„13. února roku 921 zavládl na Pražském hradě smutek – po šesti letech vlády a ve věku pouhých třiatřiceti let opustil pozemský svět kníže Vratislav, toho jména první. Zůstala po něm vdova Drahomíra a minimálně dva synové. Ani jeden z nich však ještě vzhledem k věku nebyl mocen usednout na knížecí stolec; staršímu Václavovi bylo snad kolem třinácti, Boleslav byl ještě asi o šest let mladší. Vlády se proto, v zastoupení svého staršího syna, ujala kněžna Drahomíra. Vnitřní česká politika se ale právě v této době zase jednou ocitla ve vleku zahraničních událostí; saský král Jindřich Ptáčník si podrobil Bavorsko a dávní rivalové navázali alespoň formální spojenectví. Jenže Bavorsko bylo již od roku 895 spojencem Přemyslovců, významné postavení na přemyslovském dvoře zastával archipresbyter Pavel, vybraný řezenským biskupem Tutem jako jeho zástupce v ústředním českém knížectví. Se Saskem nespojovaly přemyslovský dvůr žádné závazky, šlo naopak o nejnebezpečnějšího souseda, likvidujícího postupně severní slovanské kmeny, z nich tradičně pocházely manželky českých vládců – s jistotou Drahomíra a nejspíš i Ludmila. Kněžna Ludmila, matka zesnulého knížete Vratislava, se knězem Pavlem patrně nechala přesvědčit o správnosti postupu bavorského vévody Arnulfa, který se před hradbami Řezna poddal Jindřichovi. Ludmilino lpění na probavorské politice ale zároveň znamenalo souhlas s politikou doposud nejnebezpečnějšího nepřítele – Saska. Pro české předáky v čele s Drahomírou to bylo nepřijatelné. Mocenský boj mezi snachou a tchýní vyvrcholil během několika měsíců. Ludmila se spolu s knězem Pavlem uchýlila na hrad Tetín – možná rezignovala na politickou moc a připravovala se na útěk; Tetín byl přece posledním přemyslovským hradem ve směru cesty do bavorského Řezna. Anebo byla politická partie ještě rozehrána? V noci z 15. na 16. září 921 bylo vše rozhodnuto a Ludmila byla na Drahomířin příkaz na Tetíně zavražděna.“ – Po stopách prvních Přemyslovců I. Zrození státu (872-972), Michal Lutovský

„Rukou Václavových vrahů na Staré Boleslavi – pomineme-li ne úplně nepravděpodobnou možnost náhody – vedla snad Boleslavova touha po vládě, spojená s odlišným pohledem na přemyslovskou politiku. Především její změna (a tedy přímé ovládnutí celých Čech) mohla pak vést i k silnější pozici vůči zahraničí, především proti stále se rozmáhající saské moci. S přemyslovskou družinou o velikosti pouhých několika desítek profesionálních válečníků se Boleslav králi Jindřichovi postavit nemohl. Musel ovládnout území s takovým množstvím obyvatelstva, které by uživilo větší počet bojovníků, a teprve poté mohl myslet i na další výboje. Původní středočeský přemyslovský státeček mezi Labem, Berounkou a Sázavou tyto možnosti neposkytoval; ovšem počet lidí žijících v celých Čechách kolem roku 1000 bývá odhadován zhruba na půl milionu – což už je množství, které družinné vojsko uživit mohlo. Boleslav vytčený cíl splnil. Víme, že velké vojsko přemyslovského státu zcela jistě existovalo již v roce 955, kdy si Boleslav mohl dovolit vyslat za hranice Čech tisíc jízdních bojovníků na pomoc králi Otovi I. do bitvy na Lechu. A je zřejmé, že armádu o této velikosti mohly vypravit jen celé Čechy. Ale nepředbíhejme událostem. Zatím jsme stále ještě v polovině 30. let 10. století a bojovníků nejsou ani stovky, ani tisíce. Ruka osudu tentokrát zasáhla ve prospěch mladého Přemyslovce: Václavova příznivce saského krále Jindřicha I. ranila totiž na podzim roku 935 mrtvice a až do své smrti nebyl schopen účinně vládnout. Královo úmrtí o půl roku později, 2. července 936, bylo téměř signálem ke vzpouře. Boje o nástupnictví říši ochromily, čehož využily jak kmeny polabských Slovanů, tak Přemyslovec Boleslav. Boleslavovo střetnutí s novým saským králem Otou I. se stalo i jeho prvním historicky známým činem v postavení českého knížete. Teprve ovládnutí celých Čech dovolovalo postavit tisícihlavou armádu – a proto Boleslav musel zlikvidovat moc ostatních knížat v české kotlině.“ – Po stopách prvních Přemyslovců I. Zrození státu (872-972), Michal Lutovský

