. Výše jsme vzpomněli příběh o tom, jak se Brennos smál řeckým sochám v Delfách, protože bohové přece nemohou být zafixováni do jedné podoby, a také jsme vzpomněli zmínky z rozhovoru keltských poslů s Alexandrem Velikým na Dunaji, že se totiž Keltové obávají pouze toho, že jim nebe spadne na hlavu … Svět nebyl podle keltského vnímání pevně daným stabilním systémem, mohl se měnit – a také se neustále měnil. Keltské ornamenty připomenou proudění vody v řekách a potocích, tok plynů v trubici, trikvetra a jim podobné čtyřramenné útvary – spirálový chaos, známý z okamžiků po oplodnění vajíčka u zvířat i u lidského zárodku, ale také z teorie o velkém třesku v počáteční fázi vesmíru. Keltská percepce vnímala svět spíše jako něco, co se stává, vzniká, mění …“ – Keltové našich zemí v evropském kontextu, Jan Bouzek

Každý z nás má mezi svými předky po krajině, krvi a zvycích různé národy a zajímavé jedince, kteří v nás zanechali své stopy. Mezi takové předky jistě patří i tajemná kulturní a jazyková skupina označovaná jako Keltové, jejíž pravlast leží i na našem území. Pojďme se nyní společně ve stručnosti podívat na to, jak k nám tito dávní lidé vlastně zapadají a jak s námi souvisejí. Úvodem je třeba poznamenat, že zvyky, jazyk, kultura, archeologické „kultury“ (hmotné předměty, nádoby, hroby apod.) a antropologická či genetická bádání se přímo nepřekrývají, tedy například dva jedinci mluvící stejným jazykem mohou patřit k různým archeologickým „kulturám“.

„Situace, kdy jména keltských kmenů potkáváme zároveň na více místech, jsou přitom spíše pravidlem než výjimkou, a ne vždy je možné nebo nutné je vysvětlit migrací. Právě v případě Bójů je dobré si připomenout i etymologii tohoto jména, která je vysvětlována ve smyslu buď ‚válečníci‘, nebo ‚chovatelé dobytka‘. Ať už platí kterákoliv z těchto dvou variant, nezávislé objevení tohoto etnonyma na dvou místech najednou je zcela pravděpodobné.“ – Střední Evropa na prahu historie – Keltové v písemných pramenech, Jan Kysela; z publikace Keltové: Čechy v 8. až 1. století před Kristem, kolektiv autorů

Abychom mohli určit souvislost (některých) keltských kmenů s námi, je potřeba si uvědomit, odkud většina z nás v průměru pochází, tj. jací naši předkové se na nás nejvíce podepsali z hlediska zvyků (jazyk, kultura), krve a krajiny. Po jazykové stránce jakožto Češi patříme do slovanské, a ještě dále do minulosti do tzv. baltoslovanské větve indoevropských jazyků. Baltoslovanská větev je prastará a předpokládá se, že k jejímu rozdělení na menší větve došlo kolem roku 1 400 př. n. l. (glottochronologie; viz práce P. Novotné a V. Blažka) Po genetické stránce většina z nás souvisí s tou haploskupinou Y chromozomu (tj. linie po otci; toto má vypovídací hodnotu pouze v průměru na určitém území, kde se vyskytuje více podobných lidí, nelze podle toho odvozovat vzhled ani jiné dispozice jedince mimo kontext), která se do střední Evropy dostala v mladší době kamenné s archeologickou „kulturou“ se šňůrovou keramikou (nález v německém Esperstedtu) a přetrvávala přes dobu bronzovou i v „kultuře“ lužické (nález z Halberstadtu) a patrně i v „kulturách“ pomořanské, przeworské a ostatních v této oblasti. Ty postupem času souvisely s různými národy, které do nich zároveň patřily, a u většiny z těchto národů ani nevíme, jak se nazývaly. Je pravděpodobné, že některé z těchto národů mluvily baltoslovanským jazykem (podle pojmenování řek apod.) a vliv okolních národů včetně keltských kmenů se pravděpodobně neomezoval pouze na hmotné předměty, ale působil třeba i na zvyky, příběhy a výpůjčky ze slovní zásoby jazyka. Možné je, že mezi takový baltoslovanský národ patřili antickými autoři zmiňování středoevropští Venedové, tj. Venedi (Tacitus), Vouenedai (Ptolemaios), Venethi (Jordanes), kteří jsou tak odlišení od adriatických Venetů (Jordanes: Veneti), podle nichž se jmenuje například město Benátky. Dalším takovým baltoslovanským kmenem mohli být Prokopiem z Kaisareie zmiňovaní východoevropští Sporové. Tyto kmeny mohly potom dát základ k postupnému vývoji „Slovanů“ a slovanského jazyka, nicméně o této době toho mnoho nevíme. Ještě dále jde americký historik Florin Curta, který v uskupení „Slovanů“ vidí důsledek sjednocení a kulturního „uvědomění“ na hranicích východořímské říše, proti které se na základě společných zájmů a zvyků sjednotily různé kmeny v jeden národ. Podobná zamyšlení lze nalézt v knize Neslované o počátcích Slovanů, kterou editoval polský profesor Przemysław Urbańczyk a jejímž cílem je vymanit středoevropskou archeologii z „lokálních optim“, ve kterých se v tomto tématu zasekla. Průběžný vznik národů v rámci celkového vývoje není nic neobvyklého, což můžeme pozorovat na příkladu Bulharů, kteří vznikli smíšením a vzájemnou podporou proti společnému nepříteli z (především) balkánských Slovanů a turkotatarských Prabulharů, či ještě více na příkladu Rusů, kteří vznikli smíšením některých kmenů východních Slovanů, severských Varjagů včele s Rurikovci, asi alanských a později poslovanštěných Antů, Sarmatů, Baltů, Chazarů, některých Ugrofinů (stopy po těchto spojeních lze možná pozorovat v příbězích i ve Vladimírově panteonu) a dalších, a to pod názvem pravděpodobně pocházejícím z místního geografického označení (k tomu viz Stěhování národů a východ Evropy od J. Bednaříkové, A. Homoly a Z. Měřínského). Jednotlivé slovanské kmeny pak na daných územích vytvořily souvislé celky a daly tak základ dnešním národům, v případě nás Čechům (ve starých kronikách zvaní třeba Beovinidi atd.). Tímto jsme se vlastně dostali k tomu, odkud pochází nejsilnější větev našich předků.

„Je dobré si uvědomit, že Caesar byl sice přímým účastníkem událostí, které popisuje, jeho dílo však není historické pojednání nebo román, ale propaganda manipulativního politika; že Livius či Plinius sice pocházeli z keltské severní Itálie, oba se však narodili už do hluboce romanizovaného prostředí a především spíše než spisovateli byli oba grafomany s omezeným kritickým myšlením; že Strabónovým cílem nebylo zachytit obraz střední Evropy na přelomu letopočtu, ale shrnout do jednoho díla veškeré dostupné znalosti o světové geografii.“ – Střední Evropa na prahu historie – Keltové v písemných pramenech, Jan Kysela; z publikace Keltové: Čechy v 8. až 1. století před Kristem, kolektiv autorů

Rekonstrukce obličeje muže z lebky
nalezené na oppidu Závist;
z výstavy „Keltové“ v Národním muzeu

Ať už navštívíte oppidum (hradištní město) Závist, Stradonice, Nasavrky, vrch Velíz nebo nespočet hradišť, mohylových pohřebišť a sídlišť, kde keltské kmeny zanechaly své stopy v krajině, určitě se nebudete moct zbavit dojmu, že tu v minulosti přebývala mocná a rozlehlá společnost. A není divu. Když se podíváme na nálezy z archeologických „kultur“ zvaných halštatská (7. – 5. století př. n. l.; doba železná) a z ní vycházející laténská (5. století př. n. l. – přelom letopočtu), najdeme bronzové i zlaté nákrčníky, zdobené skleněné náramky, vozy, nádoby s reliéfy apod. Obě tyto „kultury“ jsou tradičně s keltskými kmeny a jejich kulturou spojovány. Jejich hmotný vliv je patrný právě i na část „kultury“ lužické, a ještě více przeworské. Lze se samozřejmě domnívat, že vzájemný vliv už vzhledem k územní blízkosti nespočíval pouze v inspiraci pro tvorbu předmětů či jejich dovoz, ale také ve zvycích, v příbězích, ve slovní zásobě a ve vzájemném míšení. Co se týče jazyka, většina keltských kmenů pravděpodobně mluvila nějakým keltským jazykem (bez ohledu na stupeň ovlivnění jinými indoevropskými i neindoevropskými jazyky), které všechny spadají do keltské větve indoevropských jazyků a Keltové tak sdílí původ se všemi Indoevropany včetně Baltoslovanů. Mnohá keltská slova pak vzájemnými styky pronikla i do předchůdců dnešních slovanských jazyků – z přímých výpůjček uveďme slovo kráva či krov, načež se rovněž uvažuje o slovu kůň (možná skrze prostředníka; k tomu viz Český etymologický slovník od Jiřího Rejzka). Poměrně slušný počet keltských přímo přejatých slov obsahuje francouzština, naopak angličtina skoro žádné, byť se její nositelé setkali s vyspělou ostrovní keltskou kulturou (viz Keltové – mýtus a realita, ed. profesor Stefan Zimmer). Co se týče vlivu na zvyky a třeba i na náboženství, tam už je skutečnost složitější. Jde totiž o to, že se od dob Pavla Josefa Šafaříka poukazuje na to, že jsou původní náboženské zvyky západních Slovanů poněkud odlišné od zvyků Slovanů na jiných územích. Především se jedná o vícehlavé božské sochy, silný kult koně a v případě Polabských Slovanů o hierarchické složení kněžstva. Paní profesorka Libuše Hrabová (více o Polabských Slovanech viz její kniha Stopy zapomenutého lidu), polská archeoložka Janina Rosen-Przeworska, doktor Michal Téra a doktor Zdeněk Váňa poukazují na různé možnosti keltského vlivu, neboť zmíněné západoslovanské náboženské atributy jsou u Keltů doloženy, navíc podezření vzbuzují i neobvyklá jména svatyň jako Rethra či Arkona. Prvně zmiňovaná autorka uvažuje o migraci galského obyvatelstva v období tzv. galských válek směrem na východ, zatímco druhá uvažuje o přímém vlivu středoevropských Keltů (v tom případě nejspíše na předslovanský kmen Venedů/Vinidů). Nic z toho však nelze přímo dokázat. Mezi nejznámější keltské kmeny nacházející se na našem území patří jednoznačně Bójové a po nich Volkové (jejich pojmenování se přeneslo skrze hlavně germánské jazyky na rumunské Valachy a na britský Wales). Název Bójů se přenesl na celé území Čech a v 10. století tak byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennetos v De administrando imperio mohl psát o kmenech Srbů a Chorvatů, kteří pochází ze severu z místa, které oni sami nazývají Bójka (Báixi). Ovšem už o století dříve se například pro slovanské obyvatele Čech používalo výše uvedené označení Beovinidi (viz Historia Langobardorum codicis Gothani). O kus dál na jih od našeho území pak v keltských dobách sídlily kmenové svazy Noriků a Vindeliků. Keltské kmeny v naší krajině zanechaly veliké stopy a z různých výstav a množství nálezů můžete mít dojem, že na území snad každé současné vesnice se hluboko pod zemským povrchem nachází keltské poklady, nádoby a zbraně.