„Za vlády Oty I. Velikého se hned po jeho nástupu na trůn stal roku 937 markrabím Srbské marky na Labi Gero (od 937-965), jenž se snažil nevybíravými prostředky pokračovat v další expanzi Říše na východ a anexi dalších slovanských území. Přitom postupoval při upevňování a rozšiřování své moci i obsazování nových teritorií velice krutě a vyvražďoval systematicky domácí vládce a předáky. Například roku 939 k sobě pozval na třicet slovanských místních knížat (principes) a při hostině je dal povraždit. To vzápětí vyvolalo na srbských teritoriích rozsáhlé povstání, v němž Slované slovy kronikáře Widukinda z Corvey hájili svobodu a dali přednost strastem války: jedni (Němci) bojovali pro válečnou slávu a rozšíření panství, druzí (Slované) měli volbu buď uhájit svobodu, nebo skončit v nejtužší porobě.“ – Stěhování národů a východ Evropy, J. Bednaříková, A. Homola a Z. Měřínský

„Právě proto, že Pobaltští Slované vynikali v mořeplavbě a podařilo se jim vybudovat rozsáhlou síť opevněných obchodních center s přístavy na pobřeží Baltického moře od Lübeckého zálivu na západě až po ústí Visly na východě, nezdařilo se Vikingům ani v době jejich největší expanze zachytit se trvale na jižním pobřeží Baltu, jak se jim to podařilo na mnoha jiných místech pobřeží francouzské Normandie, na britských ostrovech, Islandu, ale i na Sicílii a ve východní Evropě.“ – Stěhování národů a východ Evropy, J. Bednaříková, A. Homola a Z. Měřínský

„Tyto pohyby [nejzápadnějších Slovanů] nejsou zachyceny ve vyprávěcích pramenech, setkáváme se s nimi jen útržkovitě v pramenech jiného charakteru. Byly zkoumány převážně regionální literaturou, teprve v nové době se otázka slovanského osídlení na Západ od Labe dostává do obecného povědomí. Šíření říše Franků směrem na Východ se zastavilo v jejím vrcholném období za Karla Velikého na tzv. srbské hranici na Západ od Labe.“ – Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii, Libuše Hrabová

„U čtyř severních lutických kmenů získaly vedoucí postavení jiné mocenské orgány, a pokud tam vůbec v 10. a 11. století knížata byla, jejich jména nejsou známa. Jedině mocný západolutický kmen Stodoranů měl svá knížata až do druhé poloviny 12. století. U tohoto kmene by bylo možno uvažovat o tom, že odezvou jména lutického knížete Dragovita bylo jméno kněžny Drahomíry (Dragomir), stodoranské manželky českého knížete Vratislava a matky svatého Václava.“ – Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii, Libuše Hrabová

„Klasickým dokladem tohoto strachu [vrchnosti ze selských povstání], který zasahoval až do nejvyšších kruhů, je reakce úřadů na pověst o [lužicko]srbském králi. V dolnolužických Blatech se vyprávělo odedávna o bájném [lužicko]srbském králi, jenž sídlil ve velkém hradišti lidu lužických popelnicových polí u Borkow a vyjížděl odtud za nocí po koženém mostě, který se před ním rozvíjel a za ním svinoval. Bájná postava nedala spát úřadům a v polovině 18. století bylo nařízeno vyšetřování, které hledalo mezi sedláky [lužicko]srbského krále jako možného organizátora nepokojů. V 19. století proťala hradiště středem úzkokolejná železnice, která stejně dobře mohla být vedena kolem. O něco později byla na valu hradiště postavena mohutná vyhlídková Bismarckova věž (Bismarckturm) z červených cihel – a stojí tam dodnes. Jen v době NDR byla přezvána na Jugendturm.“ – Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii, Libuše Hrabová