„Bójové a Skordiskové byli dostatečně silní na to, aby v pozdním druhém století před naším letopočtem odrazili Kimbry a další severní skupiny na západ, nicméně stále neodbytnější germánský tlak krátce poté způsobil velké přeuspořádání obyvatel střední Evropy.“ – The Early Germans, Malcolm Todd

„Keltské skupiny překročily Karpaty v časném třetím století před naším letopočtem a přesunuly se až do údolí Dněstru v dnešní Ukrajině. Laténské předměty v těchto místech mají daleko od vzácných, zvláště v údolí Dněstru a později podél Dněpru. Předně jde o skvělé válečné vybavení, zvláště o meče a bronzové přílby v knížecích hrobech, nicméně skromnější předměty jako brože a jehlice také naznačují všeobecně rozšířený vliv keltských řemeslníků. Kolem prvního století před naším letopočtem je tento kulturní vliv značně rozředěný, ale přesto úplně nevymizel. Tehdy se už nicméně zřetelná keltská totožnost vytrácí v prolínajícím se pohyblivém i usazeném obyvatelstvu jihovýchodní Evropy.“ – The Early Germans, Malcolm Todd

Kultura keltských kmenů se pozvolna přenášela Evropou až k Britským ostrovům, kde splynula s kulturou původních obyvatel a společně tak vytvořila ostrovní keltské zvyky a jazyky – které po mnohých strastech přežily dodnes. Díky ostrovní keltské poměrně rozvinuté společnosti se nám zachovaly pozdější záznamy příběhů (především irská a velšská mytologie), zvyků, slavností (nejznámější gaelské slavnosti jsou Imbolg (čtěte „imolg“), Bealtaine (čtěte „bjaltyne“), Lughnasadh (čtěte „lúnasa“) a Samhain (čtěte „sau-in“)) a zákonů (viz irské Brehonské právo). Na rozsáhlých územích západní Evropy se galské a jiné kmeny smísily s příchozím románským obyvatelstvem a jejich jedinečná kultura tak zanikla (podobně to platí o keltských kmenech na různých místech Evropy včetně území dnešního Turecka). Nicméně Keltové stále představují zajímavou a tajemnou větev našich předků.

„U [„keltských“] laténských populačních skupin z jihozápadního okraje Prahy (pohřebiště Praha-Ruzyně a Praha-Jinonice) se průměrná kazivost [zubů] pohybovala kolem 50 %. Při porovnání se současnou populací, u které zcela určitě došlo ke zlepšení ústní hygieny, je toto procento překvapivě nízké a jedno z nabízejících se vysvětlení by mohlo znamenat neznalost rafinovaného cukru, další potom vyšší konzumaci vitamínů v syrových rostlinných produktech.“ – Svědectví pohřebišť z pohledu antropologie, M. Dobisíková, P. Stránská, P. Velemínský; z publikace Keltové: Čechy v 8. až 1. století před Kristem, kolektiv autorů

Závěrem následuje překlad gaelské básně o irské řece Odře, která byla zapsána ve 14. století a která tvoří součást tzv. Dindsenchas neboli pověstí vztahujících se k určitým místům v krajině. Dějově báseň připomíná příběhy z Ovidiových Proměn a podobně se dá i vykládat. Snad se vám tento náhled do ostrovní keltské kultury bude líbit.

Dále si můžete přečíst úryvek: Smutný příběh keltského podmokelského pokladu.
K dalšímu čtení viz Doporučené knihy